Inconceivable / Vkook

•32•

Jung-Kook

Od návštěvy Joongova úkrytu, kde jsme Taeho nenašli, jsme se společně s Jinem vrátili zpět na kolej. Snažili jsme se tu ještě několik hodin přijít na to, kde by mého chudáčka Taeho mohli držet, jenže všechno to bylo stejně k ničemu. Na nic zásadního jsme totiž nepřišli. Jak bychom taky mohli, když jsme neměli ani jeden jediný malý náznak toho, kde by ho mohli držet. Nehorázně mě štvalo, že se Joong jen tak vypařil ze svého úkrytu. Netušil jsem jaký měl důvod, ale nejspíš to měl celé až moc dobře promyšlené. Bylo mi teď jasné, že chce za každou cenu dosáhnout svého, i kdyby ho to mělo stát život. Co mě však rozčilovalo ještě víc, bylo to, že po něm nebylo ani stopy. Bylo to jako by se propadl do země. Jenomže kdyby se propadl do země, tak by po něm zbyla alespoň ta hloupá díra. Tolik mě to všechno štvalo! Uvědomoval jsem si, že je to jen má chyba a o to hůř jsem se cítil. Vyčítal jsem si, že jsem na Taeho nedával větší pozor. A hlavně jsem si vyčítal, že jsem mu už dávno neřekl pravdu.

Nejspíš by to neprospělo našemu vztahu, ale alespoň by nebyl v žádném ohrožení jako teď. Byla hloupost to před tím všechno tajit. Jenže nikdy jsem k tomu neměl odvahu a každým dnem jsem se mu to bál povědět víc a víc. Hlavně jsem byl sobecký a myslel jen na to, jak moc by to mohlo ovlivnit náš vztah. Nechtěl jsem o něj přijít. Možná to zní hloupě, ale po delší době jsem se opět cítil v jeho přítomnosti šťastněji a bezstarostně. Měl jsem pocit jako by někomu na mně zase záleželo. Bylo už pozdě večer a Jin už radši odjel k sobě domů. Chtěl jsem stejně už být jen sám a nějak si urovnat všechny své myšlenky. Ležel jsem v Taeho posteli přikrytý jeho dekou, která příjemně voněla tak jako on. Bylo to skoro jako být s ním. Ale jen skoro, protože to byl jen kus obyčejné deky, který se mu za žádnou cenu nevyrovnal. Tak moc jsem si přál znovu kolem něho ovinout své ruce a přitáhnout si ho ke svému tělu do objetí a opět mu hledět do jeho krásných očí plné nevinné touhy po mé blízkosti a opětované lásky. Chtěl jsem zase cítit jeho hebké sladké rty na těch mých a vidět jeho zářivý úsměv.

Nemohl jsem usnout, tak jako vlastně předešlí den. Nemohl jsem na něj přestat myslet. A hlavně jsem se nemohl přenést přes ten tíživý pocit na srdci, který jsem měl od té doby, co jsem zjistil, že někam zmizel. Ať jsem se snažil usnout sebevíc, bylo to k ničemu, mé myšlenky byly stále neklidné. Proto jsem si z kapsy, od kalhot, vytáhl Taeho fotku, kterou jsem mu ukradl z jeho knihy. Konečky prstů jsem jemně přejel po Taeho krásné tváři a snažil se nemyslet na to, že kvůli mně někde trpí. Moc dobře jsem totiž věděl, čeho je Joong schopen. „Já tě najdu! Slibuji," šeptl jsem potichu a snažil jsem se ubránit slzám, které se při pohledu na něj draly ven. Pohled mi utkvěl i na Ji-Minovi. Při pohledu na něj už jsem dál nedokázal zabraňovat mým slzám, a proto mi ihned začali stékat po mých tvářích. „Omlouvám se." šeptl jsem tentokrát na Ji-Mina a i po jeho obličeji jsem přejel konečky svých prstů. Oba dva vypadali na fotce tak šťastně, důkazem toho byli i jejich zubaté úsměvy. Musel jsem se mírně pousmát nad tím, jak oba dva měli mírně rozcuchané vlasy od větru.

〰〰〰〰 𝕗𝕝𝕒𝕤𝕙𝕓𝕒𝕔𝕜〰〰〰〰

Vlasy měl rozcuchané a slepené od krve. V obličeji měl nevinný výraz a z pohledu do jeho velkých vyděšených očí, se mi sevřelo srdce bolestí.

Stisk jeho ruky už dávno povolil, ale i tak jsem já tu jeho nepouštěl.

Zarazil se mi dech a srdce se mi opět sevřelo, když jsem si uvědomil, že jeho tělo nejeví žádné známky života a že se z jeho obličeje pomalu vytrácí všechna lidská barva.

Je opravdu mrtvý!

Odhodil jsem stranou nůž, který byl ještě před chvílí vražen v jeho hrudi.

Pohled mi sjel na jeho zakrvácené tělo a na jeho bodnou ránu, z které nepřetržitě ještě vytékala krve. Krev spočívala i na mém těle. Byla především na mých rukou, které se nepřestávaly rozechvěle třást.

„Promiň." promluvil jsem na něj, když jsem svůj pohled vrátil zpět k jeho tváři. Hned na to jsem, ale svůj pohled odvrátil na odhozený nůž.

Vstal jsem od jeho nehybného těla a přešel jsem k noži, který jen tak spočíval v jasně zelené trávě.

„Proč?" špitl jsem si sám pro sebe a několikrát jsem agresivně kopl do nože, který za sebou v trávě zanechal červené cestičky krve.

Otočil jsem se zpět k jeho tělu, které stále leželo bez jediného pohybu v trávě. Jen pramínky vlasů jemně vlály ve větru.

〰〰〰〰 𝕖𝕟𝕕 𝕠𝕗 𝕗𝕝𝕒𝕤𝕙𝕓𝕒𝕔𝕜〰〰〰〰

„Jung-Kookie, Jung-Kookie?" ozvalo se společně s hlasitým zaklepáním od dveří. „Tak jsi tam Jung-Kookie?!" ozvalo se znovu, ale tentokrát mnohem naléhavěji a hlasitěji. Odkryl jsem tedy ze sebe deku a odložil Taeho fotku na noční stolek, abych mohl přejít ke dveřím. Hned jak jsem je otevřel, objevil se za nimi Ho-Seokův naléhavý obličej. Okamžitě jsem moc dobře věděl, že nepůjde o žádnou dobrou zprávu. „Promiň, že otravuji takhle pozdě večer, ale jde o Yoon-Giho," řekl naléhavě. „Stalo mu snad něco?" optal jsem se ho, jelikož jsem neměl tušení, co tím chce říct. „Snad ne... jen prostě se stále nevrátil, a přitom mi tvrdil, že se určitě vrátí v deset! A teď už je dávno po půlnoci," vysvětlil. „Víš, normálně bych to neřešil, ale co když se už nevrátí jako Tae?!" dodal, aniž bych mu stihl cokoliv říct. „Možná se jen opozdil, určitě ráno přijde," snažil jsem se ho uklidnit. „Jo možná... ale jestli ne tak co? To samé jsi říkal i s Taem. A taky jsi hlavně říkal, že víš, kde je! Tak jako to, že už tu dávno a námi není?!" zvýšil na mě hlas. Nic jsem mu na to neodpověděl a jen se dál díval do jeho nešťastného obličeje. Vlastně jsem ani netušil, co bych mu měl říct. Sám jsem neměl ponětí, kde vlastně Tae je a jestli je vůbec v pořádku. A co se týkalo Yoon-Giho měl jen zvláštní tušení, že se nejspíš při jeho hledání Taeho něco zvrtlo. Vše náhle bylo mnohem horší, než jsem si já sám myslel.