Inconceivable / Vkook

•54•

Tae-Hyung

Nedokázal jsem téměř popsat, jak moc mě Yoon-Gi zklamal a zároveň ranil. Jeho slova jsem si dokola promítal v hlavě a nechtěl jim uvěřit. Měl jsem pocit, jakoby to byl jen nějaký špatný sen, ale nebyl. Bylo to opravdu skutečné a taky děsivé! Jak jen mohl? Nechápal jsem to a ani jsem to chápat nechtěl! Se slzami v očích a s taškou přes rameno jsem tak trochu nevědomky došel na nejbližší autobusovou zastávku a usadil se na prázdnou lavičku. Téměř jsem nevnímal kolemjdoucí, jen jsem byl zabraný do šokujících slov Yoon-Giho, kterými mi před několika minutami sdělil, co tehdy provedl. Snažil jsem se to celé nějak pochopit, avšak tohle nešlo chápat. Jak jsem jen mohl pochopit Yoon-Giho činy? Jak? Celou tu dobu byl Yoon-Gi můj kamarád, o kterém jsem si myslel, že je tu pro mě stejně tak jako ostatní mí kamarádi. Ale teď jsem moc dobře věděl, že tomu tak není! Lhal mi... a nejsem mě. Lhal všem, a to úplně o všem! Jak jen mohl!?

Věděl jsem, že je nemožné jeho činy v minulosti pochopit. Celé jsem to nějak nechápal... nechtěl jsem a ani jsem nemohl. Nešlo to! Yoo-Ggi byl totiž stejně jako Jung-Kook zodpovědný za Ji-Mina. Na jeho smrti měl stejný podíl jako on! To i on měl na rukách jeho krev. Mohl za to! Už opět jsem brečel a nedokázal jsem tomu zabránit. Nemohl jsem na to všechno přestat myslet. Bylo to nemožné. Stejně jako nepřemýšlet nad tím, zda vůbec někdy Yoon-Gi mluvil pravdu a kolik lží bylo ještě z jeho úst vypuštěno. Hlavou se mi totiž začala honit myšlenka, zda vůbec Yoon-Gi o Jung-Kookovi mluvil pravdu. Co když to tak vůbec nebylo tak jak mi Yoon-Gi před nedávnem tvrdil a Yoon-Gi si to celé vymyslel nebo ještě hůř... na Jung-Kooka to jen celé hodil. Bože! Co když to byl on, co Ji-Mina zabil a ne Jung-Kook! Byla snad i tohle lež nebo se jen všichni v mém okolí zbláznili a jsou úplně někým jiným, než jsem si myslel. Doufal jsem jen, že už mě nikdo ničím nepřekvapí a že se neukáže, že i mí dva zbylí kamarádi něco netají stejně tak jako Yoon-Gi s Jung-Kookem.

Už opět jsem měl v hlavě neskutečný bordel a nevěděl jsem co si s ním počít. Myslel jsem si už, že jsem si to v hlavě nějak urovnal, avšak nejspíš ne, protože Yoon-Gi mě svým sdělením rozhodil na tolik, že jsem začal pochybovat úplně o všem, a to i sám o sobě. Nevěděl jsem čemu věřit, a hlavně co si počít se svými city ke Kookiemu, které jsem se ve svém srdci snažil zazdít. A popravdě se mi to vůbec nedařilo. Opravdu moc jsem chtěl na všechno zapomenout, ale nešlo to, a to i přes to, že jsem si pořád dokola připomínal, co hrozného provedl mému kamarádovi... však on zabil! Jenomže teď zazdít mé city půjde ještě hůř! Dostal jsem totiž od Yoon-Giho naději, že by vše mohlo být úplně jinak a že Yoon-Gi jen lhal! Netušil jsem však, zda mé úvahy byly správné nebo ne, a tak pro mě bylo stokrát složitější si s city k Jung-Kookovi poradit. Bylo to ovšem obtížné a lepší pro mě bylo, když jsem na to nemyslel. Akorát že teď to zrovna bylo mnohem těžší než kdy jindy předtím. A to nejen díky naději, jež vyšla z mých úvah, ale i z našeho setkání po několika dlouhých týdnech.

Popravdě to pro mě bylo víc zničující, než jsem čekal. Když jsem tam stál v pokoji u dveří a hleděl mu do očí, měl jsem, co dělal, abych všechen ten nával emocí ustál. Byl to boj mezi srdcem a rozumem, kdy ani jeden z nich nechtěl ustoupit a každý z nich mi radil úplně něco jiného. V jednu chvíli jsem měl snad pocit, že mi praskne hlava nebo, že se tam před tím rozbrečím. Ale ani jedno z toho se nestalo a já se s tím nějak popral. Avšak ti dva se nepřestali hádat ani teď, když jsem jako hromádka neštěstí seděl na autobusové zastávce. Už jsem ani nebrečel, jen jsem hleděl na projíždějící auta a na lidi kolem. Nechtěl jsem už ani na to všechno myslet. Věděl jsem, že už je zbytečné se tím trápit. Hlavně teď před Vánocemi, kdy by mělo být všechno kouzelné a lásky plné. A tak už jsem na to nemyslel a své myšlenky jsem zaměstnal tím, v kolik vlastně pojedu zpět do Deagu. Za tu dobu, co jsem tu seděl, jsem totiž úplně ztratil pojem o čase, a tak jsem se začal hrabat ve své tašce, abych našel svůj mobil. Jak jsem se tam, tak prohrabával, zjistil jsem, že ho tu nemám. Hledal jsem ho pak i ve svých kapsách, ale ani tam nebyl. On byl totiž úplně někde jinde... Já hloupá hlava ho zapomněl na pokoji!