Inconceivable / Vkook

•26•

Tae-Hyung

Netrvalo dlouho a ozval se zvuk odemykání. Dveře párkrát zavrzaly a poté místnost zaplnila záře světla, která mě donutilo přimhouřit oči a zastínit si je rukou. Ve dveřích se objevila silueta postavy, kterou jsem kvůli prudkému světlu nemohl detailněji vidět. „Ale, ale!" uchechtl se neznámý a hned podle hlasu jsem rozeznal, že se jedná o muže. „Koukám, že už ses probral," poznamenal, když ke mně přišel blíž a zastínil mě svým stínem. Tím, že už mě tak tolik neoslňovalo prudké světlo, mohl jsem už lépe vidět na neznámého muže. Jeho postoj těla působil vzpřímeně a pevně, ne-li až arogantně, tak jako jeho výraz ve tváři. Která byla tvořena z ostrých rysů. Dlouhé tmavě černé vlasy měl stažené dozadu do malého culíku, tak že bylo vidět, jak měl postranní vlasy vyholené. Co mě však na muži zaujalo nejvíce, bylo jeho tetování na pravé straně krku.

„K-kdo jste?" odhodlal jsem se, ho zeptat, když nade mnou jen tak stál a nic neříkal. „Jst-te snad Jung-Kookův člověk n-nebo tak něco?" dodal jsem ještě, aniž bych nad tím přemýšlel. Vlastně jsem nevěděl, proč jsem tak řekl, ale už jsem si to nijak jinak nedokázal vysvětlit. Přeci jen Jung-Kook byl ten, který mě vylákal do tmavé uličky, kde na mě pak někdo zaútočil. A já skočil v téhle tmavé místnosti. Po mých otázkách nastalo ticho a muž se na mě zamračil. Následně se však místností rozezněl jeho sarkastický smích. „Spíš je to naopak," objasnil, a ještě několikrát se sarkasticky uchechtl. „Naopak?" zeptal jsem se ho nechápavě, jelikož mi tím toho moc neřekl. „Ano hlupáčku! On pracuje pro mě," opět se uchechtl a dodal: „I když poslední dobou to tak moc nevypadá, a proto jsi tu," „P-proč ale?" zeptal jsem se ho. „Protože za chyby se musí platit!" zdůraznil jasně a pohlédl na mě vražedným pohledem, jako bych se ho zeptal na něco zakázaného.

„Z-za jaké chyby?" odvážil jsem se ho znovu zeptat, protože mi stále nebylo jasné. „To není podstatné! Podstatné je, že jsem mu vzal to nejcennější," řekl a klekl si ke mně. „A to jsi ty!" ušklíbla se na mě a chytl mou bradu mezi své prsty. „Hezká to tvářička," poznamenal, když si mou tvář začal prohlížet ze všech různých úhlů. Jeho velké tmavé oči se zábleskem zlosti si detailně prohlíželi, každičký kousek kůže na mé tváři a jemně po ní přejížděl svými prsty. Jeho přítomnost, doteky a trpká vůně mi byli tak moc nepříjemné, že jsem ho chtěl od sebe odstrčit. Jenže aniž bych se ho svou rukou stihl, jakkoliv dotknout, neznámý mou ruku chytl za zápěstí a pevně ji sevřel. „Být tebou, tak si moc nedovoluji. Nemuselo by to skončit dobře!" nenávistně na mě zavrčel a svým obličejem se ke mně naklonil blíž. „Joongu?" ozval se ode dveří hrubý cizí hlas. „Teď ne!" otočil se ke dveřím, kde stál jakýsi muž, který ovšem po jeho slovech rychle odešel pryč.

Sevření na mém zápěstí povolilo a muž se ode mne odtáhl. Postavil se na nohy a otočil se směrem ke dveřím, z kterých stále do místnosti proudilo prudké světlo. „Počkat! Kam jdete? Nenechávejte mě tu!" natáhl jsem ruku k muži, jako bych se ho snad na tu dálku mohl dotknout. A i přestože mi jeho přítomnost byla nepříjemná, nechtěl jsem, aby odešel a nechal mě tu v tmavé místnosti samotného. Muž ignoroval má slova a pomalu přešel ke dveřím. „Ne! Počkejte!" křikl jsem na něj znovu, když jsem se dostal na všechny čtyři, abych se k němu mohl doplazit a nějakým způsobem zabránit jeho odchodu. „Je zbytečné, když tu budeš křičet, protože tě stejně nikdo neuslyší," poznamenal, když se na mě před odchodem otočil. Byl už jsem v půli místnosti, když uchopil kliku u dveří, aby je mohl zavřít. „Ne, ne, ne!" zakřičel jsem na něj, když už jsem byl o další kus ke dveřím blíže. Jenže má slova byly zbytečná. Dveře párkrát zavrzali a poté se zabouchly.

„Neeee!" zakřikl jsem ze zoufalství, když místnost pohltila černočerná tma. Zády jsem se opřel o zamčené dveře a snažil jsem se potlačit slzy, které se mi drali ven. Opět jsem tu zůstal úplně sám jen se svými myšlenkami, které z neznámého muže jménem Joong byli dosti zmatené. Až teď, když jsem se nad tím vším zamyslel, došlo mi, že jsem přeci jen jeho jméno jednou přeci jen slyšel. Jen už jsem si úplně nepamatoval, kdy to bylo. Ale to, co jsem věděl jasně, bylo to, že jsem ho slyšel v přítomnosti Jung-Kooka. Při pomyšlení na Jung-Kooka, jsem pocítil sám ze sebe zklamání. Mrzelo mě, že jsem nedokázal Jung-Kookovi více věřit a že jsem si ho nedokázal vyslechnout. Možná kdybych tak učinil, vše by mohlo být jinak. A já teď nemusel být tu v téhle místnosti sám. Přál jsem si, aby tohle vše byl jen špatný sen a já se mohl opět probudit ve své posteli v Jung-Kookově obětí. Jenže moc dobře jsem věděl, že to tak není a že je to až moc krutá realita.

Znovu jsem začal pociťovat, jak mě mé tělo opět bolí a jak jej ovládá únava. Proto jsem záda ze dveří přemístil na chladnou zem, tak abych své tělo co nejméně namáhal. Avšak zem byla příliš tvrdá a nepříjemná, a proto jsem si ze sebe svlékl bundu, tak abych si jí mohl složit, jako polštářek pod hlavu. Bylo to o něco lepší, ale i tak mě něco nepříjemného tlačilo do hlavy. I přestože jsem byl líný se znovu posadit do sedu a bundu si upravit, nakonec jsem tak učinil, jelikož mi to bylo dosti nepříjemné. Svou bundu jsem si znovu urovnal a přejel po ní rukou, abych se ujistil, zda už mě nic do hlavy tlačit nebude. Ale i po urovnání to stále nebylo ono. V oblasti kapsy se stále tvořil hrbolek. Když jsem však do kapsy strčil ruku, zjistil jsem, že se v kapse nacházejí nůžky, které jsem si předtím sebou vzal. Ihned mi došlo, že by se mi mohly na něco hodit!