Together |U20|

28.

Druhý zápas se Slováky byl taktéž zajímavý,i když pravda, poslední třetinu jsem strávila na mobilu kvůli Květě. Ta nebyla nikde v připojení s WiFi a chtěla vědět jak kluci hrajou.

Vyhráli 4:0. Tyhle výkony co tu mají jsou famózní,dělají mi tím obrovskou radost. Hodně dlouho jsem taktéž přemýšlela jestli jít za nima do kabiny,ale nešla jsem.

Především když jsem viděla na střídačce Myšáka. Bylo s ním teď rázem něco jinak. Dneska nebyl úplně nejlepší,i když vím že tam nechal všechno,byl prostě jiný.

Hlavně se většinou usmíval,ale teď řešil vlastně jen hokej, to byla jeho priorita a zbytek mu byl jedno.

Mrzelo mě to když jsem moc dobře věděla že za to mohu já. Proč jsem tak blbá?

Po zápase jsem se vypařila na pokoj užívala si klid. Sice toho bylo teďka dost,ale moje výkyvy nálad byli takové divné a já u toho usnula.

Potřebovala jsem dospat tuhle noc, protože já většinou měla nějaký ten režim spánku.

„Anež vstávej." Začal semnou někdo cloumat.

„Za chvíli je večeře." Ozval se ten dotyčný,ale já se jen víc zachumlala do peřiny.

„Tak dobře." Myslela jsem že budu mít klid,ale najednou jsem se objevila ve vzduchu.

„Jéžiši pusť mě, vždyť mě nemůžeš unést." Probrala jsem se a prosila Adama aby mě pustil.

„Seš lehká a jinak dobrý večer." Pousmál se a já se snažila vzpamatovat.

„Díky,jo a gratuluju k výhře."

„Jo v pohodě a pojď už ať si nemyslí co tu vyvádíme,poslal mě sem Míňa." Naznal. Podívala jsem se na hodiny,nespala jsem ani hodinu.

„A copak že jsi spala? Unavil tě ten zápas,ani jsi nepřišla do šatny?" Zeptal se Adam na chodbě a okolo nás procházeli i ostatní kluci.

„Neunavil,jen jsem unavená a nevím z čeho." Zalhala jsem. Nechtěla jsem mu říct že jsem dneska v noci skoro nespala a hlavně ne důvod.

„Já to vědět nebudu,ale neboj jestli si unavená kvůli nám nebo práci tak za dva dny to končí."

„Ne to fakt ne. To se spíš budu nudit, nechci jet pryč." Pousmála jsem se. Musela jsem mu to rozmluvit a zakecat to.

„Se ti nedivím." Zasmál se a oddělil se ke klukům.

Ve skutečnosti už jsem si přála mít tohle za sebou nebo alespoň teď tyhle zápasy se Slováky. Pak už to bude lepší,když budu třeba já bez berlí,ale teď si tady připadám zvláštně než nima.

Po večeři jsem se postarala o kluky a narozdíl od včerejška jsem k nim na pokoj šla.

„Sice teď už jsi moje holka a já si na to vzpomněl až teď,ale dáme odvetu." Přišel ke mně Adam než jsem si stihla sednout k Míňovi.

„Jo,ale stejně tě převálcuju. V Jablonci jsme s týmem trénovali, jeden kluk od nás sehnal NHLko a tak jsme ho vyzkoušeli." Zazubila jsem se.

„To kdybych věděl." Začal,ale už nebylo cesty zpět pro něj. Za to mě to bavilo a užívala jsem si to jak malý dítě.

„Ty hele." Protestoval Adam, když jsme dohráli a já znovu vyhrála.

„Pomlč. Já ti to říkala,musíme to potrénovat." Zamyslela jsem se.

„Musíme, nejlépe u nás ve Třinci a sami." V tu dobu mi bylo docela jasný na co naráží.

„Tak co? Já si chci proti tobě taktéž zahrát." Přišel vysmátý Pavel. A takhle se to za večer vše prostřídalo. Povětšinu času až na pár minut jsem měla konzoli v ruce. Samozřejmě že jsem všechno nevyhrála jak bych taky mohla,nehraju to pořád a s tím Adamem nevím proč to tak je.

Ale zlepšila jsem se v tom za tu dobu co jsem tady,to né že né.

Možná jsem si myslela že kluci budou unavení a budou chtít jít spát brzo,ale trochu se to protáhlo a s mojí aktuální nespavostí to moc do sebe nezapadalo.

Usnula jsem ve čtyři, bylo to ještě horší,ale já nevěděla z čeho. Přemýšlela jsem nad tím,ale nic jsem špatně nedělala,podle mě.

Ráno jsem ale oproti včerejšku nebyla tak unavená a nemusela se tak malovat,i když ty kruhy pod očima... Kdo by si jich nevšiml?

Ani nevím kam kluci ráno šli, protože jsem znovu byla úplně mimo a po návratu na pokoj jsem chtěla jen spát.

Zkusila jsem to,ale nešlo to. Takže jsem si pustila film a čekala na kluky až se vrátí.

Moc dlouho to netrvalo,asi jen hodinu a půl,podle mě měli ten trénink volnější před tím posledním zápasem a proto byl i oběd dřív aby měli kluci dost času na přípravu.

Chápala jsem to, protože ten nával na pokoji,což tvořilo asi patnáct kluků byl úžasný, fakt že jo. Ale on tam chyběl,jako pokaždé.

Upřímně jsem doufala že se staví a promluvíme si,ale on dělal stále jakoby nic.

Za to tenhle poslední zápas byl konečně o něčem trochu jiném. Výsledek byl těsnější a celou tu dobu bylo vidět jak se obě strany snaží.

I tak jsme vyhráli 3:1 a jak mi kluci říkali, počkala jsem dneska na ně před šatnou.

Takže jsem si užila i tu jejich čerstvou pozápasovou radost, i když jen tak z dálky. Bylo štěstí na ně koukat,sice to byli jen přípravné zápasy,ale mělo to takové své kouzlo.

Po návratu na pokoj jsem zavolala Květě, která už na to čekala až jí řeknu jak zápas probíhal z mého pohledu.

A než jsem se nadála byla tady poslední večeře a také poslední večer na tomto kempu s kluky. Jak já tohle nemám ráda.

Chvílemi bych sice nejraději byla doma,ale někdy bych s touhle partou zůstala klidně další týden.
A už na večeři říkali že to nějak oslaví u her a tak.

Ale dneska jsem to plánovala vynechat, nechtěla jsem se jim tam plést a chtěla aby si to užili samy a zůstala na pokoji.

„Anež?" Uslyšela jsem ode dveří. Nebyl to Adam a ani Míňa,to mi bylo jasné hned.

„Co ty tady děláš? Myslela jsem že mě ignoruješ." Podívala jsem se na Myšáka,který stál nervózně u dveří.

„Já? I když jo." Přiznal se.

„Neříkal jsi náhodou že na to celý zapomeneme? Možná si se semnou nebavil,ale zbytek týmu si to sežral za mě, především Adam. Nechápu to." Zamumlala jsem,musela jsem mu to říct.

„Já nechtěl,ale štve mě to. Potřeboval jsem se teď soustředit na hokej." Opřel se o skříň.

„Jo a proto jsi přišel po konci a teď se to budeš snažit urovnat."

„Ne,já,mrzí mě to všechno,ale pochop to." Sklopil zrak k zemi.

„Co?" Nechápala jsem.

„Žárlím,už jsem ti to říkal, ale když jste spolu už začali i chodit. Je to strašný." Rozhodil rukama a málem spadnul.

„Co? Závidíš?" Protočila jsem očima a čekala co řekne. Vypadalo že se zamýšlí a pak ke mně přešel a sednul si vedle mě.

„Moc. Chtěl jsem to s tebou taky." Tímhle mě překvapil. On? On chce mít něco semnou?

„Co?" Špitla jsem. I když už jsem tušila co myslí. Kdyby to řekl na rovinu aspoň.

„Tohle." Políbil mě. Bylo to tady zas. Jenže tohle já chtěla,moc.

Ach ta moje nerozhodnost a naivnost.

Nevadilo mi to a spolupracovala až jsme sebou flákli o postel. Ale to ani jednoho z nás nerozhodilo a já už mu začala i šmejdit rukou pod tričko.