Together |U20|

4.

„Čau." Pozdravila jsem Květu, když jsem se vrátila a ona seděla na posteli s knížkou.

„Hledal tě tady Raška a po něm přišel i Pšenička nebo jak se jmenují." Zamumlala a se zvědavostí na mě koukla.

„A co chtěli?" Nechápala jsem. Myslela jsem,že vědí o tom "posezení" s Michalem, když to řekl Šimonovi.

„Adam si chtěl s tebou popovídat nebo co a Ondra prý něco jestli by sis nezahrála s nimi PlayStation. A mimochodem jsou všichni na pokoji 17."

„Dobrý,dneska neplánuji za nimi jít. A mám na tebe takovou otázku." Pousmála jsem se. Chtěla jsem to vědět co nejdřív kdo se jí líbí z týmu.

„Jakou? Já potom na tebe taky." Odložila tu knížku a zvědavě se na mě podívala.

„Já jen,kdo se ti tady s týmu líbí a prosím neříkej že nikdo." Pousmála jsem se a ona se na mě podívala tím výrazem "jako vážně?"

„Protože seš to ty,povím to. Ale nikomu to neříkej prosím a hlavně se mi ho nesnaž dohodit jo?" Začala a já ji přikývla,i když jsem v plánu měla přesný opak v tom dohazováním.

„Ten vysokej,možná je nejvyšší z týmu, je tmavovlasej s těma příšerně hezkýma zubama a hezkým smíchem. Hádej." Zasmála se. V hlavě jsem si projela každého.

„Hugo?" Doufala jsem, protože to na něj i docela sedělo a kdyby jo byla by to hitparáda.

„Jo." Šeptla a koukala si na svoje pruhované ponožky. Chtěla jsem tam začít skákat,ale naštěstí jsem se udržela.

„Aha a na co si se mě chtěla zeptat ty?" Usmála jsem se.

„Vlastně na to stejný a taky co jsi s Michalem řešila." Naznala.

„Co se stalo od Vánoc. A na tuhle otázku se mě ptal taky a když tě to taky zajímá. Když to schrnu, nejvíce asi Jonáš,Adam, Myšák, Pytlík a prostě dál nevím,ale je to na principu že jsou jenom hezký. Nic víc." Zamumlala jsem

„A nejhezčí z nich? Já ti ho taky řekla a nevyjmenovávala celej nároďák." Skřížila si ruce na prsou a čekala co ze mě vypadne.

„To nejde. Není někdo kdo mi se mi tady vyloženě moc líbil."

„Fakt ne? Sice vím,že tady není ten tvůj oblíbenej Hughes,ale jako neříkej." Nechápala a já zakroutila hlavou.

„Jdu spát. Jsem unavená" Přerušila jsem jí místo odpovědi a do deseti minutách byla v říši snů.
.
.
.
Ráno mě zbudil upozorňuji Květy budík,ale s ní to ani nehlo. Už chápu proč často do školy zaspávala. Zvedla jsem se,budík vypla a jak jsem to kdysi dělala se svým bráchou, sundala jsem z ní peřinu,vzala jí do náruče a vůči tomu,že jsem zase tak extra silná nebyla,vedle postele jí pustila a ona jen tak tak si uvědomila co se děje a stihla si stoupnout.

„Co blázníš!" Vyjekla, když se vzamatovala.

„Budíček,za čtvrt hodiny je snídaně Květáku." Mrkla jsem na ní a pro jistotu zmizela v koupelně. Když jsem vyšla jen zakroutila hlavou a do koupelny zaplula také. Jak očekávaně jsme nestíhali,ale jen asi o minutu.

„To už tam všichni jsou nebo jdeme brzo?" Zabrblala Květa, když jsme vyšli na chodbu a nikde nikdo. Já ji rychle vzala za ruku a běžela s ní do jídelny, kde seděli jen trenéři, doktoři a tak.

„A prý že jdeme pozdě." Šeptla Květa a nabrali jsme si jídlo. Až po deseti minutách se přiřítila dvaceti osmi člená skupina, která si letěla pro jídlo a sedli si ke stolu a najednou dělali jakoby nic.

Myslela jsem,že je trenér napomene nebo dá trest jako se to dělá u nás v biatlonu nebo běžkách,ale viditelně ne.

„To zase bude těžkej trénink." Postěžoval si od vedlejšího stolu Koffi. Takže oni to mají asi nastavený trochu jinak, hlavně že už to vědí a stejně přijdou pozdě.

Rozvrh pro dnešek byl celkem jednoduchý. Ráno led, odpolede posilka a večer protahování. Vůbec jsem jim to nezáviděla, ale jen co skončila snídaně,slítl se celý tým k nám s Květou a bylo mi jasný,že to bude kvůli mě.

Všichni se začali dohadovat kdo ke mě půjde na fyzio,prosebně jsem se podívala na Květu,která se jen smála a ze zadu to pozoroval Lukáš Helm,který tady byl jako druhý fyzioterapeut. To se kluci nemohli zbíhat k němu?

„Hej klid!" Okřikla jsem je.

„Pochybuju že všichni musíte jít ke mně. Na tuhle práci je nás tady dost. Takže se dohodněte mezi sebou na pokojích a pak někdy za mnou choďte jednotlivě." Pokračovala jsem a zvedla se od stolu.

„Ty si je tady nějak pacifikuješ ne?" Zasmála se Květa, když jsme došli na pokoj.

„A co s nimi mám dělat. Je to tady jako v blázinci s nima." Pokrčila jsem rameny. Teď jsem měla pocit,že si to beru nějak moc a rozhodla se Květě radši uplést copánky.

Dokázalo mě to perfektně uklidnit.

Ranní trénink na ledě byl podobný jako včera ten odpolední, akorát se kluci prostřídali v lajnách a fyzicky i technicky byl viditelně náročnější,takže byl svým způsobem úplně jiný.

„Hele Anež,jdu k tobě hned po obědě." Přilítl na střídačku skoro na konci tréninku Adam. A já myslela že mají trénovat a né se dohadovat kdo ke mně půjde první.

„Dobře,ale teď se soustřeď." Zakroutila jsem se smíchem hlavou a on se na mě zeširoka usmál.

A jak slíbil,tak udělal. Doopravdy hned po obědě se ke mně přiřítil.

„Jsem tady,super ještě tady nikdo není." Vyjekl. Mezitím Květa seděla na posteli,znovu si četla a nenápadně se tam tlemila.

„Co je Květáku?" Všimnul si jí Adam jak se tam směje.

„Co máte pořád všichni s tím Květákem?!" Zaječela a já i Adam jsme se začali smát, stejně jako ona se smála před chvílí nám.

„Tak co tě bolí dneska?" Zeptala jsem se ho a ze skříňky vyndala všechny své potřeby k práci.

„To stejný jako minule."

„Ty jestli mě tady kecáš. Sice vím, že namožený a naražený svaly bolej,ale u vás nevím." Zamumlala jsem. Věřila jsem mu to jo a dokonce vím,že to lítko má natahlý,ale chtěla jsem si to pojistit.

„To bych si nedovolil,nejsem jak někteří jiní." Pousmál se.