Together |U20|

33.

„Kam to teda jdeme když tady musím zůstat i přes noc?" Zeptala jsem se Květy, když jsme o půl páté opouštěli její byt.

„Uvidíš,to je překvápko." Tohle ona moc často neříkala a já se začala bát co vymyslela.

„Můžeš mi vysvětlit co děláme tady před hokejovou arénou?" Nechápala jsem když jsme vystoupili z autobusu.

„Nic,vůbec nic." Tohle se mi ani trochu nelíbilo a když jsem před arénou uviděla několik fanoušků došlo mi že je zápas. No jasně ona je ta Play off a Hradec dneska hraje, akorát nevím proti komu,došlo mi v tu chvíli.

„My jdeme na hokej že jo?" Povytáhla jsem zvědavě obočí.

„Jo. Můžou tam fanoušci a já vůči své práci z dorostu jsem dostala dva lístky a koho jinýho jsem měla vzít." Zamumlala.

„Co já vím a proti komu hrajou?"

„Uvidíš." Tohle mě překvapilo snad ještě víc než to že mě vzala na hokej. V tomhle něco muselo být.

„Třinec?" Přečetla jsem na tabuli po vstupu do arény.

„Jo." Jako první věc mě napadla že by mohl hrát Adam,ale to ne, před pár dny prodělal koronu a navíc co by tady dělal?

„Hele hraje Šalda." Pousmála se Květa a přes dva metry mi v mobilu ukázala soupisku na dnešní zápas. Mě to ani nějak nezajímalo,i když by asi mělo...

V tu chvíli jsem se však koukala jak hraje Litvínov. To mě přeci jenom teď zajímalo o něco víc, až těsně před začátkem zápasu, když už byla aréna jaksi řečeno "plná" jsem ho odložila.

A s vykulenýma očima zírala na ledovou plochu. Ani jsem nestihla rozpoznat jaký má kdo dresy a jeho jméno mě okamžitě bodlo do očí.

„Co ten tady dělá?" Špitla jsem směrem ke Květě.

„Kdo?"

„Adam." Objasnila jsem jí.

„Hraje hokej." Zasmála se. Teď už by to možná i dávalo všechno smysl. Ona mi nechtěla říct co budeme dělat, protože věřila že tady bude on hrát. Ale o co jí vlastně jde?

Možná taky nemusela vybírát místa v první řadě ve které bylo možné stát a zrovna nad střídačkami. Takhle bylo jasné že si mě hned všimne.

I když dřív si nás všimnul Radim, který asi i věděl o tom že tady budeme. To by nebyla Květa aby mu tohle zrovna neřekla.

Ale sakra já jsem tady na hokej a né abych řešila ostatní a už vůbec ne Radima či Adama. Nadávala jsem si v hlavě.

Jenže ještě než začalo první vhazování mé oči sklouzli ke střídačce Třince. A samozřejmě zrovna když jsem se tam podívala se Adam podíval do hlediště.

Jaká to super náhoda... Ale o co mi vlastně šlo? Vždyť mezi námi nic není, prostě jsme dva lidé co se snaží neznat,snaží...

Jeho pohled byl nečitelný, ale mě naskočila z ničeho nic husí kůže. Po ani ne deseti sekunách se otočil zpátky,ale u toho se pousmál. Nějak tohle můj mozek nepobíral.

Zakroutila jsem hlavou a zaměřila se do prostřed ledu a soustředila se na hru, spíše se o to snažila.

Nejvíce mě asi zaujal z toho všeho výsledek po první třetině a tak trochu i Filip Zadina, protože hráči z NHL se každý den v extralize nevidí.

Ve druhé třetině už to nešlo si Adama nevšimnout. Nejdříve měl asistenci a pak se sám trefil. To že dal gól mi radost udělalo a já se to snažila co nejméně dát najevo,ale ten můj menší úsměv byl fakt asi docela nenápadný, protože Květa se tam začala pochychtávat.

A pak už mě byli jedno že tenhle zápas projel Hradec na plné čáře, či že v tu dobu hrál i Honza, prostě tady byl Adam.

„Tak co? Líbilo se ti to?" Vyrušila mě z mých myšlenek o všem možném Květa. Ani jsem si nevšimla že hráči už odešli z ledu do šatny.

„Co? Asi jo." Odpověděla jsem jí a ona mě nechala být, protože si nejspíš všimla že jsem hlavou úplně jinde. Až venku jsem se do ní pustila.

„Proč si mě tam brala?" Vyhrkla jsem.

„Aby jsi se podívala na hokej a nenudila se doma." Objasnila.

„Jo a proto tady byl Raška." Odfrkla jsem, možná jsem tu chvíli byla až moc podrážděná.

„Já nemohla vědět že tu bude. Vzala jsem tě sem aby ses podívala třeba na Radima a aby jsi dělala taky něco jinýho než koukala do mobilu,noťasu nebo cvičila."

„Jo ale co tady dělal on? Jednoduše řečeno o co ti šlo?" Zeptala jsem se už trochu klidněji.

„Hrál a o nic mi nešlo. Sklidni se jo?" Měla pravdu už jsem byla moc rozjančená. Ani nevím co mě tahle blbost tak vzala, vždyť se nic nestalo.

„Jo,promiň. Nechtěla jsem tak vyjet,ale já se před ním bojím ukázat,nechtěla jsem ho vidět." Zamumlala jsem. Ona to nechala být a dojeli jsme v klidu bez promluvení zpátky k ní do bytu.

Připadala jsem si docela trapně, a zajímalo mě docela co si teď myslí.

Možná dobře že jsem to nevěděla, protože kdybych tušila co s Hugem vymýšlí tak bych se v tu chvíli asi zbláznila.