Inconceivable / Vkook

•53•

Jung-Kook

Byl jsem opravdu překvapený, když se náhle do pokoje otevřely dveře a v nich se objevil Tae-Hyung. Opravdu jsem nečekal, že by se tu najednou jen tak zjevil. Popravdě jsem si chvilku myslel, že je to jen výplod mé hlavy, ale nebyl... Tae-Hyung byl skutečný. Jeho příchodem jsem byl tak zaskočený, že jsem ze sebe nedokázal vysoukat ani jednu hlásku natož celé slovo, a tak jsem na něj hleděl jako smyslů zbavený. Ani Tae nevypadal, jakoby mě tu čekal, takže i on jen mlčky stál a stejně přihlouple na mě hleděl, tak jako já na něj. Místností vládlo nepříjemné ticho a mně se v hlavě honilo několik desítek tisíc myšlenek, tak že jsem je nestíhal ani vnímat. Koukal jsem na něj jako vyoraná myš a nedokázal jsem stále pobrat, že tu je. Cítil jsem na hrudi tak neuvěřitelnou úlevu, když jsem ho tu viděl, jak tu stojí a je v pořádku... že už konečně neleží v nemocnici v kómatu a já se nemusím strachovat o jeho život. Teď jsem se mohl strachovat jedině o náš vztah, který visel doslova na vlásku... a to hlavně po mé návštěvě v nemocnici.

Jako nějací hlupáci jsme na sebe hleděli celkem dlouho. Ovšem Tae byl ten, který rozbil to ticho mezi námi a oznámil mi, proč vlastně přišel. Můj mozek nebyl vůbec schopen pracovat, takže jsem mu řekl jen hloupé dobře. Nic víc jsem mu neřekl, i přestože jsem chtěl, ale z nějakého důvodu jsem toho nebyl schopen. Jedním a zároveň i hlavním důvodem toho byl fakt, že jsem nechtěl, aby to dopadlo jako minule v nemocnici. Nechtěl jsem znovu slyšet jeho křik, jímž mi minule zničeně sdělil, abych odešel. Zároveň jsem taky už nechtěl vidět jeho zdrcený výraz ve tváři... stejně tak jako slzy, jenž mé srdce společně s jeho slovy rozdrtilo na několik malinkých kousků. To jsem opravdu nechtěl, a proto jsem byl raději zticha a jen ho jedním očkem pozoroval.

Nakonec když se můj mozek probral k životu a já se odhodlal Taeho oslovit, abych mu řekl, že bych si s ním chtěl promluvit, když v tom se do pokoje přiřítil on! Yoon-Gi téměř ani nezaklepal a hned vlítl do pokoje, jakoby snad hořelo. Jenže ono nehořelo, takže jsem nechápal, o co mu šlo. Nestihl jsem téměř ani nic říct, když Yoon-Gi Taemu řekl, že by si s ním chtěl promluvit... a to o samotě. Kdyby mě Tae-Hyung nepoprosil, asi bych ani neodešel, ale nakonec jsem přeci jen odešel. Popravdě jsem ani netušil proč, když se jednalo o Yoon-Giho, ale stalo se. Opustil jsem pokoj, tak jak mě Tae-Hyung požádal, takže jsem teď stál na chodbě jako nějaký hlupák. Mohl bych sice jít někam pryč, jenže to bych nesměl mít bosé nohy. Stál jsem na chodbě opřený o zeď a čekal, až si ti dva promluví. Během toho jsem si pomalu ale jistě začal uvědomovat, proč jsem vlastně bez jakýchkoliv námitek nechal Taeho s tím potrhlým lhářem. V tu chvíli, když jsem opustil pokoj, mi to nějak ani nedošlo. Byl jsem tak trochu pořád zaskočen tím, že se tu Tae-Hyung objevil.

Měl jsem pocit, že už na chodbě stojím věčnost, ve skutečnosti uběhlo jen pár minut, co jsem opustil pokoj a nechal ty dva o samotě. Mé bosé nohy mě zábly zimou a já měl chuť už se vrátit zpět do svého pokoje ovšem, než jsem se stihl rozhodnout, zda tu ještě chvilku počkám nebo se na to vykašlu a vrátit se zpět, dveře od našeho pokoje se zhurta otevřely a z nich vyběhl Tae-Hyung se svojí taškou na rameni. Vypadal, jakoby byl rozčílený a naštvaný. Když se pak mihl kolem mě, všiml jsem si malých slz na jeho tváři. Neměl jsem sebemenší tušení, co se stalo ale zřejmě ne nic dobrého... ne když měl na tváři slzy. Měl jsem o něj starost, a tak jsem se rozeběhl za ním k výtahu, do kterého už stihl nastoupit. Chtěl jsem se ho optat, co se stalo a nastoupit k němu do výtahu jenže byl jsem moc pomalý a dveře výtahu se mi zavřely přímo před nosem. Bohužel ani mé zběsilé mačkání tlačítka nedokázalo otevřít dveře výtahu.

Mohl jsem sice za Tae-Hyungem doběhnout po schodech, jenže neudělal jsem to. Místo toho jsem vběhl do našeho pokoje, kde jsem se přesně ve dveřích střetl s Yoon-Gim, který se zřejmě chystal odejít. Já jsem však do něj zhurta strčil, takže Yoon-Gi se ocitl uprostřed pokoje. „Co jsi mu udělal?" vykřikl jsem na něj a zabouchl jsem za sebou dveře, aby nás ostatní nemuseli poslouchat. „Nic," odsekl a provinile na ně koukl. „Nic? A proč tedy tak najednou vyběhl z pokoje se slzami v očích?" optal jsem se ho rozzuřeně. Snažil jsem se však sobě držet všechnu svou agresi, neboť jsem měl opravdu velkou chuť mu jednu vrazit. Doufal jsem však, že násilí nebude třeba. „Do toho ti nic není, tak se nestarej," vyprskl na mě nevrle a strčil do mě, abych mu uhnul z cesty. Já jsem mu však z cesty neuhnul. „Ale já se o to chci starat. Tak co jsi mu udělal?" „Myslíš si jako, že zrovna tobě něco řeknu? Tak to se pleteš," uchechtl se posměšně, avšak to neměl dělat. Já jsem do něj totiž zprudka strčil, takže narazil do skříně. „Jo to sakra řekneš!" řekl jsem výhružně a přirazil do víc ke skříni. Yoon-Gi sice kolem sebe mával rukama, abych ho pustil, avšak já jsem byl silnější.