Together |U20|

30.

Nechápala jsem moc jak to myslel. Chtěla jsem jít za ním ať mi to vysvětlí,ale místo toho napsala Míňovi ať si promluví s Adamem.

Ten to potřeboval mnohem víc než já, protože to byla má vina.

Z toho všemožného přemýšlení jsem usnula. Zítra jsem se chtěla odsuď vypařit jak mráček, protože jsem se teď bála ukázat před celým týmem,i když to asi většina nebude vědět,ale co já vím.

Kvůli tomu jsem se ráno tvářila co nejnormálněji to šlo. Nic se nedělo,byl klid po pěšině,což mě samotnou znervózňovalo.

Adam se na mě ani nepodíval, za to Myšák si mě prohlížel pořád. Přesný opak toho jak to bylo ještě včera ráno. Trenéři něco vyprávěli a je dost možné že i o mě něco řekli,ale já neposlouchala, což už u mě nebyla žádná zvláštnost.

Na pokoji jsem si snažila zabalit, ale nešlo to zrovna nejlépe a skákala jsem tam jak střelený osel. Kvůli tomu mi to trvalo docela dlouho.

„Jseš už zabalená nebo chceš pomoc s tím tvým bordelem?" Přišel Míňa.

„Vtipnej. Ale ne už mám hotovo, naštěstí."

„Se divím,já ti to vezmu a pojď už teda." Řekl a vzal mi tašku.

„Hele a mluvil si pak včera s Adamem? Vůbec jak to bylo?" Vyzvídala jsem. Zajímalo mě to.

„Jo,bylo vidět že ho to mrzí a asi tě měl hodně rád,ale prej to bude dobrý,říkal. Za to Myšin, ten byl jak kdyby se už dostal do NHL a hrál s Ovečkinem o Stanley Cup." Zasmál se.

„Cože? Nemůžeš používat normální přirovnání." Nechápala jsem ho,i když jsem věděla jak to myslí.

„Vypadal jak nejšťastnější člověk na světě."

„Děkuju a my jedeme domů zas vlakem že?" Zeptala jsem se když jsme se blížili k recepci kde už zbytek týmu byl.

„Nene, mamka přijede." A jaktože mi tohle dřív neřekl,ale ulevilo se mi. Nemusela jsem se tahat s berlema a taškama vlakem. A pak nás čekali testy, akorát výsledky nám měli přijít až domů, takže jsem s kluky zbytečný další čas netrávila.

I když nerada jsem je opouštěla, ale s mojí situací to bylo asi nejlepší. Už teď jsem ten tým dost rozhodila.

A kvůli svému odstupu od nich jsem se nestihla vidět ani s Hugem a ani Myšim. Nejvíce jsem asi chtěla vidět Adama a omluvit se mu za všechno,ale já se se všemi jen rozloučila a jela domů.

Po dálnici jsme byli doma za hodinku,takže cesta byla hodně rychlá.

Po týdnu a půl konečně doma... Zase se toho strašně moc změnilo, vlastně to bylo celé vzhůru nohama.

„Hele já si vybalím a v sedm jsem u tebe jo?" Naznal Míňa, když mi vytahoval věci z kufru. Už předem bylo domluveno že se u mě staví,byl tady podobný problém jako když jsme přijeli z Rokycan.

Teda především se týkal těch dvouch samých lidí.

„Ahoj." Přišla k nám moje mamka a vzala mi tašky. Něco ještě s paní Teplou prohodili a až pak jsme šli domů.

„Tak copak jak se cítíš bez té sádry? Je to lepší?" Zeptala se když otevřela dveře od domu.

„Jako jo,ale nechci nic říkat poslední dva dny jsem taková unavená,takže stejně neplánuju asi rovnou zkusit trénovat."

„Seš blázen. Máš být v klidu dva měsíce a ne dva týdny. Minimálně měsíc nic dělat nebudeš." Vykulila oči.

„A já myslela že ti bude vadit když nic dělat nebudu."

„Prosímtě nemel tady takovýhle blbosti a běž si vybalit. Ten tvůj bordel ti já uklízet nebudu." Na to jsem nic neřekla a šla tak učinit. Takže teď to znamenalo že měsíc nebudu nic dělat.

Nevím jestli jsem měla být ráda nebo brečet. Přeci jenom měsíc neběhat to bude těžké, alespoň že vršek těla funkční je. Teda to jsem ještě věřila že ven chodit budu moci.

Po hodině jsem měla vybaleno, plácla sebou o postel a vzala si mobil. To že jsem tam měla několik zpráv mě nepřekvapilo, než jsem je všechny otevřela.

Psal mi Myšák. Teda to jsem čekat mohla,ale nečekala. Ptal se mě na to jak se mám.

To je teda velice originální, když jsme se neviděli přibližně tři hodiny,ale pravda,my se dneska nebavili, všechno to skončilo u té včerejší pusy.

Nakonec jsme se oba docela rozepsali a psali si skoro dvě hodiny,než on dojel domů. Alespoň jsem si zkrátila to čekání než přijde Míňa. Nechápu jak takhle mám strávit ještě měsíc teda, když už po dvou hodinách jsem unuděná.

A vůči tomu jak jsem se nudila, jsem se rozhodla koukat na televizi. Jednoduše řečeno nic zajímavého tam nebylo,ale aspoň jsem mamce u toho pověděla jak bylo v Brně.

Žádnýho kluka jsem snad ani nikdy nejmenovala, rychle jsem každý den shrnula a nejdéle popisovala ty zápasy.

„Dobrý den. Je tady někdo?" Přišel Míňa,no konečně.

„Ne,jen bubák který neví kde mu hlava stojí." Dopajdala jsem za ním se smíchem.

„Přesně toho hledám."

„Tak pojď." Zamumlala jsem a táhla ho k sobě do pokoje.

„Taky ses tak nudil?" Pokračovala jsem když si sedl.na mou postel.

„Já? Ani ne. Ale když se ptáš budu hádat že ty jo." Uchychtl se.

„Už mě znáš. Nevím jak takhle mám vydržet měsíc,ale tak dneska to bylo ještě odlehčený."

„Co? Jak jako odlehčený? Mluv na mě srozumitelně." Nechápal tentokrát on mě.

„Dvě hodiny z těch pěti jsem si psala s Myšákem." Objasnila jsem.

„Ojojoj. Copak jste řešili dvě hodiny?" Zazubil se.

„Takový blbosti."

„Kecáš ty kecko. Dělej chci všechno vědět." Žďouchl do mě. Měl pravdu a já spustila dost dlouhý monolog. Nevynechala jsem nic,ani to jak se semnou hádal kde je Hamilton kde on hrál v zimě. Snad na metry jsme se hádali jestli je blíže Torontu nebo Niagarským vodopádům.

Ani nevím jak jsme se k tomu dostali, stejně jako jsme si psali vzájemně různá světová jídla a rozhodovali se jaký je lepší až jsme skončili u nějakých nesmyslných cizojazyčných vět, které jsme asi oba psali na překladači, protože pochybuju že Myšin umí Korejsky.

U toho se dost Míňa zasmál když jsem mu to vyprávěla. Ani jsem se mu nedivila.