Inconceivable / Vkook

•23•

Tae-Hyung

Seděl jsem mlčky na pohovce a jen tupě zíral na bílou zeď přede mnou. V hlavě jsem měl pořád ty jeho oči a za boha jsem se jich nemohl zbavit. Bál jsem se! Bál jsem se toho, co je zač a také jsem se bál, jaké všechny činy má na svědomí. Tak moc jsem chtěl věřit, že tohle je jen hloupý sen, jenže nebyl. Věděl jsem moc dobře už předtím, že není dobrý nápad se hrabat v jeho věcech, jenže teď když jsem si uvědomil, co vše by se mohlo stát, kdybych zbraň nenašel, opět mé tělo pohltil strach. „Tae-Hyungu!" pocítil jsem na své tváři ruce a přede mnou se zjevili Nam-Joonovi ustarané oči. Nedokázal jsem dostat ze své hlavy myšlenku na svou možnou smrt. I přestože jsem nechtěl myslet na tyhle věci, z nějakého důvodu mě k tomu okolnosti nutili. „Tae-Hyungu! Tak co se sakra děje! Mluv s námi!" byly to tentokrát Ho-Seokovi ruce co zatřásly s mým tělem a donutily mě se tak na něj podívat. „Udělal ti někdo snad něco?" promluvil na mě znovu Ho-Seok.

Chvilku jsem hleděl do jeho ustaraných a nešťastných očí, než jsem se dokázal vzpamatovat ze svých myšlenek. „Ne," zamumlal jsem potichu na jeho otázku. Všiml jsem si, jak si vzájemně vyměnily pohledy a Ho-Seok si nešťastně povzdechl. „Dobře," řekl, ačkoliv si myslel své. Dál nic nenamítal a pevně mé tělo sevřel v objetí. „Děkuji," řekl jsem potichu, když jsem se odtáhl z jeho obětí. Cítil jsem, jak mé tělo začalo být vysílené a unavené, a proto jsem svou hlavu položil na Ho-Seokovi do klínu. Aniž by Ho-Seok cokoliv namítal, cítil jsem, jak se mi jemně prohrabával ve vlasech a tím mě i donutil, unavené oči, zavřít a usnout. Když jsem otevřel své oči, zjistil jsem, že ležím na pohovce přikrytý huňatou dekou. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, co tu vlastně dělám a co se vlastně stalo. „Už je ti líp?" zeptal se mě Nam-joon a podal mi sklenku vody, abych se mohl napít. Souhlasně jsem přikývl a přijal od Nam-Joona sklenku vody. Když ve skleničce nezbyla ani kapka vody položil jsem jí zpět na stůl.

Po chvilce, co jsem se rozkoukal, jsem zjistil, že už venku byla tma. A jelikož už bylo zřejmě pozdě a já nechtěl dál kluky obtěžovat, rozhodl jsem se, že se vrátím zpět na pokoj, jelikož jsem doufal, že tam Jun-Kook už nebude. I přestože jsem z jedné části dnes Jung-Kooka nechtěl vidět, z té druhé části jsem měl pocit, že bychom si to přeci jen měli vyříkat a vysvětlit. Věděl jsem moc dobře, že jsem předtím na vše z nějakého důvodu reagoval až moc přehnaně dramaticky. Ale teď, když od incidentu uběhlo pár hodin, měl jsem na vše jiný pohled. A došlo mi, že bych mu měl dát šanci, mi vše vysvětlit. Potichu jsem se proto rozloučil s Nam-Joonem, tak abych nevzbudil Ho-Seoka, který už spal ve své posteli, a odešel pryč. Když jsem však přišel na náš pokoj, Jung-Kook tam nebyl, ale to mě nevadilo. Měl jsem aspoň možnost si vše uspořádat víc v hlavě, než si s ním promluvím. Hlavně jsem po dnešku ani na nic víc, než na sprchu neměl energii.

Vyndal jsem si z kapsy svůj mobil, abych si ho mohl dát nabýt, než se vysprchuji, jelikož už mi baterie v rohu svítila červeně. Jenže když jsem se natáhl pro nabíječku, která ležela na nočním stolku, všiml jsem si, že na nočním stolku leží, také kromě mého bordelu nějaký papírek. „Tae, mrzí mě naše nedorozumění, ale všechno ti vysvětlím, tak za mnou přijď prosím ven. Budu čekat za budovou univerzity, Jung-Kook," přečetl jsem na halas to, co bylo na papírku napsané. I přestože jsem o něm měl předtím silné pochybnosti, pořád ve mě byla i naděje, která věřila, že pravda může být úplně jiná, než jsem si já mohl myslet. Bez toho, aniž bych jakkoliv racionálně přemýšlel, oblékl jsem si na sebe bundu a boty, a byl rozhodnut si s Jung-Kookem upřímně promluvit. Chtěl jsem Jung-Kookovi věřit, ale něco hluboko ve mně mi napovídalo, že bych tak úplně neměl, a proto ještě, než jsem z pokoje odešel, vzal jsem si ze stolu nůžky a schoval si je do kapsy bundy. Věřil jsem totiž, že bych se s nimi v krajní nouzi dokázal ubránit.

Sjel jsem výtahem do přízemí a vyšel z budovy ven. Najednou když jsem stál venku před východem a všude kolem se rozléhal noční klid a tma, má předchozí odvaha se náhle přeměnila ve strach. Dál jsem neotálel a pomalým krokem jsem se vydal za budovu univerzity, tak jak bylo napsané na papírku. Poté co jsem zahnul za roh budovy, ocitl jsem se v tmavé uličce, kterou osvětlovala jen jedna skomírající lampa. Chvilku jsem stál před tmavou uličkou a jen do ní tupě zíral. Při pohledu na tu tmu mě totiž pohltil ještě větší strach. Ale i přesto jsem sebral svou veškerou odvahu a stoupl do tmy. „Jung-Kooku?" zvolal jsem na něj do tmy, jelikož jsem to tu nikde neviděl. Ani po chvilce se mi odezvy nedostalo. Najednou jsem z toho všeho začínal mít zvláštní pocit. Najednou jako bych měl pocit, že by přeci jen mé předchozí možná přehnané myšlenky mohli být reálné. Ale pořád jsem doufal v naději, že mi vše vysvětlí. I přesto, jsem ale ze strachu v kapse sevřel nůžky, abych byl, když tak připraven se bránit.

Udělal jsem ještě pár kroků do tmy, když se z ničeho nic za mými zády ozvala hlasitá rána. Urychleně jsem se otočil, abych zjistil, co se stalo a nůžky ve své kapse jsem uchopil ještě víc pevněji než předtím. Poté co jsem se otočil za hlasitým zvukem, zjistil jsem, že hlasitý zvuk způsobila popelnice, která se převrátila a spadla na zem. S úlevou jsem si oddychl, že to byla jen hloupá popelnice, která mě málem vylekala k smrti. Můj stisk na nůžkách povolil a mně se ulevilo. Jenže to byla chyba, protože hned na to jsem na svém těle pocítil cizí ruce, které ty mé pevně sevřely, abych se nemohl, jakkoliv bránit. Ani křičet jsem nemohl, protože na mých ústech jsem měl přitisknutý kus nějaké látky. A při každém nádechu přes látku, jsem cítil, jak se trpká vůně dostává do mého těla a celého se ho zmocňuje. Nešlo tomu nijak zabránit. Mé tělo mě přestávalo poslouchat a můj mozek měl pocit, jakoby se všechno kolem točilo. Nebyl jsem schopný cokoliv udělat a jakkoliv se ubránit. Když se mi zatmělo před očima, ucítil jsem, jak se mé tělo setkalo s chladnou a špinavou zemí.