Inconceivable / Vkook

•29•

Tae-Hyung

Mé, už ne tolik bolestivé, tělo stále leželo na chladné a špinavé zemi. Únava pořád přetrvávala a já nebyl schopný nabrat nové síly. I přestože jsem se snažil, už několik minut, alespoň na chvilku usnout, bylo to marné. Nedokázal jsem totiž uklidnit své myšlenky a soustředit se jen na spánek. Jak bych taky mohl, když jsem byl naprosto sám uvězněn v tmavé místnosti. Jeden z hlavních důvodů, proč mé myšlenky, byly tak neklidné, byl i Kookie. Nedokázal jsem nemyslet nato, zda se mu také něco nestalo a zda mu ten blázen Joong neprovedl ještě něco horšího než mě. Tak moc jsem se bál o jeho život, víc než o ten svůj. Bylo to možná bláznivé, ale mé myšlenky v téhle situaci nedokázali myslet na nic jiného. Což možná byla chyba, protože jsem přeci jen mohl také více přemýšlet i nad tím, jak se odtud dostat. Přeci jen jsem měl, stále naději, hlavně od té doby, co jsem ve své bundě v kapse našel nůžky.

Odlepil jsem od sebe svá těžká víčka a unaveně si je promnul. Své tělo jsem přinutil zvednout se ze země do sedu a překřížit si pohodlně nohy přes sebe. V rukách jsem stále pevně svíral nůžky, které jsem za žádnou cenu nehodlal pustit. Porozhlédl jsem se po místnosti, v které však krom černočerné tmy nebylo nic vidět. Jak překvapující. Má naděje však neodcházela. Vzpomněl jsem si totiž na moment, kdy Joong svým příchodem místnost ozářil prudkým světlem. Díky kterému jsem si mohl místnost prozkoumat. Ono se toho v místnosti stejně moc nenacházelo, vlastně jediné, čeho jsem si všiml, byl velký plechový dekl s malými úzkými dírami, který byl umístěn na levé zdi úplně u země. Upřímně jsem moc netušil, od čeho by mohl být a k čemu by mohl sloužit. Ale pak mi to došlo. Došlo mi, i odkud se celou tu dobu linul ten slabý hučivý a rachotivý zvuk. Ano! Musela to být nějaká ventilace nebo tak něco. Jinak jsem ti to totiž nedokázal vysvětlit.

Neváhal jsem ani chvilku a už jsem stál na nohách, abych si to mohl ověřit. Přešel jsem pomalým krokem ke zdi, kde se měla ona ventilace nacházet a rukama jsem po ní přejel. Když jsem pod rukama ucítil kus plechu, srdce mi párkrát úlevou poskočilo. Nechtěl jsem marnit časem, a proto jsem se snažil po tmě přijít na to, jak bych mohl velký kus plechu odstranit. Několikrát jsem proto přejel po jeho stranách a snažil se zjistit, jak je dekl připevněn. V každém rohu plechu jsem našel malý šroubek, takže bylo jasné, jak dekl oddělat. Víc pevněji jsem uchopil své nůžky a pomocí jejich špičky jsem se snažil šroubky vyšroubovat. Kvůli naprosté tmě to šlo špatně, ale šlo to, a to bylo důležité. Nechtěl jsem to vzdát, a proto jsem se snažil, co nejvíc soustředil. Chyběl mi už oddělat jen poslední šroubek, když se ozvaly slabé známé zvuky. Poté co do místnosti začalo spodní škvírkou u dveří pronikat slabé světlo, věděl jsem, že je to všechno v háji.

Chtěl jsem alespoň nějak rychle zakrýt oddělanou díru nebo jen, alespoň posbírat šroubky, jenže mé tělo strachem ztuhlo a nebylo schopno jakéhokoliv pohybu. Klečel jsem u zdi a hleděl upřeným pohledem na dveře, které se měli každou chvilkou otevřít. Mé tělo svíral strach a já nedokázal nemyslet na to, co se stane, když mě tu takhle teď někdo najde. Věděl jsem, že bude zle a že se jim to nebude líbit. Ale s tím jsem já vůbec nepočítal. Až moc jsem věřil, že se mi podaří dekl odšroubovat a následně do něj i vlézt a najít tak cestu ven. Jak pošetilé. Netrvalo dlouho a dveře se se slabým za vrzáním otevřely. Místnost opět oslnilo ostré světlo, díky kterému jsem nemohl rozeznat osobu, která stála ve dveřích. „Má-No to snad ne!" rozpoznal jsem naštvaný Joongův hlas. „Ty spratku jeden malej! Co si to o sobě sakra myslíš!" zakřičel na celou místnost, tak že se jeho křik odrážel od všech stěn.

S dalšími nadávkami ke mně s hlasitými kroky přiběhl a vytrhl mi prudce z rukou mé nůžky i všechny šroubky, které se mi podařilo z poklopu ventilace oddělat. „Neeee...!" zakřičel jsem a snažil jsem se své nůžky dostat zpět z jeho rukou. Na můj čin však okamžitě zareagoval a mě na tváři bolestně přistála jeho ruka. Zaúpěl jsem bolestí a potichu jsem se přikrčil víc do rohu místnosti, kde jsem měl pocit většího bezpečí. „Vy kreténi! Jak to, že ten kluk má u sebe nůžky! Já vás rozsekám!" křikl směrem ke dveřím a vše co mi z rukou vytrhl, si schoval k sobě do kapsy. „To jsi si jako myslel, že mi utečeš?!" optal se mě, když mu pohled sklouzl na rozdělaný dekl ventilace. Poklekl ke mně a zahleděl se mi zlostně co očí. „Slyšíš, na co jsem se tě ptal?!" kladl důraz na každé své slovo. „Ne... nechtěl jsem utéct," zamumlal jsem potichu se strachem v hlase. „Vím, že lžeš!" řekl důrazně a nečekaně mě rukou uchopil za můj krk. Nečekal jsem to, a proto se místností rozezněl můj dusící se hlas a kašel. Omezoval totiž mé plíce k nádechu.

„Pane? Máme problém! Co máme udělat s tím druhým chlapcem?" ozvalo se ze dveří a stisk Joongovi ruky na mém krku povolil a já se opět mohl nadechnout. Přes uslzené oči jsem pohlédl ke dveřím, ale dokázal rozeznat jen mužskou postavu. Jeho slova jsem však nijak nevnímal. Má mysl byla až moc zaplavena strachem. „Bože kolikrát jsem vám říkal, ať mě nerušíte! Vypadni! Teď tě tu nechci ani vi-" „Ale kdy-" „Prostě vypadni!" křikl na muže, který se okamžitě vypařil z jeho dohledu. „Pitomci!" zanadával si sám pro sebe a opět mě za můj krk pevně uchopil. Hleděl mi beze slov do očí a dál mi pevně svíral můj krk. V jeho tváři bylo poznat, jak si pohled na mé utrpení užíval. Důsledkem toho byl i jeho pobavený úšklebek. „Bo-olí... to," zachraptěl jsem na něj skoro neslyšně, když jeho pevné sevření stále setrvávalo. Už jsem skoro nedokázal dýchat a měl jsem pocit, jakoby se se mnou začínal točit celý svět. Mé oči nepřestávali plnit slzy, díky kterým jsem Joongův obličej viděl rozmazaně.

„Pro-os-sí..." snažil jsem se ho poprosit, jelikož už jsem pomalu cítil, jak mi dochází poslední doušky mého dechu. Joong však veškerá má slova, nebo alespoň pokusy o ně, ignoroval. Nemohl jsem už nic, a proto jsem k sobě přivřel bolestivě uslzené oči a snažil jsem se ignorovat všechnu tu bolest, i přestože to bylo nemožné. Když už jsem nedokázal popadnout ani jediný doušek vzduchu, pocítil jsem, jak mé tělo slábne, a kolena se mi podlamují. Celý svět se se mnou točil a já měl pocit, jako bych upadal do černé temnoty. Na neznámé místo.