Inconceivable / Vkook

•71•

Jung-Kook

Přes to všechno, co se teď dělo ohledně Leeho jsem málem zapomněl na Taeho dnešní narozeniny. Naštěstí jsem si na to přeci jen brzy ráno, kdy jsem nemohl spát, vzpomeň. Rychle jsem se proto vydal do centra něco pořídit. Vlastně jsem ani nemusel hledat dlouho jelikož mě v jednom obchůdku ve výloze zaujali dva stříbrné náramky. Vypadali možná až dětinsky ale byly opravdu moc krásné a roztomilé. Přesto jsem měl obavy, co na ně Tae řekne a jak se mu budou líbit. Samozřejmě že mé obavy byly úplně zbytečné, protože mě Tae-Hyung obdaroval svým krásným úsměvem a nejen tím. Kromě úsměvu a děkovných slov mi poděkoval i polibkem. Když však náhle začal vyzvánět můj mobil Tae-Hyung se odtrhl z našeho polibku a já mu svůj mobil vytrhl z jeho ruky. Přes všechnu tu Taeho radost z mého dárku jsem úplně zapomněl na to, že jsem ještě před hodinou volal Jinovi. Doufal jsem, proto že mi volá právě on!

Ne že bych teď byl už zase s Jinen za dobře, jen mi nějak moc nezbývalo možností, jak celou věc s Leem vyřešit. Doufal jsem, proto že Jin bude vědět víc. Jenomže když jsem mu dnes ráno zavolal on mi to nezvedal. Doufal jsem, proto že mi zavolá zpět a že na mě není snad naštvaný, aby ignoroval mé hovory. Přeci jen po tom, co před několika týdny vyšel s pravdou ven a přiznal mi jak to tedy mezi ním a jeho bratrem bylo, měl jsem přeci jen větší právo být naštvaný já na něj, než by měl být o naštvaný na mě. Pravdou však bylo že jsem si ho od něj doteď ještě nenechal vysvětit. Jenže to teď nebylo vůbec podstatné. Teď tu jde totiž úplně o jiné věci. Když jsem pak pohlédl na volné číslo zjistil jsem, že je to opravdu Jin, jehož číslo jsem si stále nebyl schopen uložit, poté co jsem si zakoupil nový telefon.

„Ahoj Jine," řekl jsem do telefonu jako první. „Jung-Kooku?" vydechl překvapeně jakoby nečekal že to jsem opravdu já. Možná byl jen udivený že jsem mu předtím volal a projevil o něj tak zájem. „Jo jsem to já. Nevolal jsem ti ale kvůli usmiřování, ale potřebuji pomoc!" stihl jsem vše narovinu vysvětlit, aniž by se stihl optat, proč jsem mu vůbec volal. „V čem zase lítáš?!" vyhrkl vystrašeně už tak nějak tušíc, že nejde o žádné dobré zprávy. „Jde o Leeho," vydechl jsem s těží. „Ten Lee?" „Jo, potkal jsem ho před pár dny v baru, kde po mě chtěl abych pro něj dělal a včera z něj vypadlo že chce po mě jen vědět o nějakém Joongovo druhem skladu nebo co. A já vůbec o ničem takovém nevím... Jine řekni mi, že ty víš, o jakém skladu mluvím," rychle jsem mu celou situaci vysvětil doufajíc, že mi nějak pomůže a že o onom skladu bude vědět víc než já. „Nejspíš jo," „Vážně?" nechtěl jsem uvěřit tomu, že by to vše mohlo být tak rychle vyřešené.

„Jo, ale jestli chceš vědět kde je tak to fakt nevím." „Ne?!" vyhrkl jsem zaskočen, že tuto informaci zrovna nevím. „Vím jen že nějaký takový sklad Joong a jeho otec měli, a to jako zálohu a nejspíš proto ho Lee chce. Nejspíš se v něm nachází, spoustu koksu a jiných drog, ale netuším, kde je. Ten sklad byl pojistka, kdyby přišli o úplně všechno, takže o tom, kde je věděli jen ti dva," objasnil mi. „Ale sakra Jine já to potřebuji zjistit!" řekl jsem naléhavě neboť mi pomalu začalo docházet, že mi s tím zřejmě nepomůže ani Jin. „Promiň Kookie já fakt netuším, kde ten sklad je, ale můžu se podívat do nějakých dokumentů a faktur třeba něco zjistím," nadhodil onen nápad jenž se zdál jako jedno z nejlepších řešení, jak něco víc zjistit, tedy aspoň teď. „Byl bych ti vděčný Jine. Lee je magor, který nás stalkuje a já se bojím čeho všeho je schopný," „Vás?" řekl s údivem. „Jo jsem teď s Taem, ale to ti vysvětlím jindy," vysvětlit jsem mu a jedním okem pohlédl na Teaho, který celou domů mlčky seděl vedle mě.

„A potřebují to zjistit co nejdříve. Lee to chce vědět už v první den v lednu," dodal jsem, neboť jsem to opravdu potřeboval vědět co nejdříve. „Jako za dva dny?" otázal se udiveně jakoby tomu sám nechtěl věřit. „Jo, přesně tak." „Sakra, tak to si budu muset pospí-"„Jinnie? Kde jsi?" nedořekl to, za to jsem z telefonu zaslechl povědomí hlas volajícího Jina. „Budu muset jít. Dám ti vědět, jestli něco zjistím. Tak zatím!" vychrlil na mě urychleně a než jsem stihl jeho slova zpracovat hovor ukončil. „Čau," řek jsem i když už zbytečně. Netušil jsem, co ho tak náhle donutilo ukončit hovor, ale to nebylo to, co by mě teď mělo trápit. „Tak co ti Jin řekl? Ví snad něco?" otázal se zvědavě Tae-Hyung, který celou dobu nejspíš pozorně poslouchal náš rozhovor, což bylo z jeho otázek dost zřejmé. Jenomže Jin toho zas tak tolik nevěděl, vlastně nevěděl vůbec nic! Byl jsem proto zklamaný, neboť jsem byl zas tam kde předtím. Nezbývalo mi proto než jen doufat, že něco víc stihne zjistit.