Together |U20|

18.

Venku nikdo nebyl, akorát bordel,ale to se dalo čekat. V tu chvíli jsem začala řešit i další problém.

Nevím kde je Míňa a my musíme nejdéle v devět jet. No úžasný,proč jsem sem jezdila?

„Anež nevadí ti to snad?" Slyšela jsem že dveří. Ten je snad všude kde já.

„Co? Já,já nevím." Zamumlala jsem a on ke mně přešel.

„Byli jsme opilí můžeme se na to vymluvit,i když by to byla škoda."
Jako vážně řekl to co řekl?

„Možná jo." Pousmála jsem se. Co jsem to řekla? Ale nebylo by to asi tak špatné,to ne...

„Možná?"

„Určitě jo." Řekla jsem a spojila naše rty. Užívala jsem si to,moc.
Připadala jsem si najednou šťastná a nevěděla co se semnou děje.

„Pojď dáme si snídani ať pak stíháš." Usmál se když jsme se odtáhli a táhl mě do kuchyně. On věděl o tom že někam jedu? Ani mě to vlastně nepřekvapuje.

„Jane kde máš vajíčka?" Zabrblal Adam a začal nadávat Myšákovi kde má všecko schovaný.

Bylo mi ho líto,ale přeci jenom jedna noc nic neznamená a i když jsem teď byla s Raškou, za týden může být vše jinak.

Nakonec jsem je našla já a Adam ukázal svoje kuchařské schopnosti,udělal míchaná vajíčka.

„Oni tě v tý tvý škole něco normálně naučili. Je to dobrý." Pochválila jsem mu to.

„Tohle jsem uměl už jako malej,ze školy vím pořád stejnej prd. Ale jinak děkuju." Usmál se na mě. Nevěděla jsem v tu chvíli co si myslet o tom všem. Nebyl to jen jeho zálet? Nebo si z toho nic dělat nebude a zůstaneme jen kamarádi? To jsem nevěděla.

Asi stejně jako kde se schovává Květa s Martinem a hlavně kde je Míňa, protože za hodinu odjíždíme. Proč já si ještě neudělala řidičák? Byl by klid.

Dojedli jsme a já začala hledat svůj vak,kterej jsem včera někde nechala a Adam mi pomáhal.

„Anež jsi tady?" Uslyšela jsem z kuchyně a šla tam.

„Jo,čau Míňo. Na lince máš vajíčka." Vyklopila jsem a odběhla za Adamem,který našel můj vak pod schodama.

„Děkuju." Zazubila jsem se a šla zpátky za Míňou a Adam hned zamnou.

„Jsou dobrý kdo je dělal?" Zeptal se a až potom se na nás podíval.

„Adam." Špitla jsem a začervenala se. Míňa vykulil oči a já pochopila že při cestě domů bude výslech.

„Jsou dobrý kámo,ses překonal." Zasmál se.

„Kde je vůbec Květák." Vyjekla jsem a letěla pryč a Adam hned zamnou. To je můj ocas nebo co?

Otevřela jsem dveře do prvního pokoje,který byl údajně prý Myšákův. Ten tam seděl na židli a byl na mobilu. Až potom jsem si všimla těch dvou jak spolu leží v posteli.

„Ahoj." Pozdravila jsem Honzu a ten se lekl.

„Čau. Ty už jedeš nebo co?" Zabrblal. Byl nějaký divný,ani se na mě nepodíval. Co mu je?

„To taky a hledala jsem tyhle dva. Nedělali ti tady nic?" Zeptala jsem se ho a on stále koukal do mobilu.

„Až na to že mi zabrali postel tak nic. S Míňou vám ten plán vyšel co?"

„No jo." Zamumalala jsem a odešla. Byl jak přejtý kombajnem ale proč? Hodně blbá otázka, jenže já byla moc naivní.

„Mám takovou otázku." Pousmál se Adam, když jsme šli zpátky po schodech dolů.

„Jakou?" Otočila jsem se na něj a zastavila se.

„Uvidíme se ještě před Brnem nebo ne? Víš ono já nevím jak to máš ty,ale bylo by to fajn." Podíval se na mě nadějně. Tuhle otázku jsem chtěla položit já jemu a od něj jsem jí nečekala.

„To jo. Napíšeme si, prosím." Usmála jsem se a slyšela jak někdo vychází nahoře z pokoje a rychle se rozeběhla dolů do kuchyně a Adam zamnou. Bála jsem se aby to nebyla Květa nebo někdo jiný z kluků.

„Myšin je už vzhůru?" Zeptal se Michal a my se s Adamem oba smáli jak sjetý. Jenže to mu bylo jedno,ode mne na to byl už zvyklí.

„Jo." Dostala jsem ze sebe a pořád se smála. On zakroutil hlavou a asi se vydal za ním do pokoje.

„Takže jo?" Navázal Adam na předchozí rozhovor.

„Jo. Asi teď po víkendu mám rádo by řečeno volno týden a půl. Pak jedu do Jablonce a poté už znovu budu s vámi."

„To je super." Obejmul mě. Ten si to bral možná i více jak já.

„Nevíte někdo co je s Myšinem. Je jak kdyby byl po smrti." Přišel Michal a já Adama rychle pustila z obětí.

„Je,taky jsem si všimla." Zamumlala jsem a přešla k Míňovi.

„Prý už máme jet aby jsi to stihla. A viděla jsi ty dva?"

„Jo." Zasmála jsem se.

„Čau Raškene a pozdravuj je." Rozloučil se Míňa a šel pryč. Bylo mi ho líto,že kvůli mě musel jet domů dřív. Ostatně já bych tady klidně taky zůstala.

„Tak ahoj. A taky je pozdravuj a řekni prosím Šaldovi že perník končí." Ušklíbla jsem se.

„Co? Okej snad si vzpomenu." Naklonil se ke mně.

To že ve dveřích byl Míňa jsme ani jeden neřešil.

„To nesmíš." Dala jsem mu rychlou pusu a vyběhla ven. Připadala jsem si jak když jsem dala poprvý klukovi pusu a byla z toho i tak vysmátá.

Nechápu se.
.
.
.
Ahoj, tak bohužel jsme se o senzaci proti Kanaďanům nepostarali. Je to škoda, kluci hráli dobře, bohužel to nevyšlo. Koukali jste se taky někdo?