Together |U20|

32.

Karanténa už mi skončila před týdnem. Vlastně se za tu dobu nic nezměnilo,až na to že Míňa odjel do Boleslavi.

A já tak zůstala "sama". Sice jsme si pořád psali,ale za ty dva měsíce jsem si na něj hrozně zvykla asi jako teď  na videohovory s Myšim. Nečekala jsem to,ale volali jsme si každý den.

A pomalu už jsem začala chodit bez berlí. Problém to nebyl, i když mi bylo jasný že tak týden ještě běhat nebudu a až pak to z lehka budu moc zkoušet.

Ale podle mě už bych za měsíc mohla být tam kde jsem byla, protože se špatně necítím.

Ale teď asi zpátky k Myšimu. Psali nebo volali jsme si každý den,jediný kdo to věděl byl Míňa, ani Květě jsem to neřekla. Za tři dny ho asi čekal po dlouhé pauze první zápas v české, extralize,ta dohrávka Play-off.

„Hele co furt děláš na tom mobilu?" Vyrušila mě z mého rozjímání nad zprávami s Honzou mamka.

„Já? Ne,nic." Zabrblala jsem.

„A proto se furt do něj tak culíš? Seš na něm pořád a každej den se zamkneš večer v pokoji a s někým voláš. A to mi chceš říkat že je nic?" Doléhala.

„Si píšu s Míňou a Květou."

„Nevím o tom že by si Květě nebo Michalovi říkala Myšáček." Koukla mi přes rameno na právě otevřenou konverzaci. Sakra...

„Ale to je můj kamarád mami." Protočila jsem očima. Ona to byla ale pravda.

„Proto u toho Myšáčka máš srdíčko a voláš si s ním. Kdo to je?" Teď jsem měla pocit že se o mě stará a zajímá jakoby mi bylo 10. Ale měla právo.

„To mám skoro u každého a hezky se s ním povídá." Snažila jsem se to zamluvit.

Moc dobře věděla že toho ze mě víc nevymámí a k mému překvapení mě nechala být. Možná bych už jí jednou mohla říct něco o nějakým klukovi, jediný o kterým kdy věděla byl Pepa.

Proto jsem zalezla zpátky do pokoje a moje velice dobré nápady se rozhodli zavolat Květě kdy má čas. Už to chtělo si s ní pokecat.

„Co otravuješ." Zvedla mi to se smíchem.

„Ne tak já to klidně vypnu." Začala jsem hned.

„Jen to ne,už mi nebaví si jenom psát." Zamumlala.

„Mě taky ne a proto mě napadlo že bych dojela za tebou do Hradce,nemám co dělat."

„To by bylo super! Počkej a kdy?" Začala hned.

„Co já vím. Mě to je jedno."

„Počkej ráda bych tě někam vzala 24. To můžeš ne? Sice je to až za týden,ale snad nevadí." Pousmála se. To mi teda moc nepomohla.

„No dobře. Ten týden snad přežiju ještě a kam vůbec půjdeme?"

„Ale to se nech překvapit." Usmála se. To jsem netušila co vymyslela...
.
.
.
Už bez berlí jsem si to kráčela na vlak do Hradce, přesněji do Pardubic kde přestoupím. Kontrola té mé nohy dopadla dobře a prý jsem měla berle mít jen když půjdu někam dál a nebo když mě to bude chvílemi bolet.

Upřímně jsem ty doktory neposlechla doslova a ty berle odložila rovnou. Mamka mi říkala ať nespěchám,ale já si stála za svým.

Jediný co mě celkem mrzelo že neuvidím hokej. Chtěla jsem se podívat na Myšina jak hraje, i když předešlý zápas už jsem viděla,ale já se ho snažila maximálně podpořit.

A podle Květiných plánů jsem dorazila v jedenáct do Hradce, pořád mi neřekla co plánuje dělat.

„Seš to ty? Kde máš berle?" Vykulila na mě oči, když si mě všimla mezi těmi lidmi co tam byli.

„Jo jsem to já a ty dva klacky jsem nechala doma,ale o tom pss..." Zasmála jsem se.

„Jako mi teď vysvětly proč jsme se neviděly takovou dobu." Podezřívavě se na mě koukla.

„Co já vím. Možná protože jsme obě měly práci a já byla zraněná?"

Cestou k ní do bytu jsme si povídali o tom co jsme dělali, i když to téma o klukách jsme radši nechali až dovnitř,kde nás nikdo neuslyší.

„Tak co jak si na tom s Hugem?" Zeptala jsem se jí, když jsem si zouvala boty.

„Nijak. Ve středu se tu stavil, pořád je to skoro to samý co ti k tomu mám povědět. Spíš mi pověz jak to vedeš teď ty?"

„Tak o tom jak to dopadlo s Adamem už víš." Pokrčila jsem rameny.

„Jo a jak to mezi sebou máte?" Skočila mi do toho.

„Od tý doby jsem ho neviděla, nemluvila jsem s ním prostě nic. Ale takhle s menším odstupem času mě to mrzí,docela mi chybí."

„A něco jinýho,někdo jiný." Pousmála se,i když tak divně a to se mi ani trochu nelíbilo.

„Tak logicky Myšák Květuš." Zamumlala jsem a ona začala něco vařit k obědu.

„Jo? Takže to tou pusou neskončilo?" Mrkla na mě.

„Ne. Kdyby jo tak odejdu už asi z týmu,neměla bych na to."

„Ale nekecej... A jak to mezi vámi je?" To že byla tak zvědavá mi ani nevadilo,dalo se to s ní řešit.

„To kdybych věděla. Píšeme si, voláme si skoro každý den. Jenže jsme od sebe 250 kilometrů a já ani navíc nemám auto." Naznala jsem.

„Vážně?" Tohle jí docela zarazilo, asi tohle nečekala.

„Jo? A co to vůbec vaříš?" Zeptala jsem se jí. Možná už bylo na čase tohle téma opustit a místo toho jsme radši začali společně vařit oběd,i když Květa moc pomoc nechtěla,celá ona.