Together |U20|

20.

Docela dlouho mi to vrtalo v hlavě a bavili jsme se o nich i s Adamem. Především jaký mají spolu šance.

To on byl vlastně spoluúčastník toho mého a Míňova plánu.

Po hodině jsme toho nechali a začali řešit naše životy. Docela to bylo zajímavé. V tom parku jsme takhle seděli do dvou,než nás oba dva přepadl hlad.

A následně jsme v jedné pizzérii zjistili jací jsme jedlíci. Doopravdy jsme si i vybrali velice zdravé jídlo,ale pro jednou se to nepodělá. A po jídle už jsme si to mířili zpátky na nádraží.

Uteklo to docela rychle a já pochopila že mi je s Adamem hezky,hodně.

Jemu jel vlak o deset minut dříve a my se rozloučili dlouhým objetím.

„Děkuju moc." Zamumlala jsem mu do hrudi a podívala se mu do očí. Co to zas měl na hlavě za roztomilý rozcuch? A proč jsem si toho všimla až teď?

„Spíš já. Uvidíme se až za tři týdny. Asi to nevydržím." Špitl.

„Co?" Nechápala jsem.

„Tohle." Skoro ani ti nedořekl a už byli jeho rty na těch mých. Bylo to mnohem lepší než u Myšáka doma,to asi bylo tím,že teď jsme nebyli opilí. A musím si přiznat,bylo to dokonalé.

„Jestli tohle budeš dělat často tak si tě budu brát všude jako svou drogu." Bylo to myšleno s nadsázkou,ale jestli si to on tak vzal,to netuším.

„To by mě zajímalo jak by si to dělala." Zazubil se a pustil mě.

„Já si poradím." Mrkla jsem na něj. Jo tohle byla asi pravda.

„To mě zajímá."

„Možná bude,ale měl by si jít nebo ti to odjede a budeš tady další dvě nebo tři hodiny čekat." Naznala jsem.

„Bych jel rovnou s tebou." Zasmál se, naposledy mě rychle obejmul.

„Ale teď pojedu radši domů." Pokračoval a do deseti sekund zmizel do vlaku. Po deseti minutách jel i mě. A přesně podle očekávání jsem byla v šest doma.

A jak mamka včera říkala,nebyla doma,takže měli stále trénink. Hodila jsem si menší sprchu a bez ohlášení běžela rychle k Míňovi, věděla jsem že doma bude a už na mě čeká i se zmrzlinou.

„Konečně. Jsem se nemohl celý den dočkat co mi povíš. Mám i zmrzlinu." Přesně jak jsem čekala. Detektiv,stejnej jak já...

„A co čekáš? Byli jsme v Brně." Pokrčila jsem rameny a vešla k němu do pokoje kde jsem mu vzala tu zmrzlinu.

„Řekni mi vše co se stalo."

„Tak mezi prvními a důležitými věcmi musím zmínit že jsme volali Květě a hádej co?" Tohle bylo asi nejdůležitější.

„Bude s náma i dál?" Zamumlal.

„Ne. Hádej kde byla včera."

„Samý hádej." Ušklíbl se.

„Dobře nechám tě. Oni ti dva normálně spolu něco mají. Už na tý oslavě spolu byli a kdo ví co vše dělali a Květa u něj v neděli spala v Praze." Pohodila jsem tam tak rukama.

„Takže chceš říct že naše dohazovací mise byla úspěšná?" Vykulil oči.

„Přesně." Zazubila jsem se. To bylo poprvé co se nám něco takového povedlo.

„My jsme skvělý!" Zakřičel na celý pokoj. Taky měl radost.

„Jdeme si normálně utvořit seznamku. Bude se to jmenovat Míňa a Áňa." Zasnil se.

„Nechci ti to kazit,ale já bych se radši soustředila na sport,přeci jen ten nám jde oboum lépe." Uklidňovala jsem ho.

„Asi máš pravdu a teď mi pověz co ty a Rašken to je nejdůležitější." Usmál se a já se pustila do vyprávění, které akorát přerušila mamka s tím kde jsem.

„Vidíš. Tak tobě se to ještě bude líbit." Mrkl po mě Michal, když jsem skončila.

„Ale já neřekla že se mi to nelíbí, akorát mi je líto Myšina. I když po dnešku to je všechno znovu jinak. Zůstanu tam kde jsem."

„Konečně jsi našla rozum." Obejmul mě. To mě mohl urazit, ale vůči tomu že to byl on tak mi to bylo jedno.

„Hele já už půjdu domů,přeci jenom mě mamka celý den neviděla,znáš jí." Pustila jsem ho a zvedla se z postele.

„Jojo,zítra přijdu jo?" Zeptal se a já s přijyvnutím šla rychle domů.
Jen jsem doufala že to mamce nebude vadit ten můj pozdní návrat,i když vlastně nebyl pozdní,já se vrátila včas a akorát šla k Míňovi.

Nevadilo jí to, akorát chtěla abych teď jezdila do Nováče na tréninky co nejčastěji to šlo a na tom soustředění co začínalo v pondělí abych se pořádně snažila. Přeci jen konkurence v naší kategorii byla velká.

S Míňou jsme se vídali každý den i tak a s Adamem to bylo podobné akorát ve formě zpráv. S Květou jsem se bavila jen jednou a to den před odjezdem do Jablonce. Chtěla jsem objasnit pořádně co vymýšlí,ale stejně jsme skončili úplně jinde.

Až v Jablonci jsem přišla na jiné myšlenky. Snažila jsem se co nejvíce soustředit na biatlon, i když zprávy s Adamem a Michalem byli prioritou. Bez těch by to jednoduše řečeno nešlo.

Byla jsem celkem spokojená a šťastná v tuhle chvíli,jenže to se muselo samozřejmě pokazit. Jako pokaždé,ale že až takhle...

Předposlední den v Jablonci v Břízkách,sjezd který jsem sjela už snad stokrát a už jednou před pár lety tam spadla,ale jen do trávy.

Ale dnes to nevyšlo, v docela nemalé rychlosti mi škobrtla noha a já už letěla. Prý daleko a nebylo to nic hezkého,ale já si dala ruce před obličej a nic neviděla. První co jsem viděla když jsem "dolétla" byli roztrhané kraťasy a tričko,lyže vycvaklá z vázání a urvané poutko u hůlek. A pak přišlo to horší,obrovská bolest levé nohy.

„Seš v pohodě!" Přijela Zuzka a začala mi pomáhat se zvedat. A jestli mě předtím ta noha bolela tak teď to bylo jak kdyby mě tam poštípal roj sršní.

A rázem bylo jasné že je zle, hodně zle.