Together |U20|

45.

Nestihla jsem si zabalit ještě ani oblečení a už jsem měla znovu návštěvu. Naštěstí to byl právě jen Šimon,po tom jak trošku blbě spadl a bolelo ho stehno.

A pak následoval klid, jenže já stejně spát v devět jít nechtěla a ani bych neusnula. Proto jsem zavolala Květě, chtěla jsem vědět co je kde nového.

Kecali jsme už přes hodinu, než ona došla na takové horší téma. O tom jak to dopadlo s Myšim už věděla a proto ji tahle otázka asi napadla.

„A co Raška?" Zeptala se. Úplně jsem tohle téma řešit nechtěla, ale hádám že kdybych jí to vypla, do minuty by se tady objevil Hugo.

„Co by mělo být. Nic." Zabrblala jsem.

„To se s tebou nebavil? Nebo u tebe nebyl?" Poslední dobou jsem měla pocit že se každej ze mě snaží jenom vytáhnout co nejvíce informací. A většinou to byl samej Adam,Myšák,pak znovu Adam a takhle to šlo stále dokola.

„Oboje. V Litkách povídal že se bude stavět častěji s těmi jeho slavnými třísly,ale nějak to nedodržel. Celkem mě to štve."

„No jo, jenže on má asi stále ta to že chodíš s Myšákem. On neví jak to mezi vámi bylo." Pousmála se.

„Ne to neví, stejně se to brzo dozví tak nebo tak. Myslím že půlka toho čtyřiceti členého týmu ani nevěděla která bije mezi mnou Myšákem a Raškou." Pokrčila jsem rameny.

„To jen někteří se o to zajímají více. Například Míňa, Pytlík či tvůj Hugo." Pokračovala jsem.

„Buď ráda. Stejně budete vy dva spolu ať se děje co se děje. Na vás obou to je vidět. Teda já moc nevím jak na tom je on,ale mám zdroje." Objasnila.

„Začínám litovat tý mojí a Michalovi mise. Jinak bych teď nemusela řešit Adama a to kdo jak nás hlídá." Uchychtla jsem se.
Chtěla jsem pokračovat,ale někdo zaklepal na dveře. Že by Myši měl cukroví? Ano, tohle byla první věc co mě napadla.

„Návštěva? Kdo to je?" Ptala se hned Květa.

„Já nevím kdo by mě ve třičtvrtě na jedenáct otravoval. Ale končím,čau." Zaklapla jsem noťas a šla tomu dotyčnému otevřít.

„Co ty tady teď potřebuješ?" Šeptla jsem, když se přede mnou objevil Adam. Ten si vždycky vybere moc super chvíle kdy má přijít...

„Promiň,ale ještě než odletíme, tak pět dní bude karanténa a chápeš,ta noha." Naznal.

„Jo pojď. Ale copak tak pozdě?" Pustila jsem ho dovnitř.

„Jsme s kluky hráli ještě hry. Promiň mi to,asi jsi už chtěla spát, když v osm je plánován odjezd."

„Nešla bych spát. Volali jsme si s Květou." Zamumlala jsem.

„Aha. Taky moc nedodržuješ spánkový režim co?" Uchychtl se.

„Ne. Ale dřív jsem ho celkem dodržovala,ale jen co jsem s vámi tak je nějaký rozházený." Zasmála jsem se.

„Hlavně od srpna co? Myšák tě moc zatěžuje viť?" Tyhle jeho keci mě dostávali.

„Kdyby jsme se neviděli jen jednou... Vzdali jsme to, nemáme na sebe čas a hlavně on upřednostňuje hokej před vším, především ty jeho období kdy se týden semnou nebaví a pak přijde jakoby nic. Zůstali jsme kamarádi a to nám postačí." Nemohla jsem mu lhát, už jsem potřebovala aby tohle věděl.

„Takže vy nejste spolu?" Podíval se na mě překvapeně.

„Už ne, vždyť ti říkám že to s ním nemělo cenu." Nevím proč,ale pokaždé když jsem se s ním bavila, nebyla jsem schopna se mu koukat do očí.

„A máš vyhlídnutý pro sebe jiný úlovek? Protože jak jsi to věděla tak hádám že jo."

„Nemám Adame. A jestli budeš mít takovýhle keci tak tě vyhodím." Už jsem to nezvládla a řekla mu svůj menší názor.

„Dobře už mlčím." Tak to teda nevím jestli on mě má pořád rád. Tohle jeho provokování a žblepty co má, mě vážně štvali. Ale já byla zvědavá a to hodně, tak když on,tak já taktéž.

„A copak ty máš vůbec nějakou holku? Nebo máš vyhlídlou?" Tuhle otázku ode mne zrovna nečekal, já taky ne,ale on se mě ptal pořád.

„Nemám žádnou. Ale jedna by se našla, kterou mám hodně rád." Zamrzelo mě to. Dělala jsem si už malé šance,ale není to možný abychom se k sobě vrátili, jenže to klukům říct nemůžu.

Následovalo ticho, přeci jenom ale dvacet minut v jeho přítomnosti se mi líbilo. Proto jsem po jeho odchodu rychle usnula. To bylo hodně dobře, aspoň mi nedělalo takový problém vstávat v šest.

Moc času totiž nebylo, rychlá snídaně a přemístění všech věcí do autobusu. Ještě na recepci při tady posledním testování jsem řekla Míňovi že mu v autobuse něco důležitého napíšu.

Měla jsem tam místo sama, což jsem brala jako značnou výhodu ve výběru místa. A to zdělení Míňovi jsem možná trochu protáhla kvůli tomu času co jsem měla. Cesta trvala dvě a půl hodiny a já třetinu z toho jen vymýšlela jak zformulovat dění ve světě a zároveň u mě v hlavě.

Proto to stejně Míňa všechno nepobral a já strávila celou dobu na mobilu různým vysvětlováním. Možná by bylo jednoduší si ho někam stáhnout a tam mu to rychle říct. Jenže na to podle plánů nebyl čas.

Jo,ale to by Kanaďani museli pro Čechy,Slováky a Rakušany poslat normální letadlo a nešetřit na všem co se dalo. Po dalším kole testování jsme tak neměli co dělat. Náhradní letadlo mělo přiletět až někdy ve čtyři.

„No nazdar." Objevili se přede mnou ti tři "žirafy", sice už jsem byla zvyklá,ale oni jinak nazvat z mého pohledu nešli.

,„Co tady chcete? Máme mít rozestupy." Varovala jsem je.

„Stejně to nedodržíme, Míňa nám tady ukazoval ty tvoje problémy tak jsme za tebou přišli." Sedli si vedle mě a hodili si věci na zem. Když jsem se podívala kolem, přišla mi ta zem spíš jako skládka s nadsázkou.

„A co ze mě víc chcete dostat. Myši mě říkal ať to s ním nevzdám, ale jemu se líbí už jiná holka." Pohodila jsem nespokojeně rukama.

„Včera někdy po jedenáctý když od tebe Rašken odešel tak šel k Myšimu, je to zvláštní, ale už se spolu nebudou pošťuchovat a chtějí to nechat jako dřív a to prý doslova. A on ti řekl kdo se ti líbí?" Zamumlal Hugo.

„Ne to ne."

„A jak víš že to nemůžeš být ty?" Zajímal se tentokrát Pytlajs.

„Protože to jeho provokování je strašný. Přijde si jednou za měsíc a já mám pocit že kvůli němu půjdu do hrobu." Začala jsem. Neřešila jsem moc že si to vyříkali, to už mi bylo nějak jedno.

„Jak neočekávané od něj." Uchychtl se Hugo. Vůbec jsem je nechápala.

„Co?" Snažila jsem se dostat do situace.

„Ale nic. Nezahrajem si nějakou hru?" Pousmál se Míňa. To mi toho teda řekli. Ani nevím koho to napadlo,ale Hugo vzal papír a začala se hrát taková hra s těmi slovy jak tam každý napíše jedno a přitom neví co tam kdo napsal předtím. Po asi dvaceti minutách se k nám přidal i Najmič. Tak pro dvou hodinové zabavení to stačilo.

A poté už následovalo stěhování těch našich všemožných krámů a i nás samotných do letadla.

Konečně jsme se mohli vydat směr Kanada...