Together |U20|

47.

Byli jsme v polovině z těch čtyřech dnů a já už se začala nudit. Klukům jsem do her lézt nechtěla a pořád se učit, koukat na něco na noťasu či mobilu a nebo vůbec cvičit už mě tak nebralo.

Po pouhých dvou dnech, už mi to připadalo dlouhé. Ve Vyškově byl daný režim a teď znovu ještě přísnější. Nic moc pro mě.

„Áňo pojď s námi." Řekl Míňa na konci toho našeho tréninku, kdy si kluci rychle domlouvali co budou dělat. Nechtěla jsem se jim do toho motat,no tak proto jsem to s nima poté hrála.

Ale přeci jenom takhle s velkou částí týmu to byla sranda a já se snažila nebýt tak hrozná v těch hrách. Mnohem radši bych spíš hrála NHLko,ale já neměla kde.

Nechtěla jsem takhle u obrazovky trávit celý ty čtyři dny. Ale to se mé osobě nepovedlo. Spíš jsem se to naučila hrát a bude těžké se toho zbavovat.

Ale ta nedočkavost až se s kluky uvidím živě a půjdeme na trénink byla velká. Bylo to jako když se malé dítě těší na Vánoce. Tak nějak bych popsala sama sebe.

Ty dva dny byli jak přes kopírák. Tréninky a nebo hry s kluky a večerní snaha se učit.

A v pátek ve čtyři jsme konečně mohli na led a poprvé se vidět. A od toho tréninku jsme taky měli chodit na jídla už normálně do jídelny,ale po deseti ve skupinkách.

A když jsem se s kluky potkala na chodbě, když jsme šli dolů na recepci tak jsem chtěla každého obejmout. Naštěstí jsem tu svojí radost nějak zvládla udržet.

Ale ještě než jsme odešli si mě stáhl realizační tým stranou. Potřebovali vědět zda se chci s kluky scházet na fyzio někde ve speciální místnosti nebo zda postačí pokoj. A pak pro mě přišla trochu záludnější část, do Vánoc zjistit zdravotní stav všech hráčů a každý musí přijít na menší kontrolu aby se rozhodlo kteří tři kluci poletí domů.

Jak já nerada o takovýhlech věcech rozhodovala.

Ale potomto zjištění jsem se radši soustředila na přítomnost. Ještě před tréninkem nás čekali testy, které byli docela dost teď důležité, protože nákaza se teď obejvila u Němců a Švédů a to znamenalo že se i přípravné zápasy budou přesouvat a nikdo nevěděl jak to bude.

A cesta busem semnou byla taky dost zajímavá,jeli jsme zas jinou cestou než jsme přijeli a pro mě to byl konec světa být v Kanadě.

A ačkoliv jsem doufala že si na tréninku odpočinu. Moc tomu tak nebylo. Nejdřív jsem musela pomáhat odnášet věci a připravovat na tréninky a když už trénink začal, stála jsem na střídačce a musela dávat pozor úplně na všechno a překvapilo mě když semnou i ostatní trenéři mluvili.

Nevím jestli si mysleli že jsem v hokeji nějak teď zmoudřela nebo jsem ho začala chápat. A jestli to brali podle toho jak jsem ho třeba hrála,co říkali kluci nebo podle jiných tréninků, tak to jim nevím.

Ale dřív tohle všechno dělal Lukáš tak teď byla řada na mě. Začala jsem mít docela důležitou pozici v týmu.

„Sice mi nic moc není,ale stavím se u tebe první jo?" Otočil se ke mně Míňa, když končil ten skoro dvouhodinový trénink a trenéři byli dostatečně daleko.

Tak to by mě zajímalo co mi chce zdělovat za novinky.

Cesta z tréninku proběhla o něco rychleji,ale tu Míňi očekávanou návštěvu zdržela ještě večeře.

Byla jsem ve skupince s našimi dvěma kustudy bratry Vejvodovými a až na Daniela a Káju se všemi obránci.

Takže nechyběl Hugo, který si semnou do dvojice sednul ke stolu. Ty pravidla mě nebavila dodržovat když už musíme být i takhle rozdělený,ale nic jinýho mě nezbylo.

„Už jsem rád že to skončilo." Šeptl směrem ke mně. Ostatní kluci si taky potichu povídali, ale jak jsme nebyli všichni bylo to docela slyšet co si kdo říká.

„Jo, já taky. Bylo to docela dost na hlavu už. Ale víc lituju vás, přeci jen mě zápasy nečekají." Pousmála jsem se.

„Ale šlo to celkem dneska. Hodně se těším, akorát to teď vypadá že přípravák bude jen jeden."

„To je docela na nic. Ale věřím vám, tenhle rok jste podle mě silný tým." Špitla jsem. Na to nic neodpověděl a radši jsme se oba věnovali jídlu.

Další půl hodiny na pokoji jsem musela čekat než přijde Míňa. Ale nějak mi to čekání nevadilo.

„Aňuš seš tady?" Nakoukl z chodby Míňa.

„Moje velice častá odpověď, kde bych jinde měla být?" Odpověděla jsem mu.

„Tak například by ses už mohla stavit u Raškena. Jenže to ty ne." Zavřel dveře a čekal co mu na tohle řeknu.

„Máš pravdu to já ne." Přikvýla jsem mu na to.

„Jsem tady kvůli bolesti zápěstí, teda takhle jsem to řekl trenérům když se mě ptali proč za tebou jdu." Zasmál se.

„A proč si zamnou přišel doopravdy?" Pousmála jsem se.

„Nevím. Pokecat si? A hlavně zjistit kde se co děje." Posadil se na mou postel.

„A o čem si chceš povídat prosím tě? Nikde se nic nestalo."

„Tak třeba co děláš a jestli tě to s námi vůbec baví. Jaký nám dáváš šance. A tak." Zasmál se.

„Já? Skoro to samý jak vy. Jsem na tom stejně a třeba ty vaše hry mě chytli." Uchychtla jsem se.

„A naděje že uspějeme?" Usmál se.

„Čtvrtfinále bude,na to vám věřím. Ale pak? Promiňte ale za poslední roky se to povedlo jen jednou." Zamumlala jsem.

„Jo chápu. Ale mohli by jsme překvapit,i když no... Uvidíme."

„Míňo jste silný tým,ale neví se vůbec jestli se bude hrát. Když vidím ty Němce a Švédy, uvidíme jak to bude." Špitla jsem.

„Já vím. Docela si věříme,ale máš pravdu uvidíme." Usmál se.

„Ale stejně to nezmění nic na tom že by sis do začátku mistrovství měla už konečně promluvit s Adamem. Pak už bude nejspíš pozdě." Pokračoval.

„Budu se snažit."

„Nebo to uděláme my." Naznal.

„No to ne. Já sama." Strčila jsem do něj. Čekala jsem že mě do toho budou hnát. Měli v tom pravdu a myslím že v tomhle byli chytřejší jak já.