Together |U20|

39.

To že u mě byl mě vykolejilo a mé myšlenky byly rázem úplně někde jinde než bych chtěla.

Znovu jsem nespala,nebo jo, ale necelé dvě hodiny. Fakt díky Adame, čím dál tím lepší to je.

„Anež?" Zamával mi před očima Hugo. Ani jsem nevěděla co se právě děje, jediný co vím že byla snídaně.

„Co?" Reagovala jsem rychle.

„Jdeš na pokoj nebo tady budeš sedět a koukat,em, do zdi? Jako vím je to asi tvá oblíbená aktivita, ale přeci..."

„Jo už jdu." Přerušila jsem ho. Aspoň že tady byl,jinak bych asi doopravdy tady seděla ještě dlouho.

„Co s tebou je?" Zeptal se. To se ptá? Se divím po tom předevčírem jak mi předevčírem četl myšlenky. Já se na něj jen zvláště podívala co to jako kecá. Radši mě nechal být. Pro něj asi nejlepší řešení.

Na ranním tréninku kluků to všechno o moc lepší nebylo. Snažila jsem se zabavit i jinou aktivitou než bylo pozorování kluků,ale ani psaní si s pár lidmi či hry na mobilu mě nedokázalo odreagovat.

Super situace tohle, fakt jo. Takhle jsem se necítila ani tenkrát v Brně když jsem chodila s Adamem a jaksi spíš chtěla Myšiho.

Ale nikomu jsem to říkat nechtěla, možná ani kdyby tu byl Míňa tak bych mu to neřekla. Takže rázem se z té vtipné usměvavé holky,kterou jsem byla do dneška stala rádoby řečeno ta stará já,jakou jsem byla přibližně do tý doby než jsem začala mít něco s Myšim. Co to nevím...

Proto jsem se možná pak až moc přehnaně usmívala a dělala jak je svět růžový. Přetvařování jak má být,jako dřív.

„Co se tak tlemíš?" Houkl na mě ze střídačky Hugo, když už se měli vracet do šatny.

„Ale nic." Polovinu věcí co mu pokaždý řeknu je "nic". Protože to používám teď snad v každý druhý větě.

Zpátky na pokoj jsem šla dřív jak oni a modlila se aby ke mně žádný z nich pak odpoledne nešel. V tom případě mě napadlo, co já tady vlastně dělám, když nechci dělat to co mám.

Nechci nic říkat,ale už na obědě, s tou mou náladou se na mě pár kluků podívalo divně. Byli to zejména ti mladí,ti mě takto neznají, zacož ten zbytek jo.

Ale Hugo vedle mě si toho musel všimnout určitě. Ten mě znal už i jinak než tak jak jsem se předváděla před ostatními. A myslím si že své věděl i Pytlík.

„Bolí mě ruka." „a mě noha!" Ozvalo se z ničeho nic ode dveří, když jsem pro změnu zas koukala do stropu.

„Co vy tady vyvádíte spolu?" Neochotně jsem se posadila a podívala se na ty dva.

„Jsme se přišli podívat jak ti jde pozorování zdi." Zasmál se Hugo. Ten věděl jak si ze mě udělat srandu.

„Hej, nech toho. Nemám co na práci." Objasnila jsem jim.

„Ty se nudíš? To jde rychle zařídit." Mrkl po mě Pytlík.

„Jen to ne. Chcu chvilku klidu."

„A o nás se postráš?" Zeptal se na oko ublíženě Hugo.

„A co tady jinak mám dělat." Ušklíbla jsem se. Teď jsem si možná trochu protiřečila. Nejdříve jsem si vzala Huga s tou jeho rukou a mezi tím Pytlík seděl na zemi a pozoroval nás.

„Sice se teď moc nebavíme, ale trápí mě to. Co se s tebou děje?" Řekl po deseti minutách úplného ticha Míra. Byla jen otázka času kdy se na to jeden z nich zeptá, s tím já počítala.

„Ty nevíš asi co se přesně stalo v Brně že?" Naznala jsem. On zakroutil hlavou jakože ne. Jak by taky mohl,leda by mu to někdo vykecal, což je vlastně dost možné...

Celý jsem mu to řekla abych ho dostala do situace,za to Hugo už to nejspíš slyšel po několikáté. Teda než jsem přešla k tomu co se dělo teď poslední dny.

„Počkat takže ty si teď s Honzou už nepíšeš tak jak dřív? Znáš důvod nebo tak?" Vyjekl překvapeně Hugo po první větě co on nemohl vědět o co jde.

„Nevím z jaký strany to je. Já mu nepíšu tak často a on mě už taky ne. A to jsme byli nedávno spolu venku. Hodně často přemýšlím zda mu napsat první,ale když jsem si projížděla zprávy, poslední dobou jsem psala pokaždý první já. Nechci se mu vnucovat." Zadrmolila jsem.

„Důvod?" Špitl Hugo. Ten mohl už tušit.

„Jak to mám vědět. On má zápasy a starosti kolem hokeje. Teď jste se vrátili z Karjaly k tomu všemu, pro něj vždy byl na prvním místě hokej."

„A z tvé strany. Ty jsi hodně aktivní takhle na těch sítích." Odpověděl mi Pytlík. Ten už se taky dostal do obrazu.

„Tam je jinej problém." Sklopila jsem zrak k zemi.

„Jakej?" Řekli oba na ráz. Nevěděla jsem zda jim to říct, stálo by to za to? A neřekli by to nikomu? S nerozhodným výrazem jsem se podívala na Huga, ten věděl,bylo to na něm poznat.

„Dobře může za to Adam." Pohodila jsem rukama a málem bouchla Míru. Naštěstí měl rychlí reflex a stihl se uhnout.

„Co s ním?" Ptal se Míra.

„Nic, radši nic." Povzdechla jsem si.

„Víte co zapomeňte na to." Pokračovala jsem.

„Za jedné podmínky." Pousmál se Hugo.

„Netlem se pořád tak a radši dělej normálně blbosti s ne to tvoje přetvarování na bezchybnej svět." Na to Pytlík taky kývl. Možná jsem byla ráda za to že tu jsou,byli jedni z mála s kterými jsem byla takhle schopna mluvit, i když kdyby tady nebyl Hugo, tak samotnému Mírovi bych to neřekla.

Dál se u mě ještě stavil Michal Gut. Pak jsem měla do večeře klid sama pro sebe. Ten maglajz co jsem měla v hlavě byl obrovský. Ale rozhodla jsem se to všechno neřešit,co se stane se stane.

Tohle už jsem mohla udělat dřív.
.
.
.
Dny utíkali docela rychle. Blížil se konec tohoto kempu, poslední den byl před námi.

Nic se nedělo,já se věnovala své práci a byla jak to říct sama sebou. Byla jsem takhle spokojená,nic jsem neřešila. Adam u mě byl dvakrát,ale jen kvůli těm jeho nohám. Většinou nepadlo ani slovo,krom té už ohrané otázky co tě dneska bolí.

Věděla jsem že zamnou chodí kvůli tomu. Ale pokaždý co u mě byl,jsem z toho měla radost. Nevyhodil mě ze svého života úplně...

Jenže pak jsem tady byla já, která se s ním chtěla bavit, být kamarádka,těžce přiznatelně i něco víc,ale nedělala pro to nic. Asi jsem čekala že z minuty na minutu se to stane.