Together |U20|

6.

„Díky." Usmála jsem se na Honzu, když jsme došli před pokoj. V tu dobu jsem si taky všimla,jak jde do vedlejšího pokoje Adam a posmutněle nás pozoroval.

Jéžiši Květáku jsme tady první den a už mám problémy s kluky a to jsem řekla,že žádnýho nechci. Postěžovala jsem si v hlavě.

„Není za co. Můžu po večeři přijít že jo?" Naznal a mě chvilku trvalo než jsem našla správný podmět věty a pak jen přikývla a rychle zmizela do pokoje.

Najednou mě už nohy tak neboleli. Měla jsem takové blbé pocity z toho všeho co se tady děje po jednom dni.

„Čáu,tak jaký to bylo?" Zeptala se mě Květa jen co jsem přišla.

„Koukej na mě. Jsem ráda vůbec, že chodím."

„Co? Nechceš mi tady říct,že jsi cvičila s nimi." Vykulila na mě oči.

„Ano trénovala jsem s nimi. Nevím co mě to popadlo a jsem ráda teď za biatlon. Protože takovýhle tréninky jsou fakt strašný,ale prý účinný."

„Já věděla proč nešla." Zasmála se.

„Ty chytrá zatejpuj mi prosím ruku a nemel."

„Zas tě bolí? Kámo ty tady cvičíš a jedeš jak robot,ale pořád tě to bolí. Už to je šest let ne?" Začala vytahovat tejpy z mé tašky.

„Jo,ale neřeš to. Tebe taky furt něco bolí." Na to nic neodpověděla a dělala to o co jsem jí poprosila. Nebolela mě jen tak ruka,ale kdybych si otejpovala i nohy,tak už by mě s nimi trénovat nenechali.

Jen co to dolepila,vydali jsme se na večeři. Tentokrát už chtěla jít dřív ona. Já věděla,že kluci tam hned nepoletí a ani jsem se nestihla vysprchovat a tak mi musela stačit voňavka.

„A já ti vlastně zapoměla něco říct. Ještě když jsem byla při životě,tak jsem viděla pár kluků bez trička." Žďouchla jsem do ní při vstupu do jídelny.

„A to mě má zajímat?"

„Myslím že ho neměl ani Hugo, ale musím se omluvit,nekoukala jsem se." Zamumlala jsem.

„Aňule nech toho." Sykla po mě, ale potichu aby to trenéři neslyšeli.

„Pozítří jdeš semnou."

„Ne nejdu." Sedla si ke stolu a podle jejího výrazu už jsem jí docela naštvala a dál radši byla sticha.

Jako ráno se ta lavina přiřítila až po nějaké delší chvíli,ale vždycky přišli pohromadě,což jsem na nich obdivovala, protože všechnu vinu měli společnou.

Když jsem uviděla Michala, vzpomněla jsem si na tu důležitou věc co mu musím zdělit a tak vytáhla mobil a napsala mu abych na to znovu nezapomněla.

„Co tam ťukáš?" Koukla se mi tam Květa,ale já to stihla vypnout a dělala jakoby nic a v klidu dojedla.

„Hej?! Co tajného tam skrýváš." Postěžovala si.

„Vůbec nic." Odpálkovala jsem jí a čekala až nás trenéři pustí. Kluci dostali hodinu volno do protahování a jako by mi chtěli nahrát do karet,zavolali si Květu k sobě a já doufala že ke mně Michal přijde,i když měl i Myšák.

„Co se děje?" Nedozavřela jsem ani dveře a už u mě Michal byl.

„Květě se líbí Hugo." Vyjekla jsem radostí.

„To je super. Takže naše dohazovací dvojka jde do akce?" Naznal.

„Si piš,ale musíme nenápadně. A ne hned,pomalu ale jistě jak se říká."

„Nevím jestli ti to bylo oznámeno, ale Mišim má narozeniny 24. Bude prý něco pořádat. Nepozval tě už? Viděl jsem vás spolu." Pousmál se a já malinko zrudla za to jak mě musel držet abych mohla chodit.

„Ne nic neříkal,ale vlastně je to dobrý nápad. Když sem Hugo po obědě přišel,koukali se oba na sebe jak na obrázky. Ale už tady by se měli trochu seznámit,ale jak nemůžeme ven tak to bude složitý."

„To jo,ale to mi si poradíme." Zasmál se.

„Však jo,jsme nejlepší." Mrkla jsem po něm a v tu chvíli přišel do pokoje Honza. Proč si sem všichni chodí jak kdyby to byl jejich pokoj? Co kdyby se tady dělo něco zakázaného,což silně pochybuju,ale i tak.

„Jé,snad neruším já jen..." Nedokončil to, protože jsem ho přerušila.

„Jo pojď,Míňa teďka už stejně jde pryč." Odpověděla jsem a na Michala kývla a on pochopil že má odejít a tak odešel.

„Nechtěl jsem vás s Míňou vyrušit,promiňte. Ale jste moc hezký pár." Řekl a já se na sucho zakuckala vzduchem.

„My spolu ale s Michalem nic nemáme. Jsme pouze nejlepší kamarádi a zrovna teď jsme něco vymýšleli." Objasnila jsem.

„Aha,jo a záda mě bolí. Víš ale hodně lidem s týmu připadáte jako pár. Bydlíte vedle sebe,on ti tady tolik věcí zajišťuje a znáte se téměř od narození."

„Jo,ale není to tak. Nedokázala bych s ním být něco víc. Semnou to je vůbec takový složitý." Vzala jsem si gel a čekala až on si lehne a sundá si tričko.

„Jak jako složitý? Nejsi snad na holky?" Přetáhl si přes hlavu tričko. Mé oči si hned projeli jeho tělo,teď už jsem byla schopná si ho prohlédnout a byl taky první, kterého bolely záda.

„Asi teda ne." Uchechtl se a lehl si. To mě to musel překazit?

„Ano jsem na kluky,ale prostě tam je spousta takových okolností." Začala jsem ho masírovat.

„Jakých? Času je dost."

„Nevím jestli to víš,ale já prostě neměla do patnácti stále bydliště a kromě pár lidí jsem se s nikým moc nebavila. Možná tady působím jako cílevědomá holka, která má život lehký,ale není to tak. Jediný místo kde jsem byla od malička byl biatlonový klub v Novém Městě. Jinak se vše postupem měnilo a já probrečela spousty hodin, když jsem se odstěhovala od mamky na čtyři roky pryč. Bylo to strašné a nikde tak nemám moc kamaradů. Pár kluků už jsem měla,ale ten vztah trval nejdéle půl roku a pak to skončilo, protože já musela zrovna někam odjet a ti kluci mě pak nechtěli a v jednom případě jsem to ukončila sama." Dořekla jsem svůj menší monolog.

„Fakt? To jsem úplně nevěděl. Míňa toho o tobě říká dost,ale vlastně když tě poznávám,tak nám řekl strašně málo." Ohromilo ho to. Jako vážně? Říkala jsem si v hlavě,ale potěšilo mě,že o mě Michal klukům moc neříká.

„Tak doufám,že nepoletíš hned za nima a nevykecáš to. V tom případě by si u mě skončil, jsem citlivá a tichá a docela těžce odpouštím." Zamumlala jsem.

„Si zvláštní,ale hrozně super holčina. Tebe člověk nemůže soudit povrchově a ani podle prvního pohledu,musí tě poznat."

„A to o mě skoro nic ještě nevíš, ale jsem ráda jak si bystrý." Usmála jsem se,i když on to neviděl.

Co se to semnou děje? Proč jsem k němu taková otevřená?