Inconceivable / Vkook

•9•

Tae-Hyung

V ten okamžik jsem opravdu nevěděl, jestli mu mám opět lhát nebo mu říct pravdu o tom, že si nic nepamatuji. Cítil jsem se nervózně, tak jako snad nikdy v životě, protože jsem prostě netušil, co mám udělat, aniž bych to, jakkoliv posral. Nervózně jsem si prohrábl vlasy a pohlédl jsem na něj nebo jsem se o to aspoň pokosil, protože jeho oči vypadaly zranitelně a já jsem se mu při mých lží do nich dívat nemohl, proto jsem radši sklopil hlavu ke svému nedojedenému Bibimbapu. „Moc ne," odpověděl jsem mu tentokrát pravdivě. Pořád se díval na Bibimbap, jelikož jsme se stále bál na něj podívat. Jeho oči vypadaly tak zranitelně a já se do nich prostě nemohl dívat. Ale nakonec jsem se na něj podívat musel, neboť mi na má slova nic neodpověděl. Když jsem se tedy odvážil zvednout hlavu, zjistil jsem, že se vůbec nepohnul. Jen jeho výraz ve tváři se změnil. Vypadal víc dotčeně než před malou chvilkou.

Z toho jsem pochopil, že je něco špatně. Pokazil jsem něco, a to aniž bych věděl co. A to mě na tom štvalo nejvíc, ale nemohl jsem s tím už nic udělat. A proto jsem na něj jen koukal a nic neříkal. Bál jsem se, že bych to mohl všechno ještě víc pokazit, i když jsem pochyboval, že by to ještě víc šlo. Z tohoto nepříjemného momentu mě vyvlíkl vibrující telefon na stole. Jung-Kook ode mne odvrátil zrak a přesunul ho na mobil. Když ho vzal do ruky, nepříjemně se zamračil. Jelikož jsem nechtěl být nezdvořilý, přestal jsem ho sledovat a začal jíst svůj stále nedojedený Bibimbap. „Co zase chceš?" zamručel nepříjemným hlasem do telefonu. „Cože? Ne! V žádném případě," řekl opět nepříjemný hlasem a zahleděl se ven z okna. Jelikož jsem byl zvědavý, tak jsem se také musel podívat z okna ven, ale nic neobvyklého jsem nezaznamenal, a proto jsem se zase věnoval svému jídlu.

„Hajzle!" zakřičel do ticha v bistru a flákl s telefonem o stůl tak, že se na nás pár lidí z bistra podivně podívalo. I když jsem nechápal jeho příčinu jednání, pochopil jsem, že byl dost naštvaný, a proto jsem raději nic neříkat. „Musím někam jít, promiň," oznámil mi a vyndal z peněženky peníze, které pak položil na stůl. Nic víc neřekl a odešel pryč z bistra. Takže jsem tu zůstal sám se svými zmatenými myšlenkami a nedojedeným Bibimbapem. A jelikož Jung-Kook odešel pryč, nemělo žádnou cenu tu být. Proto jsem ještě něco málo snědl a zaplatil jsem penězi, které tu Jung-Kook nechal, abych s nimi mohl zaplatit naše objednaná jídla. Nevěděl jsem, co bych měl teď dělat, a proto mě napadlo se vrátit zpět do baru, kde jsme včera večer byli. Nechtěl jsem pít, jen jsem doufal v to, že bych si tam mohl vzpomenout, jelikož jsem stále netušil, co se stalo!

Cesta k baru trvala asi třicet minut. Nebylo to zrovna blízko, za to jsem se hezky prošel, což mi v dnešním slunečném dnu vlastně ani nevadilo. Stál jsem na ulici před barem a přemýšlel jsem, zda mám jít dovnitř. Začal jsem totiž pochybovat o tom, jestli si chci vážně na všechno vzpomenout, jestli možná přeci jen není lepší nevědět. Ale já si pořád přál, aby se mi mé myšlenky na včerejší večer vrátily. A tak mi nezbývalo nic jiného než do baru zavítat a já udělal krok kupředu a vstoupil do baru. Moc lidí tu nebylo, taky ještě aby ano, když bylo něco kolem třetí hodiny. Divil jsem se, že měli vůbec otevřeno, ale nejspíš tento bar fungoval nonstop. Nic jsem ale na to nenamítal, jelikož bych sem šel úplně zbytečně. Přišel jsem k pultu, za kterým stál celkem pohledný barman a míchal drinky pár lidem, kteří tu byli. Usadil jsem se na vysokou židli a rozhlídl se po celém baru, zda nezaznamenám něco neobvyklého nebo cokoliv co by mi pomohlo si rozvzpomenout.

„Jé dobrý den, vás znám. Vy jste tu byl včera se svými přáteli ne?" přistoupil ke mně barman, který si mě zřejmě pamatoval ze včerejšího dne. „Ano, včera jsem tu byl," otočil jsem se na něj a odpověděl mu. „Včera jsem se bál, že budu muset zavolat policii, když jsem viděl, jak se jeden z vašich kamarádů pral s nějakým mužem. Naštěstí dost rychle odešli, když jsem je okřikl." oznámil mi a začal míchat další drink, který si objednala dívka vedle mě. „A jak ten muž vlastně vypadal?" zeptal jsem se ho ze zvědavosti a přisunul se židlí blíž k barmanovi, abych ho přes muziku, která hrála v baru, dobře slyšel. Barman na mě udiveně pohlédl, jako bych to snad měl vědět. „Měl široká ramena a asi tak metr osmdesát. Na sobě měl černou bundu a sluneční brýle. Jo, a ještě měl na straně hlavy vytetovaný takový zvláštní ornament," popsal mi muže, na kterého jsem se zeptal.

Barmanův popis dokonale seděl na muže, kterého jsem před pár dny viděl s Jung-Kookem u temné uličky. Nevěděl jsem, zda to byl jeden z nich, ale možné to být mohlo. Začínal jsem mít, takové divné podezření, že Jung-Kook něco tají. „A dáte si vůbec něco?" vyrušil mě z mých myšlenek barman a já si uvědomil, že tu vlastně sedím na prázdno. „Něco nealkoholického," poprosil jsem barmana a zahleděl se bezmyšlenkovitě na protější zeď místnosti. Nechápal jsem to. Nebo jsem to jen možná pochopit nechtěl. Jung-Kook byl pro mě čím dál tím víc záhadnější osobou. Netušil jsem, jestli to všechno byla jen náhoda, ale rozhodně to bylo divné. I přestože jsem si tu v baru na nic nového nevzpomněl, alespoň jsem se dozvěděl pár celkem důležitých informací od barmana. Byly to však informace, jež ve mě vyvolávaly ještě víc otázek na, než jsem si nedokázal odpovědět, a které pro mě byly záhadou. Ale aspoň nějakou představu jsem o včerejším dnu měl, neboť doteď jsem věděl úplný kulový! Proto jsem doufal, že si brzy vzpomenu!