Together |U20|

50.

Po návratu na pokoj jsem začala řešit už tu večeři. I když jsem nevěděla co kluci vymysleli za oblek, trochu jsem se namalovala, ale copánky jsem si nechala.

„Už jsme tady. Promiň,ale koukej co jsme vymysleli." Přišli přibližně čtvrt hodiny před tím než jsme měli být všichni v jídelně.

„Co to máte?" Vykulila jsem oči na Huga, Míňu, Myšiho a Pytlajse.

„Budeš s námi hezky ladit. Je to úplně to samý co máme my, akorát bylo těžší sehnat pro tebe velikost aby ti to nebylo dlouhý, kalhoty máme,ale košili ne." Podal mi to Míňa.

„Vy jste tak moc super. Děkujuu." Vzala jsem si to a zalezla s tím do koupelny. Doopravdy ta košile byla na mě moc velká,ale to mi nevadilo.

„Tadáá. Co na to říkáte?" Usmála jsem se na kluky.

„Počkej." Zamumlal Míňa, vzal mi můj hřeben ze stolu a začal rozplétat copánky a Myši mi zastrkoval košili do kalhot.

„Počkej vždyť budu vypadat jak Rákosníček." Otočila jsem se na Míňu.

„Nekecej, pořád nosíš ty vlasy svázaný a ještě si se před kluky nepředvedla v rozpuštěných." Odpověděl mi.

„A najednou už vypadáš jak člověk hele. Takhle by jsi mohla vypadat častěji teda." Zasmál se Hugo.

„Vážně?" Nechápala jsem, oni na to přikývli. Jako nepochopila jsem kdy mysleli že nevypadám jako člověk,ale na jejich vysvětlování nebyl čas,museli už jsme se vydat do jídelny.

„Tak jdem ne?" Pokračovala jsem a vzala od skříně velkou tašku kde jsem měla schované dárky.

„Jo, nemáš těch dárků nějak moc?" Zeptal se při odchodu Míra.

„Pro každýho jeden,ale skoro každej je jinej. Vy asi pro mě nemáte co?"

„Seš blázen? Teďka nevím proč, ale já pro tebe mám a pro všechny taky mám,ale pro každýho jinou maličkost." Zamotal se do toho Hugo.

„To jsi nám toho řekl." Zasmál se mu Filip, který se za námi objevil i s ostatními kluky. Mezi nimi byl i Adam a já se hned vydala za ním.

„No ahoj,tebe jsem dlouho neviděl." Objal mě kolem ramen hned Adam.

„Naposledy ráno jsme spolu mluvili,na tréninku ne."

„Spilnil jsem ráno co jsem slíbil. Vidíš nejsem tak línej a blbej." Špitl.

„To je super,mám z tebe radost." Pousmála jsem se.

„Ty seš pořád stejná. Teda vlastně ne, teďka vypadáš hezky, sluší ti to takhle." Naznal.

„Však jo ve vašem oblečení aby taky ne. Ale vy všichni vypadáte v oblecích taky jako,hm, muži? Chápeš ne? Sice takhle chodíte na zápasy,ale teďka to přeci máte hezčí."

„Děkujeme ti." Mrkl na mě. Nic víc jsme si nestihli říct, museli jsme si přeměřit teploty a pak jsme šli rovnou do jídelny.

Nevěděla jsem kam si sednout a proto jsem si počkala na kluky, tašku s dárky jsem dala jako ostatní do rohu ke zdi,někdo to pak asi bude rozdávat.

„Áňo pojď sem, mezi nás." Usmál se už od stolu Myši a vedle něj byl Adam. U stolu nás bylo osm, nejvíce ze všech a byli jsme rádi když jsme se tam vešli.

„Konečně spolu. Nevíte náhodou někdo co bude k jídlu?" Zeptal se po chvilčce ticha Jirka.

„Prý kachna." Odpověděl mu Ondra.

„Konečně dobrý jídlo. Už jsem si myslel že to tady bude samá zelenina a zdravý jídlo, jako né že by tohle nebylo,ale je to lepší." Vložil se do toho Pytlajs.

„Od toho mám sebou cukroví." Zasmál se Myši. A debata se mohla rozvíjet dál. Než nám přinesli jídlo,kecali jsme o všem co nás napadlo. Kvůli tomu že jsem byla i minulí rok dva dny na mistrovství a jedný večeře se taky účastnila,i když té normální, poznala jsem že tento rok v týmu panuje lepší nálada a hlavně seskupení,byl to jeden tým.

„Tyvole mňam." Utrousil si u toho jídla Pytlajs.

„Je štědrovečerní večeře,nemluv tu sprostě." Zasmál se mu Hugo.
Když jsm dojedli to docela dost dobrý jídlo, zůstali jsme sedět a začali se rozdávat dárky. Nejdříve pan Mlejnek rozdal dárky od federace překvapilo mě když jsem dostala i já. Byli to hodinky, takže dobrý neodjedu domů s prázdnou. Zaradovala jsem se pro sebe v hlavě.

A pak začal i pan Bruk,Trnka i Láska rozdávat i ten zbytek. Překvapilo mě kolik jsem toho dostala já, myslela jsem že toho moc nedostanu, když se ani nevědělo jestli do Kanady poletím, ale udělali mi tím kluci radost.

Ani jsem si moc nevšímala kluků okolo sebe a rozbalovala si svoje dárky.

„To je od tebe?" Žďouchl do mě Adam když jsem rozbalovala první dárek,ten už byl napřed.

„Jojo, doufám že se ti líbí, říkal jsi mi v Brně jaké mikiny se ti líbí a podle toho jsem vybírala,ale nezlob se kupovala jsem těch mikina víc a bylo těžký najít co nejvíc podobné tomu co jsem kde od vás pochytila." Pousmála jsem se nervózně.

„Je nádherná, ale vždyť jsou dráhý, kde jsi to sehnala?" Obejmul mě a všimla jsem si jak se Myši vedle hyhňá.

„Co tě to tak zajímá, drahý to bylo pro všechny docela dost,ale za ty zážitky s vámi jsem vás chtěla pořádně odměnit."

„V tom případě budu hádat že tohle je od tebe." Ozval se z druhý strany právě Myši kde vytahoval taktéž mikinu ode mne. A když to zaslechli i ostatní najednou většina stolu začala hledat balíček ode mě. Blázni, fakt.

Moc jsem jim pozornost už nevěnovala,ale byla jsem ráda za to když s jim to líbilo. A když jsem rozbalovala i svoje dárky přišlo mi i málo za to co jsem jim koupila já. Na každém balíčku bylo napsáno od koho to je a já každému musela poděkovat. Nejraději bych všechny objímala, ale to jsem nemohla kvůli opatřením které jsme měli.

A musela jsem doopravdy klukům hodně poděkovat. Ani nevím kde vzali nápady na takový věci, dostala jsem několik zajímavých kousků oblečení a různých doplňků a tak. Ale nejlepší byl ten dárek co jsem dostala jako poslední, dres podepsaný všemi kluky a k tomu všemu se svým jménem.

Poté jsme si museli udělat všichni týmovou fotku, na to jsem se docela těšila. Nejdřív jsem šla normálně vedle Martina Iterského jako člen realizačního týmu,ale Myši si pro mě přišel a vzal mě doprostřed fotky mezi něj a Adama do vrchní řady. Na první fotce jsme se tvářili vsichnit normálně,ale na tý druhý jsme udělali všichni nějakou krásnou pózu. Mě se ti dva rozhodli vzít do vzduchu a já se bála že spadnu, protože mě neudrží,ale naštěstí jsem to přežila.

Byli to zvláštní Vánoce,ale lepší jsem snad nezažila. Doma to nikdy nebylo nic úžasnýho, mamka s tátou se snažili být spolu a aspoň ten den spolu přečkat,ale od tý doby co vím že Ježíšek neexistuje, což je tak už osm let,tak jsem každý rok byla jinde.

Dokonce minulí rok na Vánoce jsem byla s mamkou u Teplých abychom nebyli jen my dvě.

Na pokoji jsem si všechny dárky prohlídla a hlavně vyzkoušela. Byly úžasné,nikdy jsem nic lepšího nedostala.

Při usínání jsem si uvědomila jednu věc, teď jsem byla doopravdy šťastná. Nic víc k radosti jsem nepotřebovala, měla jsem okolo sebe lidi co mi dokázali tu radost udělat a konečně jsem si už vyřešila i ty svoje vztahy...