Together |U20|

36.

Po těch dvou dnech spánkového deficitu jsem v sobotu stále byla hodně malátná. A proto vstávat v šest nebylo moc super.

Ale co bych já pro ty dva neudělala. Květa věděla že přijedu,ale neměla ani sebemenší páru o Hugovi. A to jsem to ještě předem domlouvala s Míňou. Ano přece jenom i on se mi po Draftu ve čtvrtek ozval.

Možná bych tu měla zmínit že jakmile si Sharks vybrali Adama, psala jsem mu gratulaci. To bylo všechno, odepsal jednoduše "děkuju" a dál nic. Ale přeci jenom mi to radost udělalo.

„No nazdar ty žirafákuu" doběhla jsem k Hugovi a pevně ho obejmula. Možná jsme se teď taky skamarádili, spíš určitě.

„Ti dám,já nemůžu za to že máš jen metr sedmdesát čtyři." Hájil se,ale podle výrazu byl taky rád že mě po tý době vidí.

A pak jsme se táhli ke Květě domů. Dvakrát jsme vystoupili blbě,ale co se dalo ode mne čekat a Hugo u Květy ještě ani doma nebyl. Aspoň jsme se zasmáli naší neschopnosti.

Takže jsme k ní přijeli o půl hodiny později.

„Kde se couráš?" Ani nestihla otevřít dveře a už jsem tohle uslyšela.

„Co ten tady dělá?" Tikal jí zrak mezi mnou a Hugem. Nepobírala to.

„Přijel, co víc ti k tomu mám říct." Pokrčila jsem rameny a ona nás pustila dovnitř, takže ji asi úplně nevadilo že je tady i Hugo.

„Já,já Anež pojď sem." Zakoktala se. Vzala mě za rukáv mikiny stranou a Hugo nevěděl která bije,to já vlastně taky ne.

„Proč jsi ho sem sakra vzala?" Šeptla.

„Bavila jsem se s ním už v úterý a prostě pochopto že on nechápe co se děje. Řekla jsem mu to,ale ode mě to asi vědět a vysvětlit nepotřebuje." Objasnila jsem jí celou tuhle situaci,teda snaha byla.

„Dobře, dobře už vím o co ti jde. Mám se mu omluvit."

„No jakoby jo. Ale hlavně mu vysvětlit co ti hráblo." Zamumlala jsem. Nic neodpověděla a rovnou šla za Hugem.

„Když se tady nezabijete což nevím proč by jste dělali,já mizím." Ozvala jsem se po chvilce co si ty dva něco šeptali.

„Počkej a to jsi přijela jen proto?" Nechápala Květa.

„Hmm... Jednoduše řečeno jo. Co jiného bych v Hradci já mohla dělat v téhle době."

„Ty tvoje nápady nepobírám a asi nikdy nebudu. Nechceš se třeba stavit u Radima? Je teď tady doma a máš to k němu odsuď půl kiláku." Navrhla mi.

„No jo to bych mohla. Tak díky a já mizím,ale fakt si vy dva nic neudělejte! Budu kousek odsuď." Zasmála jsem se. Viditelně za tu půl minutu už si něco řekli,ale já je neplánovala otravovat,i když mi bylo jasný,že to Květy vysvětlování chvíli trvat bude a kdo ví jestli to z ní Hugo vůbec vytáhne.

Ale i přes mé chvilkové váhání za dveřmi bytu jsem odešla. Možná nebylo tak špatné být u táty, stíhala jsem věci co v normálním režimu ne, i když na jaře to takové nebylo.

„Ahoj Žalude,že neuhodneš kdo teď stojí dole před domem?" Zavolala jsem mu jako kdyby tohle mělo být překvapení, což vlastně bylo.

„Cože? Počkej?!" Ozval se hned a viditelně přešel na balkón. Chvíli se koukal na mě a pak na mobil, asi nechápal co tady dělám.

„Počkej kde jsi se tu vzala?" Řekl do mobilu,ale já ho slyšela i tak.

„A nechceš mě aspoň pustit dovnitř? Pak ti možná odpovím, připadám si divně." Ušklíbla jsem se na něj,on se zasmál a šel mi otevřít dveře.

„Zajímá mě proč se zamykáš, to tě má někdo okrást nebo co?" Zeptala jsem se ho když mi konečně otevřel dveře.

„To asi Adyn." Pokrčil rameny.

„A teď mi pověz kde jsi se tu najednou tak vzala." Pokračoval.

„Byla jsem něco zařizovat u Květy a ta mě sem poslala, jako teoreticky bych spíš za tebou mohla jet do Hronova, což mám tři kilometry,ale tak když už jsem v Hradci."  Vysvětlila jsem.

„Počkej ty chytrolíne zpomal, nestíhám tě,jako obvykle." Zamumlal.

„Jsem tady co víc chceš. Pořádně jsme se neviděli tři a půl roku. Tři a půl roku." Zdůraznila jsem.

„Zas tak blbej nejsem. Copak já mohu za to že jsi pak odjela a celej Hradec ti byl jedno." Zazubil se na mě.

„Ne nebyl,ale vždyť už mě znáš." Nemělo cenu se tady s ním o tom hádat.

„No právě že tě znám proto jsem se ptal co tě to popadlo se najednou obejvit." Já se hádat nechtěla ale on asi jo. Oba dva jsme se u toho docela dost smáli a takhle nějak to bývalo i dřív.

„Bože už toho nech. Kdy máte trénink a kdy přijde ten Kubík nebo jak se jmenuje tvůj spolubydlící." Snažila jsem se ho zeptat na něco normálního.

„Trénink byl ráno a Adam přijde nevím kdy,šel se ještě proběhnout." To jméno jeho spolubydlícího zdůraznil, možná mě chtěl spíš vtlouc do hlavy to jak se jmenuje on, jenže já s tím jménem měla spojeného úplně někoho jiného. Vždycky ve mě tak zvláště hrklo když jsem to jméno kdekoliv slyšela.

„Jo dobrý a proč si nešel taky běhat. Jako se tady flákáš místo toho,to je mi přístup teda." Začala jsem.

„Byl trénink a víš co, už jsem dopředu vycítil že se příjdeš podívat kde hospodářím a proto jsem nikam nešel." Snažil se argumentovat.

„Je to vtipné,ale my dva jsme se nezměnili chováním k sobě." Uculila jsem se.

„V tom máš pravdu a upřímně pochybuju že by to mohlo být jinak. I v šedesáti se tady budeme dohadovat o blbostech."

„Na to si klidně vsadím." Přikývla jsem mu na to.

„A když jsme u toho zahrajeme si teď na ty starší lidi a budeme si povídat, zaprvý mě zajímá co jsi dělala u Květy,za druhý jak to vydíš s kluky, případně jestli už mám plánovat tu svatbu co jsi mi řekla ve dvanácti že jí mám plánovat,za třetí kdy jsi mi chtěla říct že jsi doma a za čtvrté což je konečná mě zajímá jak jsi na tom se školou." Spustil a já na něj koukala jak na blázna, což on vlastně byl.

Upřímně mě zarazilo to jak si pamatoval co jsem chtěla před šesti lety, ale on má dobrou paměť na kraviny.

A ani bych to neřekla před tím než jsem k němu šla,ale ty dvě hodinky u něj jsem si celkem užila. Byla to příjemná změna prostředí i lidí.