Together |U20|

49.

Ráno jsem se vzbudila v Adamově objetí, ihned jsem si vybavila vzpomínky z půl noci a musela se nad tím pousmát.

Takže kluci asi měli pravdu, ostatně oni ji mají vždycky. Jen já to občas nepochopím.

Bylo teprve sedm, takže mi bylo jasný že Adam bude ještě chvíli spát a já ho nechtěla budit,proto jsem zůstala nehybně ležet a užívala si tuhle chvíli.

„Spíš?" Uslyšela jsem přibližně po tři čtvrtě hodině.

„Ne." Otočila jsem se na Adama, který se usmíval jak kdyby se dělo něco super, vlastně teď dělo.

„Tak copak?" Pohladil mě po vlasech. To bych taky ráda věděla...

„Já nevím až na jednu věc téměř nic." Uchychtla jsem se.

„A ta jedna věc je?" Ptal se dál.

„Takhle jsem šťastná, chci aby to takhle zůstalo."

„Proč se tváříš tak ublíženě, vždyť takhle bych to chtěl i já." Špitl.

„Vážně? Mě je to jedno, po konci mistrovství už se nebudeme moci výdat a vyřešili bychom to takhle, chápu že budeme od sebe několik stovek kilometrů a dřív nebo později by jsme to vzdali." Moje hlava začala po ránu pracovat a uznávám sama jsem v tom měla stále maglajz.

„Co to meleš. My to zvládneme, nechci tě zklamat,ale já už jsem si tě k sobě přivázal a jen tak tě nepustím." V tu chvíli jsem si ho spíše prohlížela než abych ho poslouchala,proto mé reakce nebyli nejrychlejší.

„Já, nevím co na to odpovědět." Přetočila jsem se na záda a koukala do stropu.

„Nemusíš nic. Jen tě mám taky moc rád. Teda,hmm... Miluju tě?." Řekl tak rozpačitě a já se na něj jen nechápavě podívala.

„Ale já tebe taky,jen nechci ti do toho kecat. Spíš já sobě, protože za deset minut mám snídani a my se stále válíme v mém pokoji v mé posteli a k tomu všemu jsou dneska Vánoce." Zasmála jsem se.

„Ty umíš hodně dobře zakecávat, ale dala si mi celkem hezký dárek to se musí nechat. Ale radši už běž ať tu snídani stihneš."

„Ty jdeš patnáct minut po nás a hlavně nevím jak by působilo kdyby jsi vyšel sám z mého pokoje takhle po ránu." Zvedla jsem se z postele a rychle se začala oblékat a dávat dokupy.

„To mě vyhazuješ?" Řekl ublíženě.

„Ne, stejně to do večera bude vědět celý tým." Zamumlala jsem.

„To máš pravdu,neboj já odejdu. Nebudu riskovat."

„Tak jen aby to bylo ještě dneska pane Raška." Usmála jsem se na něj sladce.

„Provokatérko. Ale jo neboj se, tu večeři si nenechám ujít, a už mazej ať jim není divný kde vázneš." Začal.

„Jo a Hugovi to klidně řekni, ten to stejně už věděl dva roky dopředu co se stane." Pokračoval, když já už jsem byla ve dveřích. Chtěla jsem mít námitku,ale z pokojů vycházeli už ostatní kluci a spíš jsem byla ráda že ho nikdo neslyšel.

Snažila jsem se dělat jakoby se nic nestalo, což byla moje asi třetí profese a šla mi dokonale, než ke mně přilítl onen člověk, který všechno podle Adama věděl dva roky předem.

„Ahoj. Šťastný a veselý." Přišel ke mně a čekal co ze mě vypadne.

„No ahoj Marťo. Taky,taky." Přikývla jsem mu na to a šla si pro jídlo. U stolu náš rozhovor pokračoval.