Together |U20|

11.

Květa spala. Jako vážně ona skoro nic nedělá a spí? Určitě se jí zdá o Hugovi.

Rovnou jsem se šla vykoupat, protože jsem neměla pro zatím co dělat a rovnou si u toho umyla vlasy. Tak dneska už cvičit snad nebudu.

„Doprdele Adame co tady děláš!" Vyjekla jsem,ale rychle se stišila. Byla jsem před ním jen ve spodním prádle a rychle si dala ručník z vlasů a omotala okolo mého těla.

„Přišel jsem." Koukal na mě jak na svatou a u těchto dvou slov se dokázal dvakrát zadrhnout.

„A soukromí ti nic neříká?" Šeptla jsem tak abych neprobudila Květu,ta by si myslela bůh ví co kdyby nás tady viděla.

„Promiň." Otočil se a já si na sebe v rychlosti oblékla triko a tepláky.

„Máš hezkou postavu. Jen proč si tak odřená a to nejen na nohách ale i na bocích." Zeptal se. To si mě jako stihl prohlédnout?

„Hmm... Díky. A mimochodem život letního biatlonisty není nejlehčí." Odpověděla jsem.

„Jako to padáš?" Vykulil oči. Tak né asi,dělám salta ve sjezdech.

„Jo? Kdyby sis to zkusil pochopil by jsi. Není to lehký páč ve sjezdech už vůbec ne."

„Myslím že hokej mi stačí a jo přišel jsem kvůli těm tříslům." Zamumlal.

„No tak pojď. Ale nikomu tady nevykládej prosím tě to jak vypadám." Naznala jsem a on jen přikývl. Jestli se mu dá věřit jsem nevěděla.

„Kámo co tady děláte?" Zbudila se Květa a mžourala zmateně očima.

„Dobrý večer. Jaké byli sny o Hugovi?" Ušklíbla jsem se na ní.

„Anešo!" Vyjekla.

„Hej klid já to už vím. Aj z Hugovi strany aj z té tvé." Uklidňoval jí Adam.

„V tomhle týmu se hned vše rozkecá to je děsný." Zabrblala.

„Nerozkecá. Je to poznat když vás člověk nějakou dobu pozoruje." Zasmál se.

„Ach jo. Kdy je večeře?" Změnila téma.

„Za dvacet minut." Řekli jsme s Adamem naráz a tomu se museli zasmát. Ona na to kývla a znova si lehla. Co tady jako dělala po dobu co jsme byli pryč?

„Večer za námi pak příjdete že?" Zeptal se Adam než odešel z pokoje.

„Jasný,obě." Usmála jsem se a zavřela dveře,celá vyplašená z toho co se dělo,než se Květa probudila. Sice to nic vlastně ani nebylo,kdyby jsme šli do bazénu se vykoupat vyšlo by to nastejno, jenže já do bazénů nechodím a nejsem zvyklá se takhle před někým ukazovat. A ještě k tomu před ním,hokejistou.

„Co je? Vypadáš jak kyselej citrón?" Nechápala mě Květa.

„Ale nic. Nepůjdeme na večeři? Než tam dojdeme to chvíli potrvá?" Zakecala jsem to rychle.

Celou večeři jsem byla mimo, úplně. Mě fakt rozhodí každá blbina to je pravda. Ještě než jsem odešla,jsem se kluků zeptala jestli někoho něco bolí a přihlásil se akorát Míňa a Nick, kterého si vzal k sobě Lukáš.

„Děje se něco?" Špitl Míňa když jsem na našem pokoji začala vytahovat tejpy, protože ho bolelo z toho cvičení stehno.

„Jo i ne. Před Květou o tom nechci mluvit." Koukla jsem se na něj smutně.

„Zítra je poslední den. Nebo mi to povíš doma?"

„Asi až doma. Chci si to s kluky užít ještě." Pousmála jsem se a udělala mu ty tejpy a vzpomněla si taky na to že bych se měla protáhnout.

„Hele můžeš jít. Já se teď potřebuji protáhnout." Zamumlala jsem.

„Jo,ale pak přijďte obě." Opustil náš pokoj a já hned započala ulevování svým svalům a pak se vydali na stejný pokoj jako včera.

„Čau už jste tady." Otevřel rozesmátý Hugo a hned vzal Květu za ruku a někam s ní šel. Nečekala jsem to a podle pohledu ani Květa ne. A já tak zůstala na pospas.

„Dneska jsme se moc ještě neviděli co? Při cvičení jsi byla s Raškenem." Přišel ke mně Honza.

„To ne. Stejně vše bylo invididiální,jinak bych si řekla znovu tobě. Bavilo mě to s tebou."

„Takže ti nebude vadit teď má přítomnost?" Usmál se a já zkroutila hlavou.

Chtěla jsem si s ním znovu popovídat,jenže jen co mě zbystřil Adam už byl u nás.

„Nezahraješ si semnou prosím?" Přilítl k nám jak velká voda s konzolemi v ruce.

„Myško můžu?" Pousmála jsem se a on přikývl. Vůbec proč jsem se ho ptala, když nejsem jeho majetek a nic s ním nemám?

„Ty máš něco s Myšinem?" Zeptal se Adam při začátku hry. To mu přeskočilo?

„Ne? Jen jsme kamarádi. Proč tě to vůbec zajímá? Už včera si se ptal?" Pokrčila jsem rameny.

„Chováte se tak."

„Myslíš? Jenže on si podobné myslí o nás dvou. Z každého pohledu to je jiné a přitom ani s jedním nic nemám." Zamumlala jsem.

„Doopravdy? Sice možná,ale radši nic." Mávl tou konzolí, která mu málem spadla a já střelila gól.

„Adame neprovokuj." Usmála jsem se na něj možná až moc sladce.

„Tak neměj takovýhle pohledy to pak jde samo."

„Ti dám." Zakroutila jsem hlavou a už se pro jistotu soustředila jen na hru.

„Seš kouzelník." Zabrblal Adam, když jsem ho porazila a to hrál co mohl. Jenže já jednoznačně vyhrála 7:3. Vůbec jsem to nečekala.

„To tak." Ušklíbla jsem se a konzoli podala Pavlovi co čekal že si taky zahraje a šla za Honzou.

„Dobře si mu to nandala." Zasmál se když jsem k němu přišla.

„Byl moc rozhozenej a hlavně ukecanej. Jeho problém."

„Určitě z tebe co?" Naznal.

„Já nevím. Neptala jsem se ho. Doufám že ale ne." Pokrčila jsem rameny a pak už jsme se rozpovídali oba dva. Jako včera jsme si povídali až dokonce. Nikdo nás nepřerušoval a já za to byla ráda.

Bylo mi s ním dobře.

Až nepřirozeně.