Together |U20|

46.

„To se mi ulevilo." Zamumlala jsem když jsem v letadle zjistila že mám místo vedle Myšiho a Davida Jiříčka.

„Tak ty budeš u nás jo?" Divil se David.

„Tak asi jo." Pousmála jsem se a sedla si mezi ně. Byla výhoda sedět s nimi,ale zrovna u prostřed? Úplně jsem nevěděla co kdo plánuje při letu dělat a já která nikdy neletěla letadlem to nevěděla tuplem.

„Co kdybychom si něco zahráli?" Nevrhl Myši, když letadlo vzlétlo. Divila jsem se že mi není nějak blbě nebo tak,ba naopak to bylo celkem super.

„A co bys chtěl hrát? Tady v letadle?" Zeptala jsem se ho.

„Dejve ty máš karty ne? Když támhle to hrajou ti tři tak my můžeme taky co?" Naznal Myši.

„Jo,počkej musím je najít." Odpověděl mu David.

„Ale já tohle neumím. Hrála jsem to naposledy jako malá a už si to nepamatuju." Zasmála jsem se.

„Nevadí. Tě to naučíme."

Myslím že vysvětlování oběma dalo trochu zabrat,přeci jenom moje hlava tohle moc nepobírala. Ale po hodině už jsme to hráli bez problémů. Hráli jsme to až do mezi přistání na Islandu.

„Bych šla nejraději spinkat." Opřela jsem si hlavu o Myšákovo rameno.

„Jako můžeš,ale pak mě zajímá co budeš dělat po příletu do Kanady." Uchychtl se.

„To by mě taky zajímalo,ale já to vydržím. Akorát nevím co teď dělat. Ještě osm hodin v letadle před námi." Postěžovala jsem si.

„Nemáš stažený nějaký film nebo seriál?" Usmál se Myši.

„Jo, jenže to není v češtině a pochybuju že umíš tak dobře Francouzsky, ale jsou tam titulky." Poznamenala jsem.

„To postačí. Co je to vůbec zač?"

„Něco o středoškolácích. Je to hezký, doporučila mi to jedna moje kámoška, je to spíš teda holčičí asi... Ale mám to na mobilu jestli nevadí?" Začala jsem mobil vytahovat z vaku a on zakroutil hlavou jakože ne. Možná byla ještě výhoda mít drátová sluchátka, protože jinak nevím jak bychom to poslouchali.

David si mezitím pustil taky něco na mobilu. A my se koukali po zbytek letu na ten seriál, aspoň že jsem měla powerbanku, jinak by se mě mobil vybyl.

Uteklo to rychle,sice jsme vůbec nevěděla jak sedět,a tak jsem jednou byla narovnaná, podruhý byla opřená o Myšiho, nebo hlavu měla položenou v jeho klíně, no nějak jsme si nakonec poradili.

Ani jsem nějak neřešila že už jsem v Kanadě, až při výstupu z letadla. A po těch všemožných dalších kontrolách v letištní hale jsme se vydali v devět na hotel.

Už jen když jsme vyjeli z letiště autobusem tak mi div nevypadly oči z důlků. To byl nápad mě, která skoro nikam nejezdí vytáhnout do Ameriky. Ačkoliv jsem to viděla jen z okna, byli to pro mě už menší vánoce.

Celou dobu jsem byla napláclá na okně a neodpustila jsem si pár poznámek. Kluci okolo se mi smáli,ale co někteří už to viděli několikrát za to já poprvé.

Jak jsem byla omámená málem bych si nevšimla že už jsme dorazili na hotel. Ten mě ohromil taky, připadala jsem si jako kdybych viděla sedmé divy světa.

„Ať ti náhodou neukápne slina." Strčil do mě ramenem Míňa.

„Hej?" Strčila jsem do něj na zpátek. Přeci jenom teď se znovu čtyři dny neuvidíme,ach ta karanténa.