Together |U20|

25.

Nakonec u mě Adam zůstal a pustili jsme si společně jeden z těch několika filmů co jsem měla stažených. Chtěl u mě zůstat i přes noc,ale to jsem ho radši vypakovala zpátky k Míňovi.

Nepotřebovala jsem aby to hned věděl celý tým, hlavně ne Myšák. Sice řekl že na to zapomeneme, ale nemyslím si,spíš se mi jen vyhýbal.

Na snídani jsem šla k něco dříve, protože mi to vyhovovalo,ale pár kluků už šlo také dřív, včetně Míňi a Adama.

„Gratuluju vám vy dva." Přiskotačil ke mně Míňa.

„Díky a jak pak to víš?" Pousmála jsem se.

„Adam mi to včera pověděl a hlavně už mi to bylo jasný když vzal dole na recepci růži z vázy a u pak tady lovil v tašce čokoládu. Byl jak bez mozku v tu chvíli." Usmál se. Aha...

„Debil." Naznala jsem.

„Já vím,ale už jen tvůj." Ozvalo se za námi. Ten je doopravdy všude.

„Ach to přivlastňování." Zanadávala jsem. Já si nemohla někoho jen tak přivlastnit, vždyť to nejde.

„Si zvykneš." No to nevím...

„Buďte potichu." Řekl z ničeho nic Míňa.

„Jestli se budete takhle pošťuchovat tak to budou vědět brzo všichni." Pokračoval.

Na to jsme ani jeden neodpověděl a zůstali potichu. Stejně si myslím že se to za dnešek všichni dozví. Snídaně byla klidná,tak jako většinou,co by se mělo také dít že?

Až po snídani, když jsem se nudila,jsem si vzpomněla na Květu. Té jsem to vlastně ještě nevykecala. Možná bude teď ještě spát,alespoň jí udělám budíček, ale i tak jsem jí zavolala.

„Co se děje?" Zahuhlala po asi minutě když mi to vzala.

„Dobrý ráno,chci ti něco říct." Zasmála jsem se.

„Vzbudila jsi mě. Můžeš mi vysvětlit co je tak důležitého a musíš mě budit?" Zývla.

„Je to důležité,hádej."

„Znovu hádej?" Zabrblala. Možná toho hádej bylo moc,ale byla sranda poslouchat něčí nápady.

„Já mám svého debila." Vzpomněla jsem si na to před snídaní. I když mi bylo jasné že to asi takhle neuhodne stejně.

„Co? Hej co jste si tam s kluky šlehli teď takhle po ránu?"

„Nic,jen ti povídám že mám něco, nebo spíš někoho." To už musí pochopit.

„Jako počkej,kluka?"

„Jojo." Šeptla jsem. Jak jí znám tak teď už bude mít oslavu a ten svůj výtlem.

„Raška že?" Zahyhňala se.

„Jo." Špitla jsem a začala jí vyprávět o tom jak to včera bylo. Prej jsme v tomhle oproti jí a Hugovi napřed. Ta nás furt musí srovnávat. A pak to znovu zklouzlo k úplně jinému tématu, jako obvykle.

Na to že ona byla ještě v posteli jsme kecali dvě hodiny,než jsem uslyšela na chodbě kluky. To jsme to radši ukončili.

„Áňo jsi tu?" Začal na dveře ťukat Adam. To už ani sama nemůžu jít do jídelny? Vlastně můžu,musela bych jít hodinu předem.

„Jo už jdu." Zamumlala jsem a šla za ním. Docela dost dlouho jsem přemýšlela nad jednou větou co mi řekla Květa během toho hovoru. Sice to řekla tak v meziřečí,ale mě to vrtalo v hlavě docela dost jako pokaždé když mi někdo něco řekl.

Rozmysli si co chceš. Bylo to ve smyslu ať si rozmyslím jestli za to stojí víc Myšák nebo Raška. Pověděla mi to hned na začátku.

Jenže to já nevěděla. A jediný kdo mi tady mohl poradit v tomhle byl Michal a tak proto jsem si ho samostatného odpoledne zavolala. Samozřejmě jako že jde ke mně na fyzio a ne si pokecat.

„Tak co se děje?" Začal. Moc dobře věděla že to jen tak není.

„Ach Míňo je to tu zas. Ráno jsem si povídala s Květou a ona tak nadhodila jednu větu a já o ní zbytečně moc přemýšlím." Zabrblala jsem.

„Ty si se pořád nerozhodla? Vždyť už chodíš s Adamem a jako nechci ti do toho kecat,ale on je hodnej,moc."

„Já vím,ale Myšák semnou za tu dobu nepromluvil a táhne mě k němu něco. Já prostě nevím." Postěžovala jsem si.

„Ten si to jen musí srovnat v hlavě. Ale ty by jsi měla poslechnout své srdce,do toho já ti kecat nebudu." Naznal.

„Ale to já prostě neumím, chápeš? Já prostě nedokážu k někomu cítit víc,nikdo mi nezamotal tak perfektně hlavu jak se všude říká a píše. Jsem marnej případ." Pohodila jsem rukama.

„Tak jsi ještě nenašla toho pravého,ale někdy to přijde. Ale v tom nechápu jak můžeš mít ráda víc Myšáka a pak zas Rašku,to mi nejde do hlavy."

„Protože nevím koho litovat víc. Je mi jich obouch líto,měli by si asi najít normální holku a né mě." Fňukla jsem.

„Nech si to projít hlavou. Spíš je toho na tebe moc naráz teď." Obejmul mě. Kdyby to bylo tak lehký Míňo,ale já se v tom životě plácala čím dál tím víc.

A nevěděla hlavně jak to všecko ukončit.