Together |U20|

44.

Ráno nás oba probudil můj budík aby jsme stihli snídani. Teda o to tady nešlo, spíš aby jsme se stihli rozdělit, nechtěla jsem aby nás někdo viděl, hlavně ne Adam.

Po menším dohadováním ještě v posteli jsme nakonec vstali. Ani jednomu se nikam nechtělo, ale kluky ještě dneska čekal trénink, takže jsme se po deseti minutách z tý postele vyhrabat museli.

„Bylo to fajn,škoda že v Kanadě tohle asi nepůjde. Teďka to bylo dobré pro odreagování." Usmál se Myšák ještě než stihl odejít.

„Jo to jo. Ale když budeš ty chtít, nějak se k sobě propašujeme." Navrhla jsem.

„Počítám s tím." A odešel. Teď když už jsme byli kamarádi, což jsme vlastně byli asi i do teď, ale tam zas byli ty jiné okolnosti, tak mi to připadalo lepší.

Oba jsme potřebovali svůj klid pro to co děláme, respekt, pochopení a hlavně podporu. Což jsme si navzájem neměli možnost dát.

Čekal nás tady poslední den. A ti co nebyli v nominaci do Edmontonu už odjeli po snídani. Proto možná jsem já znovu nestíhala. Musela jsem se s nimi rozloučit a předat jim ty mini dárečky.

Na dnešním ranním tréninku šlo o poslední maličkosti před mistrovstvím. Už nemělo cenu kluky honit nějak více jak řekl pan Mlejnek. To jsem teda ještě nečekala co mají přichystáné na odpoledne.

Ale teď jsem se cítila dobře, už mě nic nesvazovalo. Za tu dobu co jsem byla tady jsem se necítila lépe. Sice tady byl pořád Adam, ale to už jsem se rozhodla nechat na čase jak se to vyvine.

Ale přeci jenom ta Myšákova slova jsem se snažila vzít k srdci, jenže teď se o něco rychle snažit nemělo cenu. Nechala jsem si to pro jistotu do Kanady, i když kdo ví jak to tam vůbec bude. Sice já se s kluky budu moci potkávat určitě,ale bude to hodně omezené.

„...A odpoledne si dáme nějaký soutěže,jen tak na pocitovku a určitě se zúčastníš i ty Anež co?" Povídal něco pan Mlejnek a já moc dobře neposlouchala a spíš si prohlížela kluky.

„Co? Jasný." Snažila jsem se dělat jakože všechno vím a automaticky se usmála. Až když jsem si to přebrala v hlavě tak jsem ti to uvědomila. Já s nimi budu muset znovu na led! Jako kdyby to jednou nestačilo.

„Tak jdeš s námi na led jo? Hlavně nebuď strašpytel jak minule." Přišel ke mně Míňa když vyšel z šatny,já se opírala o zeď a čekala kdo kdy přijde.

„Jdu,ale jen protože to bude nejspíš naposledy. Ani nemám brusle,zas mi někdo bude muset půjčit. Nejradši bych vás někdy vzala za to na běžky." Zamumlala jsem.

„Na běžky by to bylo v pohodě. Jen ty vaše kolečkovky by byly horší. Ale to neřeš, už se těším jak se nám předvedeš ty. Sice v Rokycanech to nebyl špatný výkon, ale čekal jsem lepší na to že jsi moje nejlepší kamarádka a dříve jsi byla i krasobruslařka." Žďouchl si do mě.

„Tak dneska čekej ještě horší." Zazubila jsem se na něj a on jen protočil očima.

Byla jsem z toho trošku nervózní, sice to měli být jen soutěže,ale vždyť já a hokej nejde do sebe. Asi si mě zdejší trenéři chtěli znovu otestovat jestli mám na to jet s nimi do Kanady. Berme to pozitivně, aspoň budu mít kvalitnější trénink...

Z oběda jsem letěla do pokoje a ještě než stihl někdo přijít jsem za začala hrabat ve skříni. Doopravdy jsem toho sebou měla docela dost když jsem si to takhle přeházela.

Nakonec jsem si vybrala to samý co jsem měla v Rokycanech, mikinu a legíny, nic lepšího mě nenapadlo.

„Nazdar ty moje kámoško. Tak jak se máš?" Přišel vysmátý Hugo. Nejdřív jsem chápala co to zas mele,ale nechala jsem ho být.

„Dobře, dobře. Copak ty? Kdepak máš bebíčko?" Tu poslední větu jsem zašišlala.

„Ručička mě bolí." Přistoupil na tu mojí menší hru na malé děti.

„Tak pojď já ti ji opravím. Zahrajeme si na doktory." Zapištěla jsem doopravdy jak malá.

„Radši toho necháme. Přijdeme na trénink a budou si myslet že nám hrabe." Zasmál se už normálně Hugo. Pak bylo ticho, ani jednomu se mluvit nechtělo, než to přerušil Hugo.

„Myšák byl přes noc u tebe že jo?" Zeptal se z ničeho nic.

„Byl tady no." Lhát mu nemělo cenu. Kdo ví co zase vymýšleli.

„Ale řeknu ti to takhle, zůstali jsme kamarádi a přespával tady taky jako pouhý kamarád. Nic se nedělo a myslím že ty moc dobře víš proč." Pokračovala jsem.

„Tuším. Ale divím se že jsi ho tady nechala a co jste vůbec dělali?" Ten je zvědavej...

„Jsme si celkem blízcí,ale na společný vztah ani jeden nemáme, vyhovuje nám být kamarádi. A jestli tě to zajímá jedli jsme cukroví a hráli na noťasu hry." Odpověděla jsem mu.

„Cukroví? Kde jste ho vzali?" Otočil se na mě s vykulenýma očima.

„Má ho sebou, ještě prý má do Kanady něco málo,ale neví jak mu to přežije cestu."

„A nám jako nedá? To není fér." Zahrál si na uraženého, jen nechápu proč přede mnou a ještě když jsem mu protahovala ruku.

„Měl to semnou na usmířenou. Chce mi dokázat že má na to být můj kamarád i po mistrovství." Špitla jsem.

„Aha." Nevím proč se dál na nic neptal. Ráda bych věděla co kde zas vymýšlí,třeba nic, jen já jsem tak zvědavá a chci mít všechno z první ruky. Po něm se stavil ještě Jirka a mohlo se vyrazit na led.

Věci už jsem měla připravené od kustodů, což mi udělalo menší radost. Hned po tom, že mi znovu nedali chrániče, protože ty já nemám zrovna dvakrát v lásce.

Jen mě nemuseli nechat šatnu s kluky,lavička na chodbě by mi postačila. Protože koukat se na ta jejich těla je fakt pro mozek strašný... Aspoň jsem si všimla že Adam má nové tetování, to neměl naposledy, myslím asi u Myšiho na oslavě.?

„Holka ty by jsi měla vyrůst." Řekl vedle mě Míňa. Byli jsme sice pořád ve stejném vejškovém rozdílu s těmi bruslemi,ale on už se blížil pomalu snad ke dvěma metrům,a to tady byl i Hugo, Pytlík či Ondra Pšenička.

„Se mi nechce." Mrkla jsem na něj a rozešla se po jeho boku k ledu. Normálně bych si tady nadávala do čeho jsem to vlezla a proč to dělám,ale teď tohle vymysleli trenéři a né já.

Kdyby mě jen z těch bruslí neboleli na začátku nohy, proto se mé předtuchy vyplnili a já prvních deset minut na rozjetí nejezdila zrovna moc rychle.

A když nám trenéři řekli co připravili takhle na konec,tak jsem si chtěla zabalit a jít rovnou domů. Vymysleli něco ve formě All- stars. Měřené kolo, přesnost ve střelbě na bránu a to rovnou dva způsoby a ještě nějakou dovednostní soutěž.

Mě tam ani nemusí pouštět, stejně budu poslední. Řekla jsem si pro sebe v hlavě. Naštěstí první byli ty střeli na bránu a řeknu vám, střelba v biatlonu mi jde mnohem,ale mnohem lépe.

Ze tří pokusů na Pářu jsem neproměnila ani jeden a pak střelba na tu figurínu nebo jak to nazvat nebyla o moc lepší, v NHL jim to trvalo okolo dvanácti sekund co vím a mě přes minutu. A pak nějaká ta dovednostní soutěž to bylo vůbec něco.

Celé kolečko objet s pukem aby vám někam neujel, k tomu tam byl slalom, nějaká otočka a dokonce i překážka na přeskočení, to nevím kdo vymýšlel. Pro kluky to moc těžký asi nebylo když jsem je viděla, ale pro mě jo. Naštěstí to nejlehčí při čemž jsem si neměla co moc udělat nechali na konec.

Jelo se to ve dvojici a mě dali Míňu, což jsem čekala, protože toho kdybych shodila tak mu to snad vadit nebude. Dopadlo to dokonce i mnohem lépe než jsem čekala a nebyla jsem poslední, protože brankáři se svojí výstrojí to lehké zrovna neměli a po menším pádu zamnou byl i Šimon.

Byla jsem celkem spokojená, dopadlo to na mě dobře, protože poslední roky nejsou brusle mojí nejlepší kamarádi.

A po příjezdu na hotel už nás všechny čekalo balení, protože na ráno se to nikomu odkládat nechtělo.