Together |U20|

2.

Okolo dvanácté jsme přijeli do Rokycan,ale na hotel jsme si to hned nemířili. Museli jsme každý podstoupit ty poblázněný testy.

Naštěstí všichni dopadli dobře a my se mohli přemístit na hotel. Trenéři byli tak hodní,že mě a Květu dali dohromady na pokoj.

„Rašeno zaťukej tam." Uslyšela jsem za dveřmi asi po pěti minutách co jsme byli na pokoji.

„Nechceš mi říct že tady budou otravovat takhle brzo." Zasmála se Květa a já šla otevřít ty dveře. Vycitl se mi pohled na Adama jak se tam hádá s Hugem a Honzou Myšákem a později jsem si všimla jak se o stěnu opírají další kluci.

„Dobrý den pánové,copak chcete?" Mrkla jsem na ně a oni hned utichly.

„Jé čau." Pozdravil Honza a všichni dělali jakoby nic. V tu chvíli se vedle mě objevila i Květa a obě jsme čekali co z nich vypadne.

„My se přišli podívat kde sídlíte." Chopil se slova po pár sekundách ticha Standa Svozil.

„Aha,tak teď už to víte a my si chcem vybalit." Odpověděla jsem jim a zavřela dveře.

„Ty se s nimi nepářeš teda." Zasmála se mi Květa.

„Hmm... Míňa mi to poradil a stejně bych se k nim i tak zachovala,teď se o ně budu starat myslím dost."

„Chtěla bych být jako ty." Zakroutila hlavou a obě se konečně pustili do toho vybalování. Já toho měla sebou snad dvakrát více jak Květa,ale to jsem celá já. Radši více než méně.

„Ahoj holky,chtěl jsem vám tady dát plán na tenhle týden. Je tam vše do podrobna,kdyby jste něco nechápali nebo se cokoliv dělo dojděte za námi." Přišel k nám pan Mlejnek a podal nám nějaké papíry.

„Od tří do pěti se jde na led." Dodal a někam zmizel. Už teď jsem věděla,že tady nějaký ten režim bude jako v každém týmu. Jenže to si Květa nenechala vysvětlit. Je na tohle docela tvrdohlavá.

Před třetí už jsme byli s Květou připravené jít pryč. Jí už čekala práce teď,kdyby náhodou někoho něco bolelo,to mě až potom. A vůči tomu jak znám kluky,tak sem určitě nějaký přijde a ještě s větší pravděpodobností ho zrovna budou bolet třísla.

„Anež jdeš?" Přilítl ke mně do pokoje Míňa už se svou výbavou.

„Jo jasný,pojď." Chytla jsem Květu za ruku a mířili si to i se zbytkem týmu do haly kde jsme se rozdělili. My dvě jsme šli na střídačky a kluci do šaten. Hala v Rokycanech nebyla zrovna jedna z největších,ale aspoň tady byl klid a to mě a myslím i ostatním vyhovovalo.

Celý trénink se nic nedělo. Několikrát mi Květa řekla jak strašně se nudí,ale já ji pokaždé odbila. Já narozdíl od ní hokej sledovala v jakékoliv podobě a pořád jsem nechápala jak to všechno ti kluci dělají.

Po dvou hodinách podle ní "mrznutí" jsme se vydali obě zpátky na hotel. Jenže to její remcání se jí úplně nevyplatilo a pan Budín si pro ní přišel s tím, že jdou něco řešit tak na hodinku až dvě. Takže jsem od ní měla na chvilku klid a chtěla si sama odpočinout,což se mi však nepovedlo.

„Anež si tam?" Zaťukal někdo ani ne po třech minutách na dveře. Myslela jsem že jim to převlíkání bude trvat déle,ale ukázalo se že asi ne.

„Čau, copak chceš?" Pousmála jsem se na Adama. Toho klučinu z Příbora jsem měla celkem ráda, už ve Třinci jsme se docela zkamarádili,ale nic víc.

„Při tréninku jsem spadl a bolí mě lítko a trochu i to tříslo."

„Na to tady celou dobu čekám, tak pojď." Zakroutila jsem hlavou a pustila ho dovnitř. Ani se neptal kde je Květa,možná viděl jak odchází a tak přišel. Z tašky jsem vyndala všechny své gely a různé balónky a začala se svou prací.

„Jak se vůbec máš? Neviděli jsme se dlouho." Zeptal se.

„Jenom jednou jsme se viděli." Zasmála jsem se.

„Ale jinak dobrý. Ta olimpiáda mi vyšla a teď čekám jestli mě v zimě vezmou třeba už i na dorostenecké mistrovství. Ale ta korona to vše tak zamotala a neví se,zda to vůbec bude." Pokračovala jsem.

„Ty výsledky z olimpiády jsem viděl. V každým závodě do třicítky je dobrý ne? A spíše jak se máš mimo to. Co škola, vztahy a tak?" Čekala jsem,že se na to zeptá, protože s Michalem jsem se moc ještě nestihla bavit. Sice byla karanténa,ale já ji celou strávila u táty, protože tam jsem měla pro mě lepší trénovací možnosti.

„Je to dobrý. Na to dorostenecký mistrovství jsem nejela jen kvůli tomu,že jsem vynechala kvalifikační závody kvůli angíně. A mimo? Čeká mě maturita a bude to dost bláznivé. A na kluky se ani neptej."

„Ty se máš. A copak s klukama to nejde?" Ten je neodbytnej,co ho to tak zajímá?

„Nejde,nejde. Je to na houby,ale zvykla jsem si. A pročpak ti ta škola nejde? Ty jsi už ukončil studium na managmentu ne? Teď je z tebe kuchař jestli mám dobrý zdroj." Zasmála jsem se.

„Jo ukončil, protože bych to asi nedodělal,ale někdy v budoucnu to zkusím třeba znova. Nechápu jak to zvládáš všecko."

„Já se narozdíl od tebe byla schopna učit. Míňa říkal,že vy na to pěkně štvete a radši si dete zabruslit, když vám nejde se učit." Pokrčila jsem rameny.

„To je pravda,ale neříkej mi,že ty jsi se na to nikdy nevykašlala."

„Párkrát jo,ale zvládám to a chci jít studovat do Brna obor trenérství,i když jít tam že zdrávky, no to asi ty ne co?" Zazubila jsem se na něj pyšně a věděla,že když on něco dostuduje a dostane se na vysokou,tak to by byli oslavy.

„Neskutečný. Hele tak já ti děkuju a počítej s tím,že za chvilku tady budou i jiní kluci." Zasmál se a opustil pokoj.

A doopravdy za další hodinu,než byla večeře,se u mě stačily vystřídat další čtyři a když je u mě Květa viděla, jen nechápavě zakroutila hlavou.

Já ji varovala o častých klučičích návštěvách a kord tomu když jsem fyzioterapeuka. Ale ona jako doktorka se taky nudit nebude.