Together |U20|

26.

Po dalších dnech, které vypadli docela podobně jako ty předešlé už se konečně začali hrát zápasy.

Konečně jsem mohla jít jinak než na něčí pokoj nebo do jídelny. Bylo to pro mě takové menší osvobození jít na stadion a hlavně to znamenalo že mi také brzo sundají sádru.

Jediné co mě pořád štvalo byl Myšák. Nebavil se semnou, prostě dělal jakobych neexistovala a za to Adam byl přesný opak. U něj s Míňou jsem byla nejčastěji,nebo oni u mě.

Možná to bylo i dobře že byli tihle dva spolu teď na pokoji.

Sice jsem se páteční ráno nudila a volala si s Květou,což jsem dělala každé ráno, odpoledne už to byl mazec. Kluci zamnou a za Lukášem na poslední chvíli chodili co je kde bolí.

A pak už se šlo na věc. Celou dobu jsem se na to koukala z hlediště,ale to mi nevadilo, aspoň jsem měla klid.

A na to jak se mi kluci na pokoji klepali zvládli to bravůrně. Výhra 6:2 což bylo dost. Hlavně jsem byla ráda jak spolupracovali Adam s Myšákem a také Pytlíkem. Alespoň v něčem měl Myšák pravdu.

A viditelně z toho měli všichni radost,po zápase jsem si to zamířila k nim do kabiny a tam to sršelo radostí. I když aby to kluci nepřehnali a soustředili se na další dva zápasy,ale do toho jsem já jim kecat nechtěla.

„Tak co máš z nás radost?" Zeptal se Adam, když jsem došla k nim na pokoj,kde byl ještě Michal.

„Samozřejmě,ale ještě dva zápasy nás čekají,nesmíte nic podcenit." Namítla jsem.

„Jo my víme a co ty. Zítra jedeš do nemocnice že? Kdy?" Ozval se Míňa.

„Jo sundají mi konečně tuhle bílou věc a zkontrolují zda je to vše v pohodě." Ukázala jsem na svou sádru,která popravdě už moc bílá nebyla.

„Hej a necháš si ji ne? Vždyť tohle můžeš za deset let vydražit jako vzácnost. My všichni budeme v NHL a ty ve svěťáku." Zasmál se Adam. Měla jsem ji od nich počmáranou a podepsanou každým kdo tady byl.

„Tak určitě. Ale nechám si ji." Zazubila jsem se.

„A kdo tě tam veze?" Zeptal se Míňa.

„Chtěla jsem se tam dostat sama, ale abych náhodou něco nedosáhla do týmu tak mě tam Lukáš zítra ráno hodí. To vy budete na tréninku,takže až se vrátíte tak snad už budu vypadat normálně a budu mít jen berle."

„Takovej servis." Protočil očima Adam. Asi záviděl...

„Pro vaše dobro." Odpověděla jsem mu.

„Znovu jí tu schováváte?" Přišel do pokoje Pytlík a Hugo. Vždycky sem někdo přijde a řekne že mě hledá.

„Jo." Pousmál se Míňa.

„Tak co poprvé si nás viděla hrát pořádně,jaký to bylo?" Sednul si vedle mě na postel Hugo.

„Super, překvapili jste mě."

„Fakt jo? Pravda sice jsme si věřili,ale až tak." Přidal se Míra. A tak další hodinu jsme si jenom povídali o zápase takhle v pěti než nás zavolal Svozka ať jdeme za nima a něco si zahrajeme.

Tyhle večery s kluky byli nejlepší a už teď jsem věděla že mi to bude hodně chybět.

Hráli jsme pokud ty společné hry, které jsem sice úplně v oblibě neměla,ale zasmáli jsme se. Pak hráli PSko a nebo si povídali. Bylo mi s nimi takhle fajn. Když jsme byli po kupě připadal mi ten život bezstarostný.

Ale to nebyl a já další den ráno musela do nemocnice.

Už jen to jak jsem tam byla o hodinu dýl než se plánovalo ně docela štvalo. Ale nakonec mi sádru sundali a po menším přemlouvání mi ji i nechali.

„Tak co jak to vypadá?" Zeptal se Lukáš když jsem se po dvouch hodinách vrátila.

„Ještě přes měsíc o berlích,bez aktivit a pak kontrola a snad už to bude dobrý." Pousmála jsem se a vydali jsme se zpět na hotel.

A protože jsme tam byli déle než se plánovalo tak kluci už byli zpátky a zrovna šli na oběd.

„Konečně vypadáš už lépe. Ta sádra ti neslušela." Uculil se na mě Hugo.

„Díky,ale lichotky si nech pro víš koho." Zasmála jsem se a jméno Květy radši neřekla, protože to v našem týmu skoro nikdo neví a já to prořeknout nechtěla.

Pár kluků se mě ptalo ještě na výsledky a jak se cítím,ale moc nechápu proč je to tak zajímá. Snad ani minulí rok se tak nestarali na mistráku o Lauka.

A jim to stejně nestačilo a odpoledne se ke mně slítli na pokoj. A né že by chtěli masírovat nebo tak,chtěli si povídat a co mě nejvíc překvapilo že tak o všem jsme si mezi sebou povídali.

To bylo poprvé co jsme se takhle bavili všichni dohromady.

Takže jsem se i o ostatních klukách něco dozvěděla a oni trochu i o mně. Sice na konci soustředění když se uvidíme kvůli dnešní době až na mistráku bylo asi pozdě,ale bylo to fajn.

Vlastně u mě kluci skejsli tak až jsme zapomněli na čas.

Ve tři jim začínal trénink a za pět tři jsme ještě řešili jaký kdo má sourozence. Takže to pak byla pro ně docela honička,ale trenér to naštěstí pochopil.

A já aspoň pak měla čas zavolat rodičům, Květě a především trenérům od nás jak to je s tou nohou. I když já a Květa jsme teda řešili kluky,jako obvykle, i když dneska mi spíš říkala co kdo u nich v Hradci provedl.