Together |U20|

37.

Domů jsem se vrátila s úplně jinými myšlenkami než jsem měla předešlé dny. Byl dobrý nápad se u Radima stavit.

Ale tenhle menší klid,jak bych to nazvala mi po příjezdu domů skončil. Né hned, ale už večer psal Myši i Míňa,ale ty zprávy které jsem jednoduše čekala nejvíc tam nebyli. To až další den ráno už jsem to nevydržela a volala znovu směr Hradec.

„Květušáku kdy ses mi jako hodlala ozvat jak to dopadlo?!" Vypískla jsem do telefonu aniž bych věděla jak je na tom ona, protože ona v sedm ráno moc často vzhůru nebývá.

„Emm... Tady není Květa." Ozvalo se z druhé strany a mě to až tehdy došlo.

„Oh, ahoj Hugo." Opravila jsem svůj předešlý rádoby řečeno pozdrav.

„Správně. Co chceš teďka takhle brzo?"

„Já jen,jak na tom jste? Ale slyším že asi dobře co?" Odpověděla jsem mu.

„Přesně,ale ono o moc ani nešlo co mi Květuš vysvětlila. Mám z toho ale radost, zrovna teď jsem vstával a no když jsem viděl že jí voláš tak jsem to zvedl."

„Ani nevíš jak jste mi teď ulevili v práci. Nemusím se snad už o vás tolik starat na chvíli." Oddechla jsem si.

„Nevyspitatelný blázen seš." Schrnul to jednoduše.

Dál už jsme hovor nerozváděli, přeci jenom asi měl na práci něco jinýho než semnou kecat takhle po ránu.
.
.
Čas plynul pomalu dál. Já byla stále doma u táty a jednoduše řečeno nic se nedělo. Hokej se stále nehrál, což v tu dobu mě docela vadilo. Zrovna nebyl žádný sport v televizi nebo někde jinde na který by se dalo pořádně koukat.

Jediný co se tak změnilo byla škola, nastala nám online výuka, ale my u nás na zdrávce v mém oboru moc hodin zrovna neměli.
.
.
„Takže kdy že se to uvidíte?" Zeptal se Míňa, když jsme seděli vedle sebe. Po delší době se vrátil domů do Knyku a já zrovna v ten datum měla odevzdat práce do školy, takže to do sebe zapadalo a my se konečně mohli vidět.

„Nejedu rovnou domů zítra, ale do Prahy a někdy večer se mám domů vrátit. Co je na tom těžkýho Míňo." Zasmála jsem se.

„Nic,jen mi to teď nějak nemyslí."

„Ty takový chytrý chlapec aby ti to nemyslelo? Nekecej ty kecko." Zašišlala jsem.

„Kecám,ale ty jsi ještě víc ukecaná." Zazubil se.

„A vůbec jako nechceš mi vysvětlit ty nekecale proč si mi skoro nepsal. Já kvůli tomu obtěžovala Huga a Myšiho." Změnila jsem téma.

„Čistě teoreticky z mého hlediska Myšin psal tobě a Huga si hlídáš kvůli Květě." Ani jsem to nestihla dopovědět a skočil mi do toho.

„Ale já neměl tolik času k tomu pár problémů. Fakt mi to promiň,ale stejně myslím že mi dva se potřebujeme vidět a být u sebe jakoby fyzicky jestli chápeš?" Pokračoval.

„Jo,ale chyběl si mi stejně jako mi chybí i zbytek týmu. Za ty dva kempy jsem si na ně zvykla a chybí mi ty blbiny co děláte." Zahleděla jsem se do nebe. V tu chvíli mě napadli zejména tři osoby. Nejprve Hugo,ale toho jsem viděla už několikrát za tuhle dobu. Miši s tím si píšu a volám denně.

A pak tady byl ten, jehož jméno jsem i po tom všem jaksi nemohla dostat z hlavy a já nevěděla proč.

„Jenom to?" Zeptal se. Už mě znal  hodně dobře, věděl že myslím právě na něco trochu jiného.

„Neptej se tak blbě když moc dobře tušíš pravdu."

„Už nebudu,ale je to všechno divný. Ty seš poslední dobou divná,ale nechci ti do toho kecat." Tohle co řekl mě překvapilo.

„Jak můžeš vědět že jsem divná? A co semnou je vůbec špatně?"

„Změnila si se ve svém chování, né tolik ale za poslední rok strašně moc. Jedna věc se u tebe ale objevila." V tu chvíli jsem vůbec netušila o čem mluví nebo na co naráží.

„Jaká?" Podívala jsem se na něj.

„Tvrdohlavost." Odpověděl. Vůbec jsem nevěděla proč zrovna tohle,ale nebrala jsem si to nějak vážně. Ale byla to pravda, jen já si toho nevšimla.
.
.
.
Loučila jsem se s mamkou, ke které jsem se stejně měla už za dva týdny vrátit a nechyběl Míňa s kterým jsem se měla vidět netušíc kdy, protože ten kemp co měl být se neustále odkládal a jako jediná možnost kde by si nejlepší z týmu mohli zahrát se jevil Karjala cup. Za tři dny se měla oznámit nominačka a už předem bylo avizováno že tam pár juniorů bude figurovat také.

Hodně jsem v tu dobu doufala v účast co nejvíce lidí od nás,ale v tu dobu jsem to vlastně ani nijak neřešila.

„Seš to ty? Nebo nejseš to ty?" Přilítla jsem jak velká voda za Honzou a ze zadu ho objala.

„A kdo jinej by to byl." Objal mě nazpět.

„Co já vím třeba nějaký Španěl co vypadá jak ty." Uculila jsem se.

„Ty seš den o de dne vtipnější a vymyslíš čím dál větší blbosti." Odpověděl.

Upřímně měli jsme si co povědět i po těch každodenních hovorech a hodinách psaní. Obešli jsme snad i půlku Prahy s nadsázkou, ale boleli mě pak ve vlaku děsně nohy.

Ačkoliv jsem si tyto všechny chvíle užívala a dokonce jsme si i na rozloučenou dali pusu, něco mi v hlavě šrotovalo. Ale teď už jsem ani nebyla schopna odhadnout co. Měla jsem pocit jakoby se ve mě něco měnilo jak říkal Míňa,ale co?

Kdybych to řekla Hugovi moc dobře teď už vím co by mi odpověděl.

Tohle je taková rozházená část, ale já ji tady prostě musela mít a bez ní bych nevěděla jak psát dál. A mimochodem děkuju všem za přečtení.😅🥰