Together |U20|

51.

Možná proto jsem se celý další den jen usmívala a byla docela dost ukecaná.

Teda než jsme přišli z tréninku, ačkoliv už se toho stalo docela dost,nikdy do teď si mě trenéři nevzali sebou na poradu.

„Takže hele aby jsme se všichni dostali do situace Adam Raška dostal na zítra disciplinární trest a my musíme vyřešit kdo bude hrát." Řekl po chvilce ticha když se tam ostatní hrabali v papírech pan Mlejnek.

„Co?" Zareagovala jsem rychle.

„Za ten jeho zbytečný faul na toho Bečára. Jeden z důvodu proč jsme si tě sem vzali, tě za ním pošleme." Odpověděli mi. To je teda super,jak znám Adama tak bude naštvanej a nejraději bych mu pak nelezla přibližně měsíc na oči.

„A ta druhá věc je to jak na tom kdo je a koho by jsi tam dala ty ze svého pohledu." Podali mi k mému rozhodování i papír s přibližnou soupiskou. Takovouhle důvěru bych nečekala.

Možná jsem je zdržovala, protože jsem nad tím jedním papírem a jednou věcí seděla deset minut. Nakonec jsem se rozhodla, ale vnitřně jsem tak nějak doufala že si to trenéři radši udělají podle svého,i když pak do soupisky dali Marťu Langa jak jsem jim doporučila.

Když jsem jim své řekla poslali mě za Adamem. Nevím proč to nechali na mě ať mu to řeknu.

„Jé ahoj,copak tady děláš?" Otevřel mi celý vysmátý a viditelně hrál s kluky teď nějaký hry.

„Musím ti něco říct." Pustil mě dovnitř,nechci mu do toho kecat, ale měl tam větší bordel jak já.

„Co? Proč se tváříš tak vážně." Nechápal.

„Protože tě už nějaký ten den znám... Zítra nehraješ." Vyklopila jsem to na něj rychle.

„Počkej co? Jak jako zítra nehraju? Já musím hrát." Začal.

„Dostal si stopku na jeden zápas od federace za ten tvůj blbej faul na Slováka. Byl úplně zbytečný."

„To snad nemyslí vážně? A jako ostatní fauly co dělali jiní neexistují? Třeba Dach s tou rukou,nebude teď hrát čtyři měsíce a zbytek? Proč?" Pokládal mi nějaké otázky a bylo už vidět jak je naštvaný. Nejraději bych odešla,ale to jsem mu udělat nechtěla, těšil se sem,chtěl týmu pomoc a ačkoliv je to jen jeden zápas, pro něj to bude těžký pochopit.

„Adame klid,jo? Je to jen zápas, sice znamená hodně,ale nic s tím nenaděláš." Obejmula jsem ho, doufala jsem že ho to sklidní.

„Já vím,ale Švédové jsou silní, hodně. Oni neprohrávají, to je jejich pravidlo posledních let v základních skupinách. Já jsem idiot že jsem ho hitnul, úplně zbytečně, aww..." Začal o tom přemýšlet.

„Nech toho." Dala jsem mu pusu, sama jsem to nevydržela a ty jeho připomínky mi vadily,jediný způsob jak ho umlčet.

„Ty víš jak na mě." Pokračoval a mi se začali líbat.

„Dost,dost, musím jít, nesmím tady zůstat, co kdyby přišli trenéři." Pustila jsem ho po pár minutách.

„Jo běž. Ale díky." Odpověděl mi a já se vrátila k sobě na pokoj. Šlo to docela lehce,ale věděla jsem že ho to bude uvnitř zžírat a bude si to vyčítat třeba až do dalšího zápasu.

A jak se v tomhle týmu moc nic dlouho neutají,tak ráno se mě na to všechno vyptával Hugo. Nevím co se ze mě snažil vydolovat,ale to mi bylo jedno. Zápas začínal už ve dvanáct,takže odjezd do arény byl hned po snídani.

Vaškovi Vejvodovi jsem pomáhala s hokejkami a pitím pro kluky,aspoň jsem se znovu něco málo přiučila. A na zápas, stejně jako to bylo se Slováky jsem se vydala na tribunu,ale dneska s Adamem, Šimonem a Honzou Bednářem.

Seděla jsem vedle Adama a poznala jsem na něj že ho to stále štve. Nic neříkal a byl potichu, což na něj bylo hodně neobvyklé.
A ti zbylí dva toho taky moc neřekli.

Až když jsme se dostali po půlce první třetiny kvůli Myšimu do vedení. To už jsme debatit začali, ale do minuty jsme o ten náskok přišli. První třetina zůstala 1:1 a druhá do poloviny vypadala taky dobře, než Hugovi jestli to tak jde říct utekl Švéd a to kluky srazilo.

Začala velká Švédská jízda a v tu chvíli jsem ani do kabiny jít zpět nechtěla. Dostali jsme pořádný výprask 7:1. To takhle pro začátek nebylo úplně nejlepší.

Do šatny jsem ani nešla, rychle jsem si připravila improvizovanou místnost na fyzio a čekala až někdo přijde. Moc dlouho to netrvalo,se smutným výrazem přišel Myši a za ním Kuba.

Nikdo nic neříkal, tak takhle jsem kluky ještě nezažila aby mi nic neříkali. Myši,Míňa či Hugo mi vždycky něco řekli,ale dnes ne. Ale sami moc dobře věděli že tenhle zápas musí hodit za hlavu a chystat se na Rusáky.

I cesta busem byla klidná a já místo toho abych třeba to ticho využívala ke svému odpočinku, tak jsem se tím zabývala.

Hned po příchodu jsme měli jít na večeři a my chodili jako druhá skupina.

„Hugo usměj se. Vypadáš jak kdyby tě přejel tank." Už jsem to nevydržela a řekla mu tohle během večeře.

„A copak ne? Já tam toho Svéďáka pustil jako kdyby nic. Kdybych to neudělal mohl by ten zápas vypadat jinak." Začal.

„Zítra hrajeme proti Rusům. Hoď to za hlavu a soustřeď se na zítra, copak ty to nevíš." Špitla jsem.

„Vím,ale... Budu se snažit, máš pravdu už to nezměním. Zítra nás čeká snad ještě těžší zápas." Usmál se po chvilce, konečně někdo.

„Sama si sice nedokážu představit být na vašich místech, ale věřím vám a chci vám pomoc i když nevím jak."

„Nám pomáháš jen tím že jsi tady." Zasmál se. To mi udělalo menší radost. Nedokázala jsem si ani představit že tento tým brzy opustím.

Kluci měli jako každý večer ještě meeting,na které jsem já nechodila,spíše nemusela. A i když jsem po zápase už všechny kluky prohlídla a udělala co bylo v tu dobu v mých silách, stejně jsem čekala že přijdou i teď.

„Máš tu volno?" Přišel Pytlík hned co to skončilo podle času.

„Jo. Co potřebuješ?" Zeptala jsem se ho.

„Bolí mě ta noha a docela dost. Zhoršuje se to si myslím." Ukázal na svou nohu.

„Ukazoval si to Jardovi? Počkej podívám se ti na to." Zamumlala jsem. Z venku to nevypadalo, ale neměl tu nohu v nejlepším stavu.

„Hele víš co? Pojď, jdeme za ním." Pokračovala jsem po téhle menší prohlídce. Nebyla jsem sama schopná určit co mu je, ale dobře to nevypadalo. A to se potvrdilo i o pár minut déle.

Hrozil pro něj i konec mistrovství, ale i tak jsme dělali co jsme mohli. Hned jsme to šli oznámit trenérům a to vážně největší radost neměli.

Vyjít na ně po vysoko prohraném zápase s tím že jeden z nejlepších hráčů je zraněný není úplně příjemné.

Ale i tak jsem se musela rychle vrátit na pokoj, protože už ke mně chtěli jít i jiní kluci. Dokázala jsem je rozmluvit a hlavně chtěla aby přišli na jiné myšlenky. To se mi docela dost dobře vedlo.