Together |U20|

1.

Sama jsem nemohla věřit na co jsem to kývla. S Michalem se znám už od mala díky mé mamce,která se kamarádí s tou jeho a aby toho nebylo málo,tak má mamka trénuje krasobruslaře v Brodě,takže jsem se s hokejisty vídala skoro pořád.

Už minulý rok mi nabídli, abych dělala fyzioterapeuta u nich v týmu,ale já se chtěla soustředit jen na biatlon abych se dostala na dorosteneckou olimpiádu do Lausanne,což se povedlo. Sice tenhle ročník mě čeká maturita, kvalifikace na dorostenecké mistrovství,ale to se bude muset zvládnout.

A tenhle rok jsem se chtěla posunout ještě dál,jenže v březnu přišel ten koronavirus a všechny mé plány se zhatili. Biatlon stále dělám a jsem v reprezentačním sledování,ale musím trénovat s vlastním Novoměstským týmem, což mi úplně tak nevyhovuje.

Já ten sport vlastně beru úplně jinak a můžou za to asi nejvíce mé podmínky jak jsem vyrůstala.

Do jedenácti let jsem bydlela s rodiči v Brodě a krasobruslila a dělala už tenkrát biatlon,ale tehdy se rodiče rozhádali a já společně s tátou se přestěhovala do Hronova. S krasobruslením i biatlonem jsem tak skončila, i když s biatlonem ne tak úplně, jezdila jsem na závody a když jsem byla u mamky,jezdila i na tréninky.

Ale když jsem byla u táty,musela jsem si najít nějaký sport i tak. Volejbal, Canicross ani basket mě nebavili a já zůstala u běžek. Bylo to dost hektické, často jsem měla pocit,že kvůli mým absencím ve škole,na závodech i na trénincích mě od někuď vyhodí. Naštěstí se tak nestalo a já se dobrovolně v patnácti vrátila k mamce do Brodu, teda do takové vesnice jménem Knyk. a začala studovat a na plno se vrátila k biatlonu,ale ty společné tréninky mě moc nebavili a já radši trénovala sama a teď to je to samé.
.
.
.
„Co v tý tašce táhneš Anež?" Nechápal Michal, když nám nakládal věci a jeho mamka nás měla odvést do Prahy.

„Všecko co bude vaše bolavé tělo potřebovat. Věř mi,že bez toho se neobejdu a taky jsem tam musela narvat reprezentační oblečení, když to moje co jsem měla do teď nevystačí." Odpověděla jsem mu.

„To jsem rád. A pušku ani brusle na led si nebereš?"

„Jedeme tam na pět dní. Na co? Pochybuju že tam bude někdo na mě zvědavý na ledě a s malorážkou bych tam neměla co dělat." Zamumlala jsem a sedla si do auta.

Cesta do Prahy proběhla v klidu, ale mě se pomalu začali vkrádat do hlavy všemožné obavy jak to tam bude vypadat.

Budu muset dělat testy na ten virus. No to mě zase tak vlastně ani netrápilo. Spíše to,jak na mě budou reagovat kluci. S pár z nich už se znám, protože jsem o Vánocích navštívila na dva dny juniorské mistrovství v Ostravě, ale každý rok se to tam střídá.

V Praze jsme vystoupili a už tam na nás čekal zbytek týmu a autobus,který nás měl odvést do Rokycan. Při vytahování své tašky jsem si však všimla jedné osoby,kterou bych tam nikdy nečekala.

„Květákuu." Vykřikla jsem a běžela obejmout svou nejlepší kamarádku s kterou jsem chodila čtyři roky do školy v Hronově a od té doby jsme byli pořád v kontaktu.

„Kámo co tady děláš?" Vypískla.

„Spíš co tady děláš ty? Proč si mi to neřekla a proč mi to ani Michal neřekl." Nechápala jsem.

„Hele čas na povídání budete mít v autobuse." Popohnal nás Michal a my ho poslechli. Jak už mě Michal varoval v autě,tak na začátku měl trenér Mlejnek proslov.

Mě i Květu představil týmu. Do té chvíle ani většina týmu netušila že tam jsem a ti co mě znali tomu jakoby nemohli ani uvěřit.

„Áňo co tady děláš?" Přiběhl ke mně Adam Raška a za ním v závěsu Míra těsně před tím,než jsme nastoupili do autobusu.

„Přijela jsem." Odpověděla jsem jim a nechala je být. Za to Květa byla pro zatím jako přejetá autem. Normálně by se všemu smála a dělala blbosti,ale angažmá v hokejovém týmu ji asi vzalo.

„Květáku vysvětli mi co ti je?" Zeptala jsem se ihned co jsme si sedli na svá místa. Před námi seděl Míňa s Martinem Langem a za námi Adam a Jonáš.

„Jsem u mladejch nevyřáděnejch kluků,to se stalo." Šeptla.

„To snad takový problém není ne? Já je znám,občas jsou v pohodě."

„Právě občas. Stačí mě se starat o dorostence v Hradci." Zabrblala.

„To jako doopravdy se necháš takhle zlomit hned na začátku?" Nechápala jsem.

„Hele a víš vůbec,že jedu akorát do Rokycan a pak zase budu v Hradci?" Tak o tomhle mi,ale nikdo nic neřekl. Bylo mě divné, že Dušan by odešel,ale on sem akorát na zkoušku hodil Květu a v Brně bude znovu on.

„Ne? Sakra tak proč tě sem posílali? A já si myslela,že tady bude konečně někdo normální." Postěžovala jsem si.

„Hele a já ti jako nestačím?" Ozval se ze předu Michal.

„Prosím tě ty jsi nejlepší." Uklidnila jsem ho a on se spokojeně otočil.

„Tak on pan Singer je teď nemocný a prý tady třetího doktora potřebovali,hele já jsem ráda,že jsem takovouhle možnost vůbec dostala." Pousmála se na mě.

„To buď. A pak jsem tady já, která tady už měla být minulý rok a to se mi nepovedlo a teď bum a jsem tady zas a až do mistráku." Naznala jsem.

„Máš na to štěstí,ale ty tady na to máš kontakty."

„Možná pravda. Kdyby nebyl Míňa tak tady nejsem." Zamumlala jsem.

„Nejen Míňa, vždyť tady většinu znáš a kamarádí se s tebou." Pokrčila rameny.

„Většinu? Akorát ty co jsem viděla na Vánoce v Ostravě. Několik kluků je tady pro mě nových a stejně,viděli jsme se jenom ty dva dny,skoro mě neznají. Jenom možná z Michalových povídek." Zasmála jsem se.

„Aspoň něco. To já jsem tady jak černá ovečka. Ty jsi aspoň biatlonistka a jsi ve všech sportech nadaná a není něco co by jsi nezvládala,za to já,já jenom občas zajdu na brusle nebo na kolo."

„Květuš těch pět dní ti s nimi uteče. Jsou lepší než Hradecký dorost,to mi věř." Protočila jsem očima.

„Doufám." Zasmála se a dál už se nebavili. Ona koukala z okna a já přemýšlela jaký to asi s klukama bude. Sice jsem Květě říkala,že jsou v pohodě,ale sama jsem si tím jistá nebyla.