Together |U20|

43.

„Áňo seš tady?" Přišel po deseti minutách Myši. Přesně jsem věděla co mi chce říct.

„A kde bych měla podle tebe být." Zasmála jsem se.

„Já nevím. Chtěl bych se ti omluvit hned teď, prostě ty mě už znáš a já..."

„Hokej první Myši. Já vím, vždycky to takhle bylo. Mě to došlo." Přerušila jsem ho.

„Jo,ale já to tak nechtěl. Jen, musel jsem. Stejně to nemá cenu." Zamumlal.

„Co?" Nechápala jsem.

„My dva. Brzo budeme oba v jiných částech světa, nemůžeme to takhle udržet a ještě když oba máme sport pro který žijeme." Tímhle mě takhle na začátek rozhodil. Čekala jsem to,ale přesto mě to vzalo.

Někde uvnitř jsem doufala že by si to mohl rozmyslet a já bych to třeba časem všechno překousla.

„Anež hlavně nebreč." Přešel ke mně a obejmul mě. Začali mi vlhnout oči a později už mi ta slaná tekutina tekla po tvářích.

„Já to tak nemyslel,ale pochop to. Ty máš mnohem víc ráda někoho jiného." Konejšil mě.

„Možná jo,ale já nechci přijít o dalšího kamaráda. Třeba by jsme to takhle spolu zvládli." Fňukla jsem.

„Ale já se s tebou nechci přestat bavit. Kamarádi zůstaneme tak nebo tak,slibuju Áňo."

„To mi slíbilo už hodně lidí. Téhle lži nevěřím. Za měsíc až skončí mistrák na mě taky zapomeneš." Odtáhla jsem se od něj.

„To bych nezvládl. Akorát občas mám to období kdy se do hokeje zakousnu a je to jediná věc co mě zajímá." Snažil se to zakecat.

„Ale jo. Když to dáš týden tak pak bez problémů,jako jsem přišla o Adama tak i o tebe. Jedinej Míňa je stálice." Pustila jsem ho a sedla si na postel.

„Áňo to neříkej. Víš co?" Naznal.

„Ne?" Otřela jsem si slzy a snažila se dělat že mi to nevadí co mi řekl. Možná jsem byla myšlenkami stále u Adama,ale Myši pro mě znamenal už taky docela dost.

„Za hodinu přijdu. A aby jsme měli nějakou společnou vzpomínku tak tady zůstanu přes noc u tebe."

„A to můžeš?" Vykulila jsem oči.

„Když to budou vědět jenom kluci tak se nic nestane."

„Ale pouze čistě kamarádsky." Pousmála jsem se.

„Jinak jsem o tom ani nepřemýšlel." Uculil se a odešel. Možná vím proč mi nechal tu hodinu času. Přišli totiž tři kluci a všichni měli zítra odjed. Taková menší rozlučka semnou asi.

Nevím úplně co měl Myšák v plánu,ale já se ještě stihla umýt a přestrojit do věcí na spaní. Po těch několika dnech né moc kvalitního spaní už jsem se jednou chtěla vyspat.

Ale přeci jenom v Kanadě budeme čtyři dny v karanténě, tam si budu moc dospávat tyhle dny a možná si i něco naspat.

„Jsem tady. Klukům jsem to vysvětlil, spíš jenom vědí že celou noc budu pryč. Radši jsem jim neřekl kde." Přišel něco málo po desáté hodině, kdybychom jsme už měli správně spát,ale to se snad nikdy nestalo.

„Zajímalo by mě co chceš dělat." Zabrblala jsem směrem k němu.

„Strávit s tebou čas alespoň takto. Něco jsem i přinesl." Vytáhl z kapsy od mikiny menší krabičku.

„To je, cukroví?" Udiveně jsem se na něj podívala. To je snad blázen, kde ho vzal?

„Jo,mamka mi sebou trošku dala abych si to zpříjemnil v téhle nelehké době nějakou sladkostí. Musím se udržovat v kondici a né že sám sním krabici. Zajímá mě jak to přežije cestu do Ameriky, takže když je to takhle celé jsem ti přinesl na ochutnávku." Tímhle mě teda dostal. Já sebou měla taky spousty sušenek a čokolád a jediný co bylo vánoční byli ty dárky a dvoje světýlka, protože na tom ujíždím a to nejsou bez toho Vánoce podle mě,ale cukroví?

„Děkuju a nestůj tam jak trubka a pojď si sednout." Poplácala jsem vedle sebe na postel.

„A můžu si sundat,emm, mikinu já nechci aby ti to nějak vadilo, ale přeci jenom ze své profese už by jsi mohla být zvyklá?" Znervózněl. Tak to že si sundá mikinu mi bylo jedno, jenže on pod ní neměl tričko. To mi dělal snad na schvál...

„Tu si vem takhle peřinu a vadit mi to nebude." Zasmála jsem se.

„PSko jsem sebou nebral,ale mi se zabavíme nějak jinak že jo?" Špitl po chvíli, kdy já jsem ochutnávala to jeho cukroví.

„Mám noťas jestli si chceš něco zahrát nebo pustit." Řekla jsem s plnou pusou. Chudák mu to co sem přinesl ještě sním.

Nic nenamítal. Vedle postele jsem šáhla pro noťas a to co s ním budeme dělat jsem nechala čistě na něm. Bylo mi to jedno,ale jak slíbil, už teď jsem za jeho přítomnost byla ráda.

„Jako vážně?" Vyjekla jsem, když tam zapl Oheň a Voda. To jsem hrála naposledy ještě když jsem měla informatiku v devítce s Květou.

„Jo. Teď to je samý NHLko, FIFA, Among Us nebo CSko a já nevím co všechno. Vrátíme se o pár let do zadu." V tomhle měl pravdu, hráli jsme to skoro dvě hodiny. U toho jsme stihli spořádat všechno cukroví,i když pravda moc ho nebylo a když jsme na to byli dva zmizelo po čtvrt hodině hry.

A na to mé slavné chci jít spát brzo ani tentokrát tak nedošlo.

„Jednu věc si už splnil hele." Zamumlala jsem, když jsme vedle sebe jen tak leželi a koukali do stropu. To jsem dlouho nedělala...

„Vidíš. A tu druhou splním taky, jen to občas bude semnou jak na horský dráze,však už mě znáš." Citelně si tuhle chvíli taky užíval.

„Takhle už to mělo být na začátku,jenom kamarádi,to nám oběma postačí." Vydechla jsem.

„Možná máš pravdu,ale zkusili jsme to. Jen mě mrzí mé chování tehdy v tom Brně. Neměla jsi to lehké s tou nohou v sádře a já ti rozházel i všechno co jste měli s Raškenem."

„Čas už nevrátíš. Ale tohle mě štve hodně." Naznala jsem.

„Ty ho máš pořád ráda a on tebe, jen už nevíte jak navázat zpátky ten kontakt a cestu k sobě." Těmito slovy mě překvapoval.

„Však po mistrovství to bude v pohodě. On si najde nějakou hezkou a určitě hodnou holku v Americe nebo tady. Já už se tady nechci s nikým motat. Nemá to cenu,i když k němu cítím to co k nikomu jinému ne, tak se k sobě nemáme šanci vrátit." Možná jsem toho řekla zbytečně moc, ale já už to v sobě nevydržela držet.

Tohle mi připomnělo ty rozhovory s Myšim na začátku, kdy jsme se seznamovali,i když teď už to bylo jiné.

„Proč si to myslíš? A lepší si nenajde a jestli jo tak to leda kdyby se přeorientoval."

„Ty seš blbej." Bouchla jsem ho do ramene.

„Ale myslím že on už nemá na to se semnou dál crcat. Hodil mě za hlavu, protože mu v tu chvíli nic jiného nezbylo. A i kdyby mě měl stále rád, nemáme na to ani jeden." Pokračovala jsem.

„To neudělal. Proč vzdáváš boj když ani ještě nezačal?"

„Protože už to pětkrát dopadlo stejně a s tebou šestkrát." Špitla jsem.

„Na to neber ohled. Někdy se to povést musí. Ačkoliv já nejsem nějaký super poradce,ale bojuj co to půjde,jako sportovkyně by jsi měla znát své hodnoty a proto by jsi se neměla přestat rvát do svých posledních sil." Dneska v noci mi připadal nějakej chytrej, takovýhle věci bych od něj nečekala. To je jako Hugo, tihle kluci umí překvapit.

„Zkusím to." Šeptla jsem. Nic víc jsme si neřekli, možná na mě pak zkoušel ještě Honza mluvit, ale já v jeho objetí nebo jak to nazvat usnula.