Inconceivable / Vkook

•51•

Jung-Kook

Byly to už dva týdny, co jsme se s Yoon-Gim porvali u něj na pokoji, avšak k další rvačce už mezi námi nedošlo, a to i přestože mezi námi vládlo nepříjemné dusno. Samozřejmě, že jsem měl chuť si to s ním opět rozdat a vymlátit z něj duši, neboť jsem k němu stále pociťoval čím dál tím větší a větší nenávist. Na chodbách školy vždy kolem mě procházel s posměšným úsměvem na tváři, jakoby mě snad chtěl vyprovokovat, a to mě vždy opravdu vytáčelo. Řekl jsem si však, že si jeho provokací nebudu všímat. Věděl jsem totiž, že ho to brzy přejde a taky, že po nějaké době přešlo a on si už zase hleděl svého a mě nechal být. Já jsem měl však pořád chuť mu jeho hlavu plných žvástů omlátit o zeď. Nakonec jsem si však uvědomil, že násilí a agrese není řešení. Zlekl jsem se, když jsem si uvědomil, jaké poslední dobou mám myšlenky. Všechno jsem najednou měl potřebu řešit násilným, a tak jsem se nikdy předtím nechoval. Asi mi dočista po té nehodě hráblo, neboť jsem si přišel poslední dobou jako úplně někdo jiný. Nikdy jsem nebyl takový a násilí pro mě vždy byla ta poslední možnost.

Jenomže teď po sletu všech nepříjemných událostí jsem měl potřebu vše řešit tímto způsobem. Včera jsem si však řekl, že tomu bude konec. Mé včerejší rozhodnutí však nic neměnilo na tom, že jsem byl na Yoon-Giho stále naštvaný a rozzuřený. Věděl jsem však, že bude rozumnější si s ním promluvit a vyřešit to mezi sebou jako dva normální lidé, a to i přes všechnu mou chuť mu rozbít držku. Můj nápad si vše v klidu vyříkat sice zněl logicky a rozumně jenomže nebyl zas tak jednoduchý, jak se mohl zdát. Jelikož vždy když jsem se rozhodl, že si s Yoon-Gim o všem promluvím, byl se svými kamarády a ty nás po naší společné rvačce nechtěli nechat o samotně. Neměl jsem sebemenší tušení proč, ale bylo to tak. Hlavně Ho-Seok byl proti a vždy vždyť jsem zaklepal na dveře jejich pokoje a on otevřel, kroutil na mě hlavou, že to není dobrý nápad. Takže nejen, že jsem měl chuť rozbít držku Yoon-Gimu, ale teď i jeho kamarádům, kteří byli proti mně... tak jako snad všichni teď. Nezmohl jsem se však na nic a musel jsem tento fakt přijmout. Mohl jsem sice Yoon-Giho odchytit někdy když bude zrovna sám, jenže to byl ten problém, byl neustále s těma dvěma!

Tak jako se nic nezměnilo na naší vzájemné nenávisti s Yoon-Gim, tak se nic nezměnilo ani mezi mnou a Jinem. Stále jsem byl na něj naštvaný a ani po těch dvou týdnech, co jsem všechen čas trávil tady na studentských kolejích, se nic nezměnilo. Od té doby, co jsem od něj utekl, jsme se neviděli a ani neslyšeli. Jin mi sice několikrát volal a psal, já jsem se však rozhodl ho ignorovat, neboť jsem měl pocit, že by mě svými výmluvami ještě víc vytočil a naštval a o to jsem vážně nestál. Taky jsem mu za tu celou dobu nebyl schopen odpustit... stále jsem totiž nemohl uvěřit, že něco takového udělal. Nedokázal jsem prostě pochopit, jak jen mohl Joongovi věřit, po tom všem, co udělal a jak společně s jeho otcem zničil jejich celou rodinu. Nechápal jsem to a o to víc jsem nestál se s ním vidět. Nam-Joon společně s Ho-Seokem mi dokonce tvrdili, že se tu po mně na kolejích sháněl, takže zřejmě opravdu stal o to, aby se to mezi námi urovnalo... jenže já jsem nebyl připraven mu odpustit, tedy jestli vůbec někdy budu chopen. Nedokázal jsem to prostě překousnout, a to i přesto, že Jin byl můj opravdu dobrý kamarád. Z jedné části jsem byl však rád, že s tím šel ven a řekl mi, jak to bylo, avšak mohl svou chybu přiznat mnohem dřív a možná by se dalo spoustu věcem zabránit. Jenže bohužel Jin s pravdou vyšel ven až teď, když už bylo po všem.

Okrem všech těchto problémů, nad kterými jsem neustále přemýšlel, jelikož to ani jinak nešlo a já je chtěl zároveň vyřešit, jsem měl plnou hlavu učení. Bylo období zápočtů, takže jsem měl co dělat abych to všechno dohnal, což nebylo vůbec tak jednoduché, jak jsem si myslel. Většinu času jsem proto trávil v hromadě učebnic a zápisků a snažil jsem se vše potřebné dostat do své hlavy, která už tak byla přehlcená všemožnými informacemi. Stále jsem však měl dojem, že nic neumím a že mám místo mozku z ledu kostku. Naštěstí se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všechny zápočty z předmětů udělat, takže už mi jen zbývalo uspět u nadcházejících zkoušek, které se neúprosně blížily, a já jen doufal, že je všechny nějakým způsobem zvládnu stejně jako zápočty. Naštěstí jsem měl ještě nějaký ten čas na učení a také před blížícími se zkouškami byly ještě prázdniny společně s Vánocemi, které byly téměř za rohem. Já jsem však na ně neměl téměř pomyšlení, takže nebýt vánoční výzdoby ve městě a bílého sněhu, jenž napadl, úplně bych na nějaké Vánoce zapomněl. Jak bych také mohl myslet na nějaké Vánoce, když jsem měl hlavu plnou nevyřešitelných problémů a učení, kterého jsem měl až po krk. Nebyl jsem však jediný, kdo to tak měl, jelikož všichni studenti toho měli stejně dost jako já.

Ostatní studenti však na to nebyli sami, všichni měli nějaké kamarády, s kterými se učili a snažili se nějak zvládnout období zápočtů. Já jsem měl však pocit, že jsem na vše úplně sám. Pokoj, ve kterém jsem se několik hodin učil zel prázdnotou a já tak mohl jen hledět na Taeho prázdnou postel, jelikož dle informací, které se ke mně dostaly prostřednictvím jeho kamarádů, byl stále v nemocnici. I když před pár dny mi bylo vlastně sděleno, že ho propustili domů do domácí péče. Ale i tak jsem tu na pokoji byl úplně sám a žádného rozptýlení se mi nedostalo, a to ani od Ho-Seoka a Nam-Joona, kteří se mi poslední dobou raději vyhýbali, a to zřejmě kvůli naší rvačce s Yoon-Gim. Netušil jsem sice, co jim Yoon-Gi řekl, avšak měl jsem tušení, že rozhodně ne jeho pravdu, jelikož se ke mně jeho kamarádi i přes naše neshody snažili být vždy milý, za což jsem jim byl vděčný, ale i tak to nezahnalo samotu, která mě poslední dobou užírala. Snažil jsem se proto chodit do knihovny nebo ven do kaváren, abych se při učení necítil tolik osamocen. Bohužel to moc nepomáhalo a už vůbec mi nepomáhalo, když jsem myslel na Taeho a utápěl jsem se v žalostných myšlenkách.

V posledních dnech jsem se proto snažil raději na nic nemyslet, i když to bylo opravdu velice obtížné. Přeci jen mě na srdci tížilo tolik problémů, které jsem netušil, jak vyřeším. A tak jsem chodil ven a procházel jsem se zasněženými parky, v kterých lidé dováděli. Stavěli sněhuláky a také pořádaly koulovačky, takže sněhové koule lítaly všemi směry tak, že malém nezasáhly většinu kolemjdoucích. Byla to vždy vtipná podívaná, ale časem omrzela, neboť na mě přišly mé osamocené myšlenky a já měl už opět skleslou náladu. Avšak nedalo se nic dělat, a tak jsem občas zavítal do nějakého toho baru, kam jsem chodil rozvířit své stávající myšlenky. Alkohol mě vždy přiměl myslet na něco jiného, co mě o něco méně užíralo. Bohužel ne na dlouho! Takže ať jsem chtěl nebo ne tak se už opět mé myšlenky točily kolem Yoon-Giho, Taeho, Jina anebo dokonce i kolem Ji-Mina. Byly to pořád ty stejné myšlenky dokola, takže už jsem začínal mít pocit, že se z toho všeho asi zblázním. Ono vlastně po pravdě jsem z toho všechno tak už trochu blázen byl, avšak ne vždy jsem si to chtěl přiznat. Kdo by si to taky chtěl přiznat. Nikdo, takže ani já jsem nechtěl...

Byl už pátek večer a já jsem úplně sám ležel v posteli a objímal Taeho bundu, kterou jsem našel v Joongově chatě. I po těch několika týdnech z ní byl cítit jeho parfém, který vždy používal. Byla to příměs jasmínu a santalového dřeva, která mi ho připomínala, jakoby tu ležel vedle mě. Vzpomínal jsem na onen večer před tímhle vším, kdy jsme tu oba dva leželi v objetí v mé posteli. Dokázal jsem si vybavit každičký detail z onoho dne. Nešlo zapomenout na žádný den s ním a už vůbec ne na onen den, kdy jsme oba dva skončili úplně nazí v posteli a on se veškerou tou slastí, jenž jsem mu způsoboval, kroutil pod mým tělem. Ani na jeho slastné vzdechy nešlo zapomenout, tak jako na jeho jemné rty, které jsem měl tu čest ochutnat, a i přestože už to bylo hodně dávno, dokázal jsem si stále živě vybavit, jak chutnají i to, jak jemné jsou. Věděl jsem, že pokud někdy budu opět chtít políbit jeho sametově jemné rty, budu muset dát vše dohromady a Taemu vysvětlit, jak to doopravdy bylo. Přemýšlel jsem, proto celé dny nad tím, jak přesně mu sdělit to, jak to doopravdy bylo. Nechtěl jsem totiž, abych z úst vypustil jediné špatné slovo, které by si mohl špatně vyložit.

Chtěl jsem Tae-Hyunga zpět! Opravdu moc! Chtěl jsem si s ním opět zažívat ty pěkné chvilky jako předtím. Věděl jsem však, že proto také budu muset něco udělat a říct mu pravdu o tom, jak to vlastně celé bylo. Tohle bylo to jediné, co jsem mohl. Nic víc totiž ani udělat nešlo, a pokud ano tak jsem vůbec netušil co. Stále jsem totiž doufal v to, že ke mně Tae-Hyung něco pořád cítí a že jeho láska ke mně jen tak neodešla. Opravdu jsem v to doufal, jelikož mi opravdu nic jiného nezbývalo. Mohl jsem jen doufat v to, že ke mně stále něco cítí, a proto si mě také vyslechne a bude mi věřit... v tohle jsem opravdu doufal. Moc dobře jsem totiž věděl, že ke mně něco pořád musí cítit! Kdyby ne tak by přeci nezabil Joonga a mě by nechal napospas rukou božích. A jestli se mílím tak netuším, z jakého tedy důvodu by Tae zasáhl, když ne z toho, že mě pořád miluje. Moc jsem si přál, aby tomu tak bylo, protože kdyby ne, mé už tak rozpadlé srdce by se rozpadlo ještě na několik set dalších částí. Proto jsem byl přesvědčený o tom, že si s ním musím promluvit! Musím, a to ještě před Vánocemi, které už měli být za pár dní, já jsem však tento fakt téměř vypustil z hlavy. Snažil jsem se totiž pořád dokola přemýšlet nad tím, jak vše napravit a co Taemu říct, abych vše urovnal.