Together |U20|

24.

„Tak už jste skončili?" Zasmál se Míňa, když jsme oba dva vyšli z pokoje. Čekal tam na nás.

„Nic nebylo." Zabrblala jsem.

„To jsem viděl." Uchechtl se a šel do jídelny,zacož nám s Adamem to chvíli trvalo,teda mě.

„Nemusíš se semnou plazit." Podívala jsem se na Adama,který šel stále vedle mě a většina kluků už byla v jídelně.

„Já chci, stejně jdeme brzo, dneska jsme si akorát pospíšili." Zasmál se. Vím že nemá cenu se s ním dohadovat, to by jsme se ještě více zpomalili.

Došli jsme do jídelny kde jsme se oddělili. Odpoledne kluky čekal prý výběh. To mě zamrzelo že nemůžu jít s nima.

„Čauky,seš už v provozu?" Přišli zamnou po deseti minutách na pokoji Svozka a Pytlík.

„Pro vás jsem v provozu kdykoliv." Zasmála jsem se.

„Včera tady už byl Hugo že?" Změnil Míra úplně téma.

„Jo,ale kvůli něčemu jinýmu. A co vy tu teda chcete?"

„Oba dva lýtka." Naznal Standa.

„Dobře a nevíte jestli ještě někdo přijde?" Zeptala jsem se ještě.

„Jo pár jich říkalo že se staví teď nebo večer." A to byla pravda. Normálně bych z toho takovou radost neměla,ale teď když jsem skoro nic dělat nemohla,tak jsem to dělala s radostí.

Ale pak kluky čekal přibližně dvou hodinový trénink a já znovu nevěděla co dělat. Nakonec jsem si stáhla pár filmů a o zábavu jsem měla postaráno asi už na celou dobu pobytu pokuď mě to bude bavit.

„A já už doufal že se budeš dívat na filmy semnou." Prohla se vedle mě postel.

„Co tady? Hej už jsem ti řekla ráno ať mě nestrašíš a ťukáš." Zamumlala jsem a podívala se na Adama za kterým stál k tomu všemu Jonáš.

„A co ty tady děláš?" Pokračovala jsem vylekaně směrem k Jonášovi.

„Co já vím,jo vlastně mě bolí biceps nebo jak se to jmenuje,jo." Vypadlo z něj přezvláštně.

„Aha a ty menší tobě je co?" Uchechtla jsem se.

„Pořad jsem o pět centimetrů větší jak ty princezno." Pousmál se. Jak mi to řekl?

„Cože to? Je tady Jonáš Adame." Šeptla jsem.

„Já už to vím..." Ozval se prve zmiňovaný.

„Co víš?" Nechápala jsem.

„Že spolu vy dva chodíte.?" Mrkl po nás. Kde na to přišel?

„Cože? A proč já o tom nic nevím." Namítla jsem.

„Peterku já ti řekl ať seš sticha." Zamumlal Adam a přehodil přes sebe peřinu. O co tady jde?

„Dobře? Bolí vás vůbec něco vy dva chytrolíni." Zasmála jsem se.

„Mě ta ruka." Snažil se sklidnit Jonáš. Moc ráda bych chtěla vědět o co tu jde.

„Dobře a ty už mi řekneš co tě bolí Áďo." Nějak se mi začalo líbit mu takhle říkat.

„To tříslo." Zabrblal skrz peřinu.

„Tak pojďte,za necelou hodinu je večeře." Jako prvního jsem vzala Adama, protože pak musel na dvacet minut do těch kalhot. To co mi říkali jsem pro teď nechala plavat,ale měla jsem v plánu se dozvědět o co jim jde.

Celou tu dobu co byli u mě jsem se s nimi nebavila a věnovala se své práci. Když kluci odešli zbývalo deset minut do večeře a já se tam vydala dřív.

A proto jsem měla dojedýno už v tu dobu než přišli kluci a trenéři mě pustili zpět na pokoj,prý nic důležitého řešit nebudou.

A na to že Květa moc dobře věděla kdy máme večeře,z ničeho nic mi začala volat, když jsem se vracela na pokoj. O něco jsem zrychlila a na pokoji jí to vzala. Co se zrovna děje když mi volá teď?

„Anešo můžeš mi laskavě vysvětlit proč si mi neřekla o tom že se ti něco stalo?!" Vyhrkla hned.

„Hugo už ti to řekl?" Zeptala jsem se místo odpovědi.

„Jo? Před půl hodinou jsme si volali,ale to je jedno. Spíš mě zajímá proč si mi to neřekla."

„Bála jsem se chápeš? Nechtěla jsem aby to věděli hned všichni. Jediný kdo to věděl byli lidi z týmu,kteří tam byli,Míňa a rodiče. Dokonce ani Adam ne." Zamumlala jsem.

„Aha. Tak to promiň,tebe to asi štve co?" Naznala.

„Jo,ale hlavně mrzí. Chudáci kluci především,vyčítám si že jsem nezůstala u jen u biatlonu, ale to už jsem ti psala ráno."

„Jo a nic jinýho o čem nevím a musel by mi to říct Hugo není?" Ptala se dál.

„Nene, jinak víš vše. Jen je škoda že tu nejsi,bylo by to lepší."

„Já vím,ale kdyby něco volej." Upozornila mě a s rozloučením to skončilo. To bylo rychlý, stejně jako večeře kluků. Chtěla jsem se jí vysprchovat,ale to už zamnou tři přišli co je bolí. Hlavně že jsem jim říkala ať chodí po jednom.

Za hodinu a půl jsem je měla hotový,a když jsem se vysprchovala plánovala jsem jít spát,ale to mi taktéž nebylo dopřáno.

„Už jsem i zaťukal,můžu?" Ozvalo se z poza dveří. Kolikrát ještě zamnou dneska přijde? Snad už to je teď naposledy.

„Jo pojď." Zakroutila jsem hlavou.

„Já sem se chtěl omluvit za Jonáše,já jsem mu jen řekl pár věcí s tebou a on už si to hned vyložil jakoby jsme spolu chodili. Promiň." Pousmál se do země a opřel se k dveře do koupelny.

„Vy jste měli ale narážky oba, ale já vím že z vás nikdy nic moc inteligentního nevypadne." Zasmála jsem se.

„V tom máš asi pravdu. Ale snad ti to nevadí o tom že jsem mu to pověděl."

„Vadí mi v tom jedna jediná věc." Začala jsem a on se nechápavě podíval,tohle nečekal.

„Není to bohužel pravda." Pokračovala jsem.

„A,a tobě by nevadilo se mnou něco mít?" Vykulil oči. A co jsme spolu celou dobu dělali?

„Kdyby mi to vadilo tak už tě po tý oslavě nechám." Protočila jsem očima. On se na chvíli zapřemýšlel a pak se zpakoval a rychle odběhl. Co to sakra?

„Budeš moje holka?" Přilítl nečekaně po pěti minutách zpět a v ruce měl Toffifee a jednu růži. To kde splašil?

„Moc ráda." Zasmála jsem se. Kdybych mohla chodit tak teď vyskočím a obejmu ho,ale místo toho jsem jen natáhla ruce a on pochopil.

Ale v tu dobu se mi začalo v hlavě tvořit i několik otázek.

Byla jsem ve všem zmatená.