Inconceivable / Vkook

•30•

Tae-Hyung

Cítil jsem, jak se do mých plic dostává kyslík a jak mé tělo nabírá na vědomí. I přestože se můj hrudník pravidelně nadzvedával, pociťoval jsem při dýchání nepříjemný tlak na hrudi. Nepříjemný pocit jsem měl i v oblasti krku. Přeci jen jsem pořád měl pocit, jakoby moje hrdlo stále svírala něčí ruka. Naštěstí tomu tak už nebylo. Za to jsem něčí dotek, cítil ve svých vlasech, ve kterých mě dotyčný jemně a opatrně hladil. Bylo to příjemné. Stejně tak jako teplo, které obalovalo celé mé tělo. Bylo to jako bych byl v jiném světě a jako by všechno utrpení a samota se rozplynuli v příjemný pocit blaha. Tento okamžik jsem proto nijak nechtěl narušit, ale měl jsem silné nutkání se podívat nad sebe. „Tae?" ozval se známý hlas, hned poté co jsem se mírně pohnul. Povědomý hlas byl tak křehký a jemný, skoro až neslyšitelný. Jako bych ho slyšel jen ve své hlavě. „Tae? Slyšíš mě?" znovu se ozval ten stejný hlas. Tentokrát ovšem, zněl mnohem hlasitěji a reálněji. 

To mě proto přinutilo své tělo vymrštit do sedu. Všude kolem mě se opět nacházela černočerná tma. Bylo to jako dostat facku a vrátit se do kruté reality. Ačkoliv příjemný pocit tepla přetrvával, všechno ostatní jakoby se rozplynulo v zapomnění. „Yoon-Gi? Jsi tu?" promluvil jsem váhavě do tmy, jako bych snad měl pochyby o svém rozumu. „Ano Tae," odpověděl mi okamžitě a kolem mě ovinul své ruce a pevně si mě k sobě přitiskl do objetí. Polila mě úleva štěstí a radosti. Nejdřív jsem byl skeptický a nechtěl jsem věřit tomu, co slyším, ale teď když si mě Yoon-Gi tiskl v náruči, mé obavy okamžitě zmizely. Ale i tak jsem tomu všemu stále nechtěl věřit. „Co tu děláš?" vyhrkl jsem na něj, hned co jsem se odtáhl z jeho objetí. Nevědomky jsem ho uchopil za jeho ruku, abych měl jistotu, že mi nikam nezmizí. Nechtěl jsem už být sám. Hlavně ne v téhle tmavé místnosti. 

„Hledal jsem tě. Jenže než jsem tě stihl najít, skončil jsem tady. Byl jsem tak moc blízko k tvému nalezení, jenomže Joong si toho zřejmě všiml, a proto taky zasáhl. Tedy aspoň si to tak myslím," odpověděl na mou otázku. „Vážně? Vážně jsi mě hledal?" optal jsem se ho nevěřícně. „Samozřejmě, přece bych tě tu nenechal!" řekl starostlivým hlasem. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, že se ti nic vážného nestalo," dodal ještě a pevně sevřel mou dlaň v té své. „Yoon-Gi? A co Jung-Kook?" zeptal jsem se ho hned, co jsem si na něj vzpomněl. Můj hlas zněl tak naléhavě a starostlivě, jako by snad na tom záležel celý můj život. Stále jsem o něj měl obavy a vůbec nic jsem o něm nevěděl. Něco málo jsem sice zaslechl od Joonga, jenže proč bych zrovna jemu měl věřit. Však je to blázen a psychopat! Po mé otázce nastalo ticho. Kvůli tmě, která beze změny stále vládla v místnosti, jsem Yoon-Gimu neviděl do tváře, což bylo nepříjemné. 

Proto jsem začal vnitřně panikařit. „Stalo se mu snad něco?" vyhrkl jsem vyděšeně, když se mi od něj nedostalo stále žádné odpovědi. „Neboj se, je v pořádku... jen..." „Jen co? Tak stalo se mu něco nebo ne?! Sakra Yoon-Gi! Tak mluv!" zatřásl jsem s ním vyděšeně za jeho paži. „Nestalo jen... víš ty vůbec co je zač? Asi ne, že?" konečně dořekl, to co před chvilkou nakousl. Jeho otázka mě donutila se nad tím zamyslet. Uvědomoval jsem si moc dobře o všech jeho náhlých zmizení, i o zvláštních mužích, kteří se kolem něj neustále motali i o faktu, že pod postelí ukrývá zbraň, ale stále jsem přeci také věděl, jaký dokáže být jako člověk. Nikdy se ke mně přeci nechoval nijak zle. Však mě přeci miluje, nebo ne? Začal jsem nad tím uvažovat, ale někde uvnitř sebe jsem moc dobře věděl, že bych si nikdy tu špatnou variantu nedokázal připustit. „Vím, že asi není úplně svatý... ale věřím, že by určitě nebyl schopen udělat nějakou špatnost... i přestože jsem o něm měl ze začátku i já sám pochybnosti." 

Po mých slovech opět nastalo ticho. Byl slyšet jen slabý rachotivý zvuk ventilace, která už byla nejspíš, po mé akci, zpět zadělaná. Štvalo mě, že opět Yoon-Gi na má slova nereagoval a jen tiše seděl. Měl jsem pocit, jakoby se k tomu radši nechtěl vyjadřovat. Jako bych snad řekl něco špatného. „Yoon-Gi já tohle všechno nechápu. Proč se tohle všechno děje? Já vím, že víš něco víc... tak prosím, pověz mi to," promluvil jsem na něj zoufale, když se pořád k ničemu neměl. „Ano, to máš pravdu. Vím víc, jen-" „Tak mi tedy řekni, co bych měl vědět o Jung-Kookovi. Co je tedy zač?" utnul jsem ho v půlce slova. Yoon-Gi si potichu povzdechl. Poznal jsem, že se mu o tom nechce mluvit, ale nakonec mi přeci jen odpověděl: „Jung-Kook pracuje pro Joonga a pomáhá mu s obchodováním drog." „Drog?" řekl jsem si sám pro sebe, jelikož mě to překvapilo, ale stále to však nevysvětlovalo spoustu věcí. „Tak proč jsme tedy tady? Co my máme společného s nějakým obchodem drog?!" 

„Tae pochop, že tohle není jen tak jednoduché, jak by se mohlo zd-" „Proč?" přerušil jsem ho znovu svou zvědavostí. „Tady totiž nejde o to, kdo Jung-Kook je a v čem společně s Joongem jede, ale jde především o jeho činy." „Činy?" vyhrkl jsem na něj tázavě. „Ano," odpověděl mi jednoslovně. „Jaké, ale činy Yoon-Gi!" zeptal jsem se ho, aby mi to už konečně všechno vysvětlil. Už mě totiž unavovalo, to z něj takhle pomalu páčit. Vždy jen akorát mluvil vyhýbavě, i přestože tohle téma on sám nakousl. Štvalo mě to! „Jaké činy myslíš? Máš snad na mysli něco konkrétního nebo jen to, že obch-" „Víš Tae já myslím, že bych ti to teď možná přeci jen neměl říkat. Nemyslím si, že je teď ten správný moment." „Vážně Yoon-Gi! Ty jsi tohle celé téma sám začal a teď říkáš tohle?" „Kdybys jen věděl..." zamumlal potichu.