Inconceivable / Vkook

•38•

Tae-Hyung

Joong nepřestával pistolí mířit na Jung-Kooka. Byl to nepříjemný pohled, avšak já jsem nemohl udělat vůbec nic. Mohl jsem se jen opět snažit se dostat ze sevření provazu, který stále mé obě dvě zápěstí držel při sobě. Provaz sice už povolil, ale ne dostatečně na to, abych byl volný. Yoon-Gi vedle mě se mi už opět něco snažil říct před kus lásky v puse, ale nebylo mu rozumět ani jedno jediné slovo. Snažil jsem se rozpoznat, co mi chce říct, ale vůbec mi to nešlo, až pak když několikrát pokynul hlavou k mým nohám, došlo mi, že mluví o noži, jenž jen tak bez jakéhokoliv povšimnutí leží na zemi. „Myslíš ten nůž?" šeptl jsem Yoon-Gimu a on jen souhlasně přikývl. Problém byl však v tom, že jsem vůbec netušil, k čemu nám teď bude. Oba jsme měli svázané ruce a nůž, který ležel na zemi nám teď byl k ničemu, ale později se mohl hodit. Jenže to bych se nejdříve musel dostat ze sevření provazu.

„Myslel jsem si, že se tentokrát už poučíš Jung-Kookie! A uděláš to, oč jsem tě žádal, ale ty ne. Jak jinak!" mluvil Joong tentokrát k Jung-Kookovi, který tak jako jeho společník Jin nepřestával mířit na hrudník muže. „Jen by mě zajímalo, kdo si myslíš, že napraví vše, co jste s Ji-Minem napáchali?" pokračoval dál ve svých kecech, které stejně nikoho nezajímaly. „Není můj problém to, že jste na všechny ušily podvody. Tvůj otec si za to mohl sám. To on sám se poslal do hrobu," promluvil tentokrát Jung-Kook, což se však znovu Joongovi nelíbilo a slova o jeho otci ho donutili ze židle vstát a dojít až přímo k Jung-Kookovi. „Dávej si bacha na jazyk! Mohlo by to tě přijít draho!" máchal mu před obličejem nebezpečně svou zbraní. „Nezapomínej, že mám stále Taeho!" zasyčel mu nevrle do jeho tváře a při kráčel ke mně blíž. Svýma zlostnýma očima se na mě zahleděl, avšak já se raději pohlédl na Jung-Kooka, který se zrovna obrátil mým směrem a zahleděl se do mých očí. Nedokázal jsem se však do jeho očí dívat dlouho, a tak jsem svůj pohled sklopil ke svým nohám. „Ale no tak Tae!" popadl mě pevně za vlasy Joong a donutil mě se na něj podívat.

Jeho hrubé sevření mi skoro až vytrhávalo vlasy a nahánělo strach. Bál jsem se, co mi opět provede a zda mi opět bude chtít ublížit, tak jako ještě před chvilkou, kdy mi u krku držel nůž. Nemohl jsem přestat myslet na vše tohle, a tak se mi do očí vhrnuly slzy, přes které jsem ani trochu neviděl ten jeho odporný obličej. „Ale copak Tae?" uchechtl se, a ještě víc mě zatáhl za mé vlasy. To už jsem se neudržel a bolestně jsem vykřikl. „Nech ho být! Tak slyšíš," slyšel jsem, jak na něj Jungkook zakřičel. Joong však stále křečovitě držel mé vlasy a nevypadal na to, že by se hodlal moje vlasy pustit. „Proč bych měl? Teď je Tae-Hyung můj!" uchechtl se a na mé tváři jsem ucítil jeho dlaň, která mě surově začala hladit. Nebylo mi to však ani trochu příjemné spíš naopak. Slzy se mi tak ještě víc hrnuly do očí a smáčely tak celé mé tváře. Jeho doteky tak jako jeho blízká přítomnost mi byla odporná. Nebyl jsem však schopen mu cokoliv říct. Stále jsem se bál toho, co vše by mi mohl udělat. „Není tvůj tak ho nech být! On ti nic neudělal!" slyšel jsem opět křičet Jung-Kooka. Jeho slova však byla marná. Pro Joonga jako by vůbec nic neznamenaly.

„Tak ho sakra pusť," ozvalo se najednou místností jeho hlasité zakřičení, které až teď Joonga donutilo udělat to, oč ho Jung-Kook žádal. Joong pustil mé vlasy a já jsem tak konečně ucítil úlevu. Slzy se mi už přestávaly hrnout do očí a já jsem tak mohl vidět, jak má Jung-Kook svou zbraň namířenou na Joonga a jak jeho společník Jin zaútočil na Joongovi muže. Nestihl jsem ani postihnout, jak se to vše vůbec semlelo, ale všichni se teď dali do souboje. Jen a já s Yoon-Gim jsme byli stále přivázáni k židlím a nemohli jsme se skoro ani hnout. Snažil jsem se, proto už zase dostat ze sevření provazu jenže ať jsem se snažil, jakkoliv bylo to k ničemu.

Joong se mezitím na zemi pral s Jung-Kookem, kterému už několikrát vrazil pěstí do obličeje. Nemohl jsem se na to dívat, a tak jsem pohlédl na Jina, který se zase pral se dvěma muži. Jeden z nich už dávno ležel na zemi, zřejmě byl omráčen, mezitím, co se s tím druhým přetahoval o zbraň. Když jsem pak ale viděl, jak Joong popadl Jung-Kooka za límec, zvedl ho ze země a odmrštil ho, až na druhou stranu místnosti nemohl jsem jinak než konečně už něco udělat. A tak jsem sebou několikrát škubl ve snaze se dostat ze zajetí provazu. Už po prvním škubnutí jsem cítil, jak provaz povoluje, a tak jsem sebou začal cukat mnohem silněji. Avšak když jsem sebou cukl potřetí o něco silněji, nepodařilo se mi to ustát a společně se židlí jsem se zhroutil na zem. Ucítil jsem na spánku hlavy tlumenou bolest a před očima se mi udělalo černo.

Kolem sebe jsem jen slyšel tlumené zvuky a nepříjemný pískavý zvuk. Hlava mě bolela jako by mi ji přejel tank. Veškeré mé vnímání bylo rozpačité a já už pomalu ani nevěděl, oč tu běží. Cítil jsem jen chlad podlahy, na níž jsem ležel celým svým tělem. Byl jsem schopen jen vnímat dunivé a zároveň nepříjemné zvuky, jež rezonovaly celou mou hlavou. Černo černá tma byla všude kolem mě a já měl pocit jako by pohlcovala celé tělo, kterým nepříjemně několikrát projela palčivá bolest.

Když jsem se pak odvážil otevřít oči, vše kolem mě bylo v mlze, a tak jsem viděl jen siluety postav. Bylo však složité cokoliv postřehnout. Všechny pohyby pro mě byly kousavé a rychlé. Jako by čas utíkal dvakrát rychleji. A aniž bych se stihl, jakkoliv vzpamatovat uslyšel jsem, jak se místností rozlehl tlumený hlasitý zvuk střelby. Automatiky jsem k sobě víc přivřel svá víčka a snažil se nemyslet na nejhorší. Hned, jak mi to mé tělo dovolilo, jsem párkrát zamrkal a volnou rukou si promnul oči, takže mé vnímání bylo o dost jasnější. Viděl jsem, že jsou všichni na nohách, tak jako ještě před malou chvilkou. Vypadalo to, že se nikomu nic nejspíš nestalo. Výstřel vyšel pravděpodobně z pistole, o kterou se Jin přetahoval s mužem. Cítil jsem úlevu, když jsem zjistil, že se nic nikomu nestalo.

Ruce se mi podařilo uvolnit, takže jsem měl konečně možnost opustit své stávající místo. Popadl jsem ze země nůž, který už tu nějakou dobu jen tak ležel a snažil jsem se za jeho pomoci odvázat své nohy od nohou židle. Pak jsem se co nejvíc nenápadně odplížil směrem k Yoon-Gimu, který na mě už od mého pádu něco před látku mumlal. Nejspíš se strachoval, zda jsem v pořádku. Naštěstí se mi nic vážného nestalo a v hlavě mi jen nepříjemně tepalo. Nebylo to však nic, co by se nedalo přežít. „Jsem v pohodě," šeptl jsem na Yoon-Giho jakmile jsem se k němu doplazil, abych ho ujistil o svém stavu. Yoon-Gi jen něco zamumlal a já už jsem se mu snažil pomocí nože uvolnit jeho ruce. Přitom jsem sledoval, jak se Joong pere s Jung-Kookem.

Jung-Kook mu dal několikrát pěstí do tváře, ale Joong nebyl pozadu a nedal si jeho údery líbit. Vykopl svou nohu do vzduchu, tak že Jung-Kooka odmrštil až ke zdi, kde se Jung-Kook musel praštit do hlavy, protože to místnosti nepříjemně zadunělo. Mezitím, co Jung-Kook ležel na zemi Joong ze stolu popadl pistoli a namířil ji na Jung-Kooka. Ten však i přestože vypadal, že je mimo, tak nebyl a na zemi nahmatal pistoli, kterou on zase namířil na Joonga. Zvedl se ze země a nepřestával mířit na jeho hruď, to ale Joong také. Oba si zlostně hleděli do očí a já netušil, co se teď bude dít a ani jsem to snad nechtěl vědět. Mě se konečně podařilo rozvázat Yoon-Gimu ruce a pomohl jsem mu pak ještě rozvázat jeho nohy, které měl pevně přivázané k židli. Ti dva na sebe stále mířili a nevypadalo to, že by se alespoň jeden z nich chtěl dohodnout na míru, spíš naopak. A taky tomu tak bylo. Viděl jsem, jak Jung-Kook pevněji se svých rukách uchopil zbraň a jak svým prsten se připravuje zmáčknout spoušť. Nechtěl jsem to vidět, a tak jsem k sobě pevně přitiskl víčka a čekal na hlasitý výstřel.

Jenže místní se žádný výstřel neozval. Když jsem pak otevřel své oči. Jung-Kook zběsile mačkal spoušť pistole, jenže ono se vůbec nic nedělo. Po celé místnosti se rozezněl Joongův hlasitý smích a mě, tak jako nejspíš Jung-Kookovi došlo, že to byla nejspíš ta zbraň, z které Jung-Kook při příhodu vyndal náboje. Jung-Kook byl naštvaný a zároveň i bezmocný udělat cokoliv jiného. Se sprostými nadávkami mohl leda tak svou zbraň zahodit na zem. Když se pak Joong přestal hlasitě smát, zamířil svou zbraň přesně na místo, kde má člověk srdce a mě bylo jasné, co se teď nejspíš stane. Pohlédl jsem Jung-Kookovi do jeho očí i o on věděl, co chce Joong udělat. Ať už jsem k Jung-Kookovi cítil cokoliv, nezabránil jsem svým slzám, aby opět smáčely mé tváře a aby mé srdce nebilo jako splašené. Cítil jsem se tak bezmocně, když jsem hleděl do jeho tváře, která v ten moment vypadala, tak nevině, že to ani nebylo možné.