Inconceivable / Vkook

•45•

Jung-Kook

Od té doby, co mi sestřička řekla, že bych přeci jen Taeho mohl vidět, jsem se nemohl dočkat až se tak stane. Polévku, kterou jsem měl celou sníst, abych Taeho mohl vidět, jsem do sebe hodil takovou rychlostí, že jsem tomu ani já sám nemohl uvěřit. Jedl jsem ji tak rychle, že když jsem ji snědl, nevěděl jsem ani, jak vlastně chutnala. Bylo mi to však fuk. Pro mě bylo mnohem důležitější, že ta sestřička mi umožní se s Tae-Hyungem vidět. Netušil, jak to chce zařídit, ale i to mi bylo jedno. Ať už to bude stát cokoliv, byl jsem odhodlán opět pohlédnout do Taeho tváře a opět se ho dotknout. Toužil jsem potom tak moc, že jsem nadcházející noc vůbec nespal. Tak jako vlastně tu předchozí. Cítil jsem se sice hrozně na druhou stranu mě to neodradilo od toho, abych Taeho viděl.

Byl už další den a já jsem netrpělivě čekal, kdy za mnou přijde sestřička a já budu moct vidět Tae-Hyunga. Těšil jsem se tak moc, že i Jin, který mě přišel ráno opět navštívit a zároveň mi přinést nějaké věci, mi řekl, že už nevypadám tolik sklesle jako předešlý den. Vyptával se, zda už se Tae probudil, ale to bohužel nebyl ten důvod, kvůli kterému jsem byl tak nadšený, jeli se tomu tak dalo říkat. Bylo něco málo po půl osmé a já netrpělivě čekal, kdy do dveří přijde sestřička s tmavě dlouhými vlasy. Neustále jsem musel hledět na hodiny v pokoji, abych se ujistil, že je tolik hodit kolik pravě je. Byl jsem netrpělivý, kdy se tu ukáže a já budu moc opustit pokoj a vidět Tae-Hyunga. Uběhlo asi pět minut a dveře se konečně otevřely a v nich se objevila osoba, na níž jsem celou tu dobu čekal. Okamžitě jsem proto vstal z postele a nazul si své nemocniční pantofle. Z toho všeho nadšení jsem ani téměř nepociťoval bolest svého naraženého žebra nebo za to možná taky mohly analgetika, která mi byly před chvilkou podány.

„Návštěva Tae-Hyunga stále platí?" vyhrkl jsem na ni hned, jakmile přišla ke mně blíž. „Ano platí..." usmála se. „... jen vás odpojím od kapačky. Stejně už jí nepotřebujete," dodala a udělala přesně to, co řekla. „Je něco málo po půl osmé, takže budete mít asi 20 minut... Pak přijde doktor a nebylo by zrovna vhodné, kdyby vás tam viděl. Mohla bych z toho mít průšvih, přeci jen bych vás tam pouštět neměla," oznámila mi během toho, co ode mne odpojovala kapačku. „Dobře, rozumím," řekl jsem a pozorně jsem sledoval, co dělá. Naštěstí to netrvalo dlouho brzy to měla hotové. „Tak hotovo! Můžeme jít," řekla a já jsem okamžitě slezl z postele a byl připraven jít za Tae-Hyungem. Čím déle jsme šli po chodbě a čím víc jsme se přibližovali k oddělení jednotky intenzivní péče, tím víc se mé nadšení pomalu ale jistě přetvářelo v obavy a v nejistotu. „Tak tady to je," řekla sestřička hned, jakmile jsme se zastavili u bílých dveří. V ten moment mě polil strach a já netušil proč tomu tak bylo, ale z nějakého důvodu jsem měl náhle strach Taeho vidět. „Tak můžete jít. Jen nezapomeňte, že v osm přijde doktor! A buďte prosím obezřetný," upozornila mě a otevřela dveře od jeho pokoje.

Hned jsem spatřil, jak tam nehybně leží. V tu chvíli jsem z nějakého důvodu znejistil ještě víc a ohlédl se za sebe na sestřičku, jež tam stále stála. „No nebojte," řekla s úsměvem a popostrčila mě směrem do pokoje. Než jsem stihl něco namítnout, zavřely se za mnou dveře a já tu byl sám společně s Tae-Hyungem. Stál jsem tam u dveří jako solný sloup a jen ho zpovzdálí sledoval. Místností se rozléhalo slabé pípání, ale jinak tu vládlo stejné ticho jako u mě na pokoji. Netušil jsem, co dělat, ale nakonec jsem se přeci jen pohnul a pomalým krokem jsem odešel k jeho posteli. Téměř jsem se ani nezahleděl do jeho tváře a už mi po tvářích začaly stékat slzy. Čekal jsem všechno, ale ne tohle! Pohled do jeho tváře byl tak bolestný, že jsem měl pocit, že se mi srdce roztříštilo na milión malých kousků. Stál jsem tam vedle jeho postel a netušil jsem, co si počít se svými pocity.