Together |U20|

27.

„Anež teď mi psal Marťas že se staví u tebe." Naznala Květa, když už jsme spolu kecali přes hodinu.

„Proč?" Na to už mi neodpověděla protože mi Hugo zaťukal na dveře. Konečně někdo zaťukal a nevešel si jen tak.

„Ahoj." Pozdravil nesměle. To se ještě neotrkali? Protože pochybuji že to bylo kvůli mě.

„Pojď sem." Poplácala jsem na volné místo vedle mě na posteli. Mezitím ho Květa pozdravila taktéž. Moc nechápu proč si nezavolali zvlášť bez mé přítomnosti.

„Tak co vy dva? Proč na sebe koukáte jak na obrázky s proč si nezavoláte beze mně?" Zeptala jsem se po minutě co se ty dva na sebe jen smáli.

„Jo víš já..." Začala Květa.

„Řekla mi o těch problémech co máš tady s Myšinem a Raškenem." Pokračoval Hugo.

„Cože? Já ti říkala že to může vědět jenom Míňa a ty." Vyjekla jsem. Tohle mě překvapilo.

„Já promiň mi to." Omluvila se.

„Hugo?" Podívala jsem se na něj.

„Neřekneš to tady nikomu že? A vlastně co vůbec víš?" Pokračovala jsem.

„Hele tohle už si řekněte mezi sebou. Za chvíli se tu staví Káťa." Ozvala se Květa.

„Dobře. Pozdravuj ji." Zamumlala jsem a zaklapla notebook. Teď mě zajímalo co s Huga vypadne.

„Je pravda o tom jak máš ráda asi víc Myšáka jak Raškena?" Zeptal se. Kolikrát to budu vysvětlovat?

„Já nevím. K Honzovi mě něco pořád přitahuje a hlavně mě štve jak se semnou nebaví. Bylo by to v klidu kdyby se semnou bavil."

„Dobře. To nech na mě." Usmál se a z ničeho nic odešel. Teď jsem nějak nechápala o co tady jde.

Proč mu to Květa říkala? A co tohle mělo znamenat? Spíš co tihle dva vymysleli.

Radši jsem to nechala být než abych se v tom pitvala. Po kratším přemýšlení jsem šla na večeři,kde trenéři říkali něco k tomu zítřejšímu zápasu.

Nevnímala jsem a pořádně se zamýšlela nad tím jak to všechno vedu. Nejen tady,ale tak všude.

„Anež seš tady?" Vyrušil mě z mých myšlenek Míňa. Až tehdy jsem si všimla že je konec.

„Jo,co chceš?" Dělala jsem jakoby nic.

„Pojď." Řekl a já nepochopila o co mu tak rychle jde. Co nejrychleji jsem mohla,jsem došla na pokoj a on mi byl v závěsu.

„Nikdo ti ještě neřekl o tom co se stalo ráno co? Hugo to hned pak volal Květě a ta mu vše vysvětlila." Vychrlil z ničeho nic.

„Co? Sakra Míňo co?" Lekla jsem se. To by vysvětlovalo už proč to ví zrovna on.

„Myšák nechce být v lajně s Adamem. Pohádali se v šatně, sice nikdo kromě mě nevěděl kvůli čemu a trenéři ani nevědí že něco proběhlo. Teď už to ví i Hugo." Teď sem si myslela že si to celý vymyslel,ale zároveň to bylo logický.

Adam se semnou dneska moc nebavil,teda myslím odpoledne při tom povídání. Kvůli tomu byli všichni takový divní. Najednou jako by mi to docvaklo.

„Cože to? Míňo pověz mi že to je vtip." Zabrblala jsem.

„Ne. Ale naštěstí nikdo snad netuší že je to kvůli tobě. Myšák jako kapitán to nějak obkecal." Začal.

„Co jim řekl?" Chtěla jsem vědět.

„Prý že to bude v pohodě jen si budou muset promluvit, vymyslel si že je to kvůli hře nebo co."

„Horší výmluvu nemohl mít? Čím dál tím chci zůstat jen u biatlonu a nechat to tady někomu jinému, protože rozhazuji tým. Kdyby se tohle dozvěděli trenéři, chápeš co by to znamenalo?!" Pohodila jsem rukama.

„Nevím,ale ti dva se musí udobřit jinak to nepůjde,je to jedna z našich nejlepších dvojek. Jenom se do nich nepleť,sice nevím jak ty dva zápasy chtějí odehrát,ale pak bude na chvíli klid." Pousmál se.

„Právě toho se bojím nejvíc. Nebude nic,sice teď ty tři týdny, to se dalo zvládnout,ale pak se uvidíme kdy? To nikdo neví."

„Pesimisto." Zakroutil nechápavě hlavou.

„Jo a ty navíc určitě taky pojedeš pryč. Co budu dělat?" Naznala jsem.

„Hodíš hokej za hlavu a budeš si hrát na biatlonistku. Co pořád řešíš." Nechápal. Znovu si to představoval na mě moc jednoduše.

„Dobře." I tak jsem mu na to kývla. Co jinýho mi zbývalo, hádat s ním jsem se nechtěla.

„Přišel jsem s rukou a Svozka s nohou." Ozval se ode dveří David Jiříček. A zas se neklepe...

Míňa odešel a já se soustředila na svou práci a ačkoliv se mě snažil poslední přicházející Pšenička překecat abych šla za nima, nešla jsem. Potřebovala jsem svůj klid.

Připadalo mi toho najednou moc.

A to na mě zanechalo viditelně i docela stopu. Nemohla jsem usnout,vůbec. Nešlo to. A proto jsem usnula až kolem půl třetí. To si mi snad ještě nikdy nestalo.

Něco mě neskutečně zžíralo,ale já sama netušila co.

Proto jsem po probuzení vypadala já jak přejetá kombajnem a vše zamaskovala make-upem, protože by se mě jinak kluci mohli leknout.

U snídaně jsem skoro spala,ale narozdíl od včerejška věděla co trenéři říkají.

Ráno jsem měla volno,zůstala na pokoji a pustila si další film. Proč to nemůže být i tak v reálném životě,proč to pokaždé dopadne dobře?

Po svém volném ránu nastalo docela pilné odpoledne,jako minule. Kluci si najednou vzpomněli co je kde bolí a moc jsme nestíhali,ale to k mé práci asi taky už teď patřilo a ještě když nemůžu chodit bez berlí.

Jako poslední se stavil Adam. Myšáka toho jsem neřešila,ten u mě ani jednou nebyl. Jakoby se vypařil a neznal mě.

„Vím o tom jak jste se s Myšim pohádali." Šeptla jsem když jsem mi dávala do kupy nohu.

„Jak? Ale jo,vyjel po mě." Zamumlal.

„Míňa mi to řekl,ale mě vlastně zajímá proč? Nevíš co ho k tomu vedlo?" Samozřejmě že musel vědět,mělo to důvod,jako vše.

„Vyjel po mě z ničeho nic když jsme řešili ten dnešní zápas jako co si to dovoluju a začal se semnou bez podmětně hádat. Nikdo nechápal o co jde a ono to spíš vyznělo jakoby šlo o hru a ne o tebe. Mrzí mě to." Špitl.

„Ale ty za to nemůžeš. Jen nechápu co mu je,byla jsem za ním už na začátku a řekl mi že je vše jak má být a teďka se s tebou hádá a semnou nebaví."

„Necháme ho být. On se sklidní, stejně semnou v lajně hrát musí a samozřejmě když jde o hokej tak mu je zbytek volnej." Pousmál se.

Kdyby jsi jen věděl Adame...