Together |U20|

40.

„A věříš mi Míňo že ani nechci domů?" Zamumlala jsem do mobilu. Byl večer,kolem půl desáté a Michalovi jsem prostě musela zavolat.

„Se ti tam u nich líbí co? Beze mě, máš tam klid, můžeš si dělat co chceš co?" Mrkl po mě.

„Jasný. Kdyby jsi tu byl ty, tak ten svět není tak vzhůru nohama jak právě je." Zakřenila jsem se s menším úšklebkem.

„Nepovídej. Copak se děje? Jsi mi nic nenapsala že by se dělo, akorát mi psal párkrát Pytlatjs a Hašer, tož vše."

„Od začátku kempu, teda když prominu první den se mi neozval Myši. A tady vedle v pokoji se to podělalo ještě víc." Ukázala jsem na zeď směrem k pokoji Huga a Adama.

„Počkej to jsou mi novinky. Jak jako se ti neozval? A co je vedle v pokoji,já nevím kdo tam sídlí." Nechápal.

„Prostě ani zpráva. Už co jste byli na Karjale to nebylo nic moc a najednou "bum" a jakoby mě neznal. A vedle je Adam a Hugo."

„Budu hádat že Adam co?" Pousmál se.

„Jo. Hugo ne,to je můj kamarád a asi tady teď můj nejlepší." Přikývla jsem.

„A copak nám Rašken dělá?" Zeptal se. Už jsem na něm poznala jak zadržuje smích, asi moc dobře věděl co mu plánuji teď odpovědět."

„Nic. Byl už u mě třikrát s těmi..., to dole, nohy. A já si myslím že se chce začít bavit, jenže já jsem takový kopyto a nevím jak to vymyslet. Chápeš?!"

„Taková menší otázka. Omluvila jsi se mu třeba za to co jsi mu udělala?" Tomu stačí něco jednou říct a hned poradí.

„Ty seš chytrej. Sice mě to napadlo to ne že ne,ale bála jsem se. Nevím ale kdy ho znovu uvidím,říkal ale že se před odjezdem jednou staví,tak snad." Usmála jsem se.

„Vidíš je to vyřešený. Ty tvoje problémy,ach jo. Strašný s tebou." Zakroutil hlavou.

„To bych dvakrát neřekla,ale tohle se teď bude hodit. Díky moc Míšo. Taková škoda že tu nejsi."

„Na dalším kempu už snad budu a příště by ses mohla rozhoupat dřív jak po týdnu jo?" Zamumlal. Ještě jsem mu trochu vynadala, to bych nebyla úplně já. Ale poradil mi.

Teď už jsem jen mohla čekat kdy Adam přijde. Dneska už asi ne, sice oni jsou vzhůru třeba do jedný, protože tam u nich neustále slyším nějaký hluk, ale pochybuji že by po desáté šel ke mně.

Taky že nešel,sice jsem byla znovu dlouho vzhůru,ale asi ne zrovna kvůli němu. I když vlastně jo,ale z trochu jiného důvodu.

Až ráno po posledním volnějším tréninku se stavil. Teď jenom kde sehnat tu odvahu na to s ním promluvit. Sice šlo jen o omluvu, ale jednoduše jsem na to neměla.
Ale musela jsem to zvládnout.

„Tak naposledy jsem tady. Neboj už tě otravovat nebudu pak." Přišel docela dost vysmátý Adam.

„Proč by jsi mě měl otravovat?" Nechápala jsem.

„Co já vím. Možná by jsi pak měla čas se třeba věnovat Myšákovi." Tímhle mě dostal.

„To asi zrovna ne." Namítla jsem.

„Pročpak? Vy už spolu nejste?" Vyptával se dál. Teď jsem to musela nějak zakecat.

„Jo,ale proč bych se měla věnovat jemu, když tady mám svou práci." V tomhle jsem lhala,ale nemohla jsem mu říct úplnou pravdu.

Na to se uchychtl. Teď byla docela vhodná chvíle se mu omluvit. Sakra teď by to chtělo porazit svoje ego,řekla jsem si.

„Omlouvám se." Vychrlila jsem ze sebe rychle a dál se radši věnovala jeho tříslu,abych neviděla jeho pohled.

„Po čtyřech měsících? Ale neboj jestli tě to zajímá já už ti dávno odpustil." Teď už jsem se na něj podívala jestli to myslí vážně.

„Jinak bych za tebou nechodil." Pokračoval.

„Děkuju." Špitla jsem. Pak bylo ticho,on se přihlouple usmíval, ale já na tom nebyla o moc líp. Zvládla jsem to,asi jsem nemohla čekat že z nás rovnou budou nejlepší kamarádi. Ale já měla v hlavě aspoň trochu klid.

Hned jsem to musela napsat Míňovi. První kterej vždycky všechno musel vědět.

Přes ty moje starosti jsem si zapomněla balit. Až na obědě když to trenéři zmínili,že za hodinu je odjezd tak jsem si na to vzpomněla.

Moje rychlost se kterou jsem všechno rychle házela do tašky byla snad až nemožná. Takhle rychle jsem si nebalila ani v Rokycanech kde jsem také nestíhala.

Ono tohle nešlo snad nazvat ani balení, protože ty věci byli v tašce naházený jak tam zrovna dolétly a šlo tam jen o to jestli se to tam vejde.

A po těch testech a tom loučení a nevím vším možným jsem jela konečně domů. Ale díky Pytlíkovi jsem nejela vlaky či busy, jela jsem s ním. Aspoň jsem měla čas s ním řešit něco jinýho než ty moje blbosti.

A jako v létě,po týdnu jsem byla konečně doma. Ale tentokrát jsem nemohla jít za Míňou s tím vším co mě trápí. Musela jsem to vydržet,ale jednu věc jsem nevydržela.

Napsala jsem Myšimu co se děje. Odepsal jenom "nic" a nechal to být. No super,zas mě ignoruje, ale proč zrovna teď? Vždyť já si myslela... Jako to řekl Hugo Raškovi, radši nemysli. To samý platí i pro mě.

Snažila jsem se na to zapomenout, na všechno. Jenže to by Adam nemohl zapnout v devět stream. No super,my se vrátíme z kempu,co já ho znám nikdy jindy stream nebyl a zrovna když jsem v rozpoložení v jakým jsem tak je a k tomu ještě s nějakou holkou.

Kdyby tam nebyl s tou Terkou tak to možná ani nezapnu,ale moje zvědavost je nadevše.

Pro můj klid a uklidnění mé žárlivosti ta Terka byla jeho kamarádka a po půl hodině se ona ze streamu odhlásila a pak už jsem se přes hodinu nemohla přestat smát. Ten Adamův humor mi docela chyběl a já se smála snad každýmu slovu co řekl.

On asi moc dobře věděl že tam jsem,ale já to dělala možná i na schvál. Vůči Myšákovi to zrovna nebylo moc vhodné,ale já sama nevěděla co se to semnou dělo

Ani poté, když stream skončil. Z ničeho nic jsem si uvědomila co se dneska stalo. Skončil kemp, já se usmířila s Adamem, Myšák mě znovu ignoruje, Adam měl live stream a byla jsem snad nejšťastnější za poslední měsíc.

Nevydržela jsem to,začala jsem prostě z ničeho nic brečet. O půl dvanácté v noci, kdy bych měla dospávat kemp v Litoměřicích.

Neměla jsem ani sílu to někomu napsat. Tohle jsem si chtěla nechat pro sebe, protože takhle slabá jsem se dlouho necítila.