Together |U20|

14.

„Tak jaký to bylo? Docela ses tam ukázala." Zasmála se mi Květa, když jsem vyšla z klučičí šatny už ve své normální podobě.

„Už nikdy víc. Myslela jsem si že tam omdlím jak jsem byla nervózní." Zamumlala jsem.

„Neboj už je konec a zvládla si to. Si ani nespadla ne?"

„No jo vlastně. Já nespadla,kámo to je konec světa. Zákon schválnosti vždycky byl že spadnu a dnes ne." Vyjekla jsem.

„Šikovná." Pochválila mě.

„To ne,jdeme na pokoj?" Naznala jsem. Jediný co jsem Květě neřekla jak šíleně mě bolí nohy z bruslí. Jsem si dost odvykla, když jsem neustále v těch botách na běžky.

„Jsem úplně mrtvá a to mě čeká ještě práce a pak jdeme znovu ke klukům na pokoj. Aspoň že pak mají video a budu mít chvíli klid." Zabrblala jsem když jsem se převlékala.

„Nemáš to lehký." Pousmála se Květa. Té už dnešní práce skončila a vlastně ona by už mohla jet dneska domů.

Ani jsem nestihla nic odpovědět a už do našeho pokoje přilítli kluci. Ty jakým superychlým způsobem se převlíkají?

Poté už jsme šli na večeři. Nevěděla jsem přesně kdy trenéři budou mít ten závěrečný proslov,ale dneska nebyl a tak jsem počítala,že bude zítra ráno.

„Poslední večer s kluky. Musíme si ho úžít. Doufám že nebudeš znovu dřepět někde v rohu s Honzou a povídat si. Prý si připravili hry nebo co?" Zamumlala Květa a hrabala se ve skříni.

„Jak to víš?"

„Marťas říkal." Usmála se na mě. Nechápala jsem to, přesně tak jak jsme chtěli s Míňou už se ti dva dávají pomalu dokupy.

„Pověz mi laskavě kdy, protože dneska tady nebyl."

„Mi to napsal." Pousmála se. To jsem nechala bez odpovědi, spíše už se těšila na Myšákovu oslavu narozenin.

„Čau holky kde váznete?" Přilítl do pokoje Míra.

„Už jdeme." Zatáhla mě za ruku Květa,ta dneska nějak zázračně oživlá.

Na pokoji byl celý tým,teda kromě trenérů samozřejmě.

„Je to poslední den a u Myšina se hrát nebude a pak až Brno. Chci odvetu." Přišel hned k nám Adam.

„Seš si jistej?" Mrkla jsem na něj.

„Jo,nebo tě mám pozvat někdy někam jinam?"

„Bohužel na to nemám čas, ale nepočítej s výhrou." Zazubila jsem se na něj a celou dobu tenhle herecký výkon Květa pozorovala.

Po tomhle "představení" odešel.

„Fakt nevím o co tady jde,ale Myšáka na oslavě to bude něco." Zasmála se. Tohle samý jsem si myslela i o ní s Hugem. Jenže u mě to bylo úplně jiné.

„Říkala si to několikrát,ale nikoho nechci. Jsem spokojená." Zamumlala jsem a rychle šla za klukama.

Ze začátku jsem byla vedle Míry a ten mi toho taky pověděl dost. Už jsem si myslela že se semnou nebaví a to jsem ho znala už pár let. Sice to nebylo jako s Míňou, ale potkávala jsem ho docela často ještě v žákovských kategoriích,do těch čtrnácti.

„Jdeš?" Otočil se na mě Adam, když porazil na PSku Filipa.

„Slíbila jsem to. Počítej že tě rozemelu tak jak ještě nikdo." Mrkla jsem po něm.

„Už minule to stačilo,ale to byla určitě blbá forma týmu. Za to může Lehner co byl v bráně." Zamumlal.

„Tvůj problém. Tak začínáme? Stejný týmy jako minule?"

„Jo." Odpověděl a my se do toho pustili. Celé to sledovala asi polovina týmu včetně Květy.

„To není možné." Rozhodil Adam na konci rukama. Vyhrála jsem, znovu,5:3 bylo to těsnější,ale zvládla jsem to. Zrovna proti němu mi to šlo a když jsem hrála s Honzou tak to stálo za houby.

„A zahraješ si semnou?" Přišel Míňa,chtěla jsem,ale kluci už tam měli připravené jiné hry.

Flaška,tuhle hru jsem hrála naposledy snad v pátý třídě, protože v Hronově se to jaksi nehrálo. Jakoby se tady z nás všech znovu stali ty malé děti.

Dlouho se nic nedělo a mě si nikdo nevytočil do té doby než na mě přišla řada. Nick.

„Pravda nebo úkol." Zeptal se. Vůči tomu že jsem ještě nebyla jsem si vybrala to těžší.

„Úkol."

„Tak co třeba..." Přemýšlel a já doufala že z něj vypadne něco lehkého. Ale marně.

„Dneska večer to tady ještě nebylo. Líbej se s Myšim minimálně patnáct vteřin ať to má co do sebe." Zasmál se.

Já se zděsila. Nemohla jsem,i když jsem chtěla,z mé vlastní vůle jsem nemohla.

„Dělej,nikdo to tady dneska nevzdal a my nemáme tresty." Popohnal mě Hugo. Podívala jsem se na Honzu,který byl vyplašený podobně jako já. Nic jiného mi doopravdy nezbývalo a utéct,to abych si rovnou zabalila a před těmito kluky se už nikdy neukázala.

Teď jsem litovala toho,že jsem si dala úkol a ne pravdu.

Přešla jsem k Honzovi a opatrně si mu sedla na klín. Byla jsem v tomhle dost neotrkaná a většinu to překvapilo.

A pak jsem zažila snad nejhezčích patnáct sekund života.

Nikdy jsem takhle citlivý a jemný polibek necítila. Užívala jsem si ho co to šlo a bylo mi jedno jak to ostatní stopují a koukají na nás. To byla v tu dobu úplná drobnost která mě a myslím ani Honzu vůbec nezajímala.

„Konec!" Ozval se někdo. Najednou to vše bylo pryč. Přistála jsem zpátky na zem a poslušně se vrátila na své místo jakoby se nic nestalo.

Stalo se a to hodně.