Together |U20|

13.

„Takže jdeš?" Přišel ke mně s Květou pan Trnka když jsme dojedli. Potřeboval vědět přesnou velikost bruslí a hokejky.

U té hokejky to vůbec bylo zajímavé, protože já si vystačila s každou,jenže tady se to všechno dělí na tisíc různých druhů. Takže jsme to nechali až na stadion.

Než měl začít ten trénink byla polední pauza,teda pro většinu, jenže pro mě to bylo jedno ze dvou nejpracovnějších částí dne.

Celou tu dobu se mě kluci ptali na to jak dobře umím hrát a jak moc se těším.

Jednoduše, neumím to a netěším se na to.

„Já mám vlastně víc problémů, nemám co na sebe. Bude stačit třeba tahle kombinéza?" Zeptala jsem se Květy a ze skříně vytáhla kombinézu na běžky.

„Blázne. Ty legíny si vem klidně, ale navrch si vem třeba jejich mikinu." Vzala si to do role ona.

„Zbytek ti určitě půjčí." Pokračovala a já se do toho oblékla. Připadala jsem si divně, nebylo by lepší si vzít rovnou repre teplákovku než mít na sobě slabé běžkařské legíny a mikinu nároďáku.

„Dokonalá a teď pojď." Popadla mě za ruku a šli jsme na stadion. Oproti klukům jsme tam byli o něco dříve,ale to bylo jedno, stejně teď budou dvě hodiny tvrdě trénovat narozdíl ode mne, která chce v zimě na juniorský šampionát a nedělá pro to teoreticky vůbec nic.

Hodinu a půl jsem je pozorovala a snažila si toho co nejvíce zapamatovat o tom stylu hry. Jenže když to člověk nechápe sotva si to zapamatuje.

A pak si pro mě přišel pan Trnka a vedl mě přes šatnu kluků do nějaké místnosti.

„Míňa říkal že by ti mohla vyhovovat hokejka Raškena. Hraješ prý na stejnou stranu a jsi jen asi o čtyři cenťáky menší povídal." Podal mi Adamovu hokejku a já nevěděla co s ní dělat.

„Pak tady máme rukavice, helmu a v tomhle oblečení seš schopná jít na led že?" Podíval se na mě zvědavě. Tak co jsem asi řešila s Květou na pokoji půl hodiny?

„Dal bych ti i chrániče,ale kluci k tobě budou ohleduplní určitě, takže žádné zlomeniny snad nebudou." Přemýšlel na hlas.

„Tak tohle si vem a pojď si pro brusle." Pokračoval a došli jsme znovu do šatny kluků,ale tentokrát někde něco hledal.

Chudáci ti co to po nich uklízí, takovejhle bordel nemám ani v pokoji když si balím na soustředění nebo na závody.

„Jsou to úplně nové Bauerky, čekáme až si někdo zničí ty svoje a ty máš výhodu jak máš velkou nohu, velikost 43 u holky bych nečekal." Podal mě je a já na to koukala jak na Boží stvoření.

Jako fakt mě,zrovna mě dávají takhle drahé věci?

Nezdálo se to,ale strávili jsme tam takhle přes dvacet minut a ještě než jsem si to všechno oblékla,už byl čas jít na led.

Byla jsem nervózní, strašně moc.

Vedle trenéra Trnky jsem přišla ke střídačkám, kde už pan Mlejnek něco říkal, tohle byl poslední trénink na ledě za tohle takzvané soustředění.

Kluci si mě hned všimli a já přešla k vrátkům na led a čekala až mě tam pustí. Ještě jsem se podívala prosebně na Květu, která tam už teď zadržovala záchvat smíchu a to mě ještě neviděla jezdit vedle nich.

To je jako když postaví starou ojetou škodovku vedle nadupaného BMW.

Z ničeho nic se otevřeli dvířka, která držel Míňa a kývl abych šla na led. A teď se ukáže jestli se zrakvím nebo ne.

Pomalu jsem vyjela na led, tyhle brusle byli úplně jiné než ty na kterých jsem jezdila. No jo pořadné hokejové a ne ty krasobruslařské na tancování.

„Prosím tě neboj se. Na bruslích si stála už snad milionkrát a teď děláš jako když seš na tom poprvé." Popohnal mě Michal. V tom měl pravdu.

Na začátek jsem si dala tři kolečka dokola a pak čekala co bude dál.

Vzájemný zápas. To jsem mohla čekat. Devět minut třikrát a po třech minutách se budeme střídat a proto bude v jednu chvíli na ledě 4 lidi z jednoho týmu a podruhé 5 a pak znovu 4 a to se ještě budou v průběhu střídat brankáři.

To bude moje smrt.

„Doufám že se ukážeš i na ledě, ale když máš mojí hokejku tak ti to půjde samo." Přibruslil ke mně Adam a dělal okolo mě kolečka.

„To víš že jo. Se do toho puku ani netrefím." Zasmála jsem se.

„Seš biatlonistka,měla by jsi mít dobrý zrak a střelu." Projel okolo nás Ondra Pšenička. Kéž by kluci, ale já jsem biatlonistka spíše založena na bázy běhu a ne střelby,ta nebyla nikdy dokonalá.

A pak to začalo. Byla jsem útočník v první formaci co byla na ledě. Společně s Míňou, Hugem a Myšákem. Tyhle kluky mi tam dali určitě schválně, aspoň že Adam hrál v druhém týmu i když byl na ledě ve stejnou dobu jak já.

Na úvodním buly jsem si připadala dost divně,oni v dresech a těch chraničích co měli a já tam v tom normálním oblečení a k tomu jsem se ještě klepala jak ratlík.

Po zapískání píšťalky už to celý odstartovalo. Musela jsem jet co nejvíce dopředu abych Honzovi aspoň trochu pomohla nebo se snažila,ale když mi nahrál netušila jsem co s tím pukem dělat a tak jsem si počkala než se dostal blíže před bránu a vrátila mu to.

Já bych takovýhle sport nikdy dělat nemohla,to rychlé rozhodování není nic pro mě.

A takhle se to několikrát opakovalo. Jediný co jsem si nejvíce přála bylo to nepodělat. Což se mi celkem dařilo,ale kdyby kluci hráli tak jak by měli proti soupeři,už bych tam nebyla a ani jednou se k tomu puku nedostala.

Dopadlo to remízou. To jsem nečekala,ale když pominu mě, měli jsme dobrý tým,ale na druhé straně se dalo říct to samé.

V takovém to stavu to trenéři ale nenechali a rozhodili pro nájezdy a pokaždé bude chytat někdo jiný,budou se střídat jako při hře.

Poslali mě tam jako první proti Pářovi. Tohle byl snad největší životní zážitek. Jet nájezd.

Jediný co jsem nechtěla,bylo spadnout nebo vystřelit úplně někam pryč.

Stalo se to v co jsem doufala nejméně, trefila jsem se do branky, i když jsem moc dobře věděla, že mě Lukáš nechal a vůbec se nesnažil,ale to mi bylo jedno.

Radostí jsem zavýskala a vrátila se na střídačku,kde už mě pár kluků pochválilo. Jen kdyby se to mělo hrát poctivě to by byla jiná.

Nakonec náš tým vyhrál,docela jednoznačně když si všichni ty nájezdy zkusili.

V tu chvíli jsem si připadala nehorázně šťastná a to jen z takovéto maličkosti.