Together |U20|

23.

Dopajdala jsem zpět na pokoj a začala přemýšlet,ve směs o všem.
Ležela jsem na posteli asi hodinu, než zamnou přišel Míňa.

„Je večeře,jdeš?" Přišel a já se ho lekla. To už je tolik?

„Co? Kolik je?"

„Za chvíli šest? Seš v pohodě co ti zas je?" Svraštil nechápavě obočí.

„Byla jsem u Myšáka." Špitla jsem a zvedla se z postele a mířila si to na večeři.

„A co?" Došel ke mně. Únik se mi nepovedl,jak by taky mohl.

„Chce dělat jakoby se nikdy nic nestalo." Zamumlala jsem.

„Takže to je v pohodě?" Zeptal se.

„Nejspíš."

„Co nejspíš?" Doběhl nás Adam.

„Ale nic." Pousmála jsem se a vešli jsme do jídelny. Sedla jsem si ke stolu sama, protože jsem musela mít u sebe berle a s kluky jsem se mačkat nechtěla,i když jsem seděla u nich akorát přes uličku,takže mi nic neunikalo.

Trenéři nám poté i povykládali jak si to všecko tady představují. Jediné co mě dost zamrzelo bylo, že nemusím chodit na stadion a budu jen na pokoji.

Ale oni věděli že to je jen pro moje dobro s tou nohou,takže jsem si neměla na co stěžovat.

Alespoň že na ty zápasy budu moci a je super že zrovna když jdu do zdejší nemocnice na sundání sádry tak bude den volný,teda nebudou zápasy,jinak kluci tréninkový plán mají.

„Anež můžu se prosím stavit s tím ramenem?" Odchytil si mě při odchodu Hugo,i když mi nějak bylo jasné že kvůli ramenu ke mně nejde.

„Jasný,pojď klidně hned." Odpověděla jsem mu a on se zamnou vydal,i když u pokoje na mě musel čekat.

„Hádám že sem jen kvůli ramenu nejdeš." Pousmála jsem se když zavřel dveře.

„To ne,ale nechtěl jsem aby kluci měli narážky,chápeš." Na to jsem jen přikývla a čekala co z něj vypadne dál.

„Přišel jsem kvůli Květě a taky mě zajímá Rašken a co jsi dělala."

„Kdyby ses nelíbil Květě tak ti to asi nepovím,i když vlastně ona to ještě neví,ale ty jí to rád řekneš, takže začni." Přemýšlela jsem nahlas.

„Začnu lehce,co jsi dělala?!" To je teda lehce,pro něj asi jo,ale já se nerada patlám v tomhle.

„Spadla jsem na tréninku v jednom sjezdu,jeli jsme do nemocnice, protože jsem nemohla chodit a v úterý mě koleno operovali. Pětadvacátého jdu na sundávání sádry tady v Brně." Pokrčila jsem rameny.

„Ty běžky nejsou úplně tak bezpečný sport jak se zdá."

„To teda ne." Uchechtla jsem se.

„A jinak co máš s Adamem. Všiml jsem si že spolu něco máte nebo se o to snažíte." Začal.

„Já ani nevím. Dneska jsme se spolu ještě moc nebavili, sice jo už jsme se jakoby i líbali,ale já nevím o co mu jde nebo co chce."

„Fakt jo? To se nám teda nepochlubil." Ušklíbl se.

„A taky to nikdo jiný krom tebe, Myšina,Míňi a Květy vědět nepotřebuje." Naznala jsem aby se sklidnil.

„Jo chápu o mě s Květou taky moc lidí neví. A když už jsme u ní mám na tebe takový otázky." Znejistil. Měl jich hodně a strávil u mě na pokoji přes hodinu. Zajímala ho doopravdy každá blbost co ho napadla.

A pak už jsem měla naštěstí klid. Nikdo mě už nepřišel otravovat, i když bych u sebe ráda někoho měla,jediné co bylo divný,že za mnou ještě nepřišel Adam.

Ale to jsem neřešila,pro jistotu.

Ráno mě zbudil budík,ale můj. Ani jsem nevěděla jaký tam mám zvuk a zbudila se nejspíš protože jsem se lekla co mi to v pokoji píská.

Už takhle po ránu jsem začala přemýšlet co asi přes den budu dělat když kluci budou pryč.

Upřímně o tom jsem přemýšlela i celou snídani a tak jsem moc nevěděla co se kde říkalo. Občas mi oči sice utekli k vedlejšímu stolu,ale to fakt jen občas.

Po snídani jsem došla na pokoj a z nudy napsala pár lidem včetně Květy. Sice většina z nich byla nějací sportovci,ale někdo by na mě mít čas snad mohl.

Nakonec jsem skončila u pár lidí od nás z týmu, Šaliny a Květy. To mi stačilo,i když mi bylo jasné že odpoledne už všichni něco na práci mít budou.

„Co tady děláš celý ráno." Ozvalo se ode dveří a já se lekla. Byla jsem tak zabraná do zpráv a ani si nevšimla že je někdo v pokoji.

„To už vám skončil trénink?" Zeptala jsem se ho.

„Jo,copak tam máš tak důležitého že ani nevíš kolik je hodin. Mám žárlit?" Sedl si vedle mě.

„To nemusíš Áďo. Píšu si se čtyřma kámoškama a pak s Šaldou." Zazubila jsem se.

„Zas ten Šalda?" Nechápal.

„Žalud a Perník tak jak jsme jako menší vymysleli. Ale neboj se,kdyby nebyla Květa tak spolu už asi ani nepromluvíme, protože by jsme na sebe zapomněli."

„To nechápu." Přisunul se ke mně blíž.

„Není to nic důležitého a žárlit doopravdy nemusíš." Zkousla jsem si ret. To jsem možná dělat nemusela.

„Já vím." Špitl a pomalu se ke mně naklonil. Moc dobře jsem věděla co plánuje.

„Vidíš." Šeptla jsem sotva slyšitelně a dala mu pusu. On na nic nečekal a začal mě líbat,ale tak něžně jak to dělá jen on, i když Myšák nebyl taky špatný...

„Hej on se mi vypařil Raška." Doslova přilítl do pokoje Míňa a my se od sebe rychle odtrhli. Ten si vybral načasování.

„Tak asi ne." Prudce se otočil a šel pryč.

„To mi dělá naschvál." Pohodila jsem nespokojeně rukama.

„Co?"

„Proč jde jako první vždycky ke mně. Proč tě nehledal u kluků a rovnou tady." Rozčílila jsem se.

„Protože už ráno jsem mu řekl že se u tebe dnes do oběda stavím."

„To by vše vysvětlovalo." Zasmála jsem se.

Vůbec mi nevadilo že jsme se na sebe usmívali jak dva totální blbci. Protože já si teď i tak připadala,ale nevadilo mi to.

Vůbec ne,spíš jsem z toho měla o to větší radost.