Inconceivable / Vkook

•11•

Tae-Hyung

Pomalu už mi končila má dnešní poslední přednáška a já se už těšil až si od celé školy odpočinu. Vlastně jsem dnes moc pozor nedával, neboť jsem byl už zase zamyšlený nad Jung-Kookem. Nebylo to však opět kvůli mé ztracené paměti nebo záhadě kde vlastně poslední dva dny byl. Byl jsme totiž hlavně zamyšlený nad tím, co se včera večer mezi námi stalo. Nebo ne že by se něco stalo, ale to napětí a... vše to bylo tak zvláštní. Když pak profesor ukončil přednášku, začal jsem si sklízet všechny své věci do batohu, abych co nejdříve mohl opustit učebnu. Přeci jen jsem toho za celý den měl plné zuby a chtěl jsem si už od školy odpočinout. Když jsem se podíval na hodinky, tak ciferník hodinek ukazoval přesně pět minut po páté hodině. Unaveně jsem zamručel a vyšel ven z učebny. Před učebnou jsem ale zahlédl mé přátele, jak také unaveně odchází ze své přednášky.

„Ahoj," pozdravil jsem Nam-Joona, kterého jsem svým pozdravem polekal. „Jé ahoj, tak co? Už je všechno v pohodě?" pozdravil a zeptal mě na problém ohledně Jung-Kooka, neboť jsem ho v neděli navštívil a svěřil se mu ohledně Jung-Kookova zmizení. „Jo vlastně už se vrá-" „Co má být v pohodě?" přerušil mě Ho-Seok, který se neslušně vmísil do naší konverzace. „Ale nic," řekl jsem, jelikož jsem to a ním nechtěl rozebírat. „Něco ohledně Jung-Kooka určitě," uchechtl se Ho-Seok s šibalským úsměvem. Za jeho poznámku jsem ho udeřil ho ramene, jelikož jsem nechtěl, aby si myslil o nás bůhví co. Ho-Seok se nad mojí reakcí rozesmál, tak jako i Nam-Joon. Nic víc už jsme si neřekli, jen jsme se všichni rozloučili a vydali se do svých pokojů. Po otevření dveří do pokoje jsem zjistil, že už tu Jung-Kook je. Což mě docela překvapilo, protože většinou poslední dny byl někde pryč. Teď však ležel na posteli se sluchátky v uších a pozorně sledoval displej mobilu.

„Ahoj," pozdravil jsem ho, ale Jung-Kook mě nejspíš neslyšel, takže se mi pozdravu nazpátek nedostalo. Na postel jsem odhodil batoh a bundu. A jelikož jsem měl na zítřek ještě nějaké úkoly, vytáhl jsem si z batohu poznámkový blok. Posadil jsem se k menšímu stolečku a začal jsem pracovat na své práci. „Jé ty už jsi tady? Ani jsem si nevšiml, že jsi přišel," promluvil na mě, když jsem si rozsvítil lampičku, aby lépe viděl. „Jo, před chvilkou jsem přišel," odpověděl jsem mu a znovu se začal věnovat své práci. „Nechceš taky něco objednat k jídlu, já mám celkem hlad, takže si asi něco objednám," zeptal se mě, když mu už po několikáté zakručelo v břiše. „Jo klidně, taky už mám hlad," odpověděl jsem mu a otočil stránku papíru, na kterou jsem následně začal psát. Poté co jsem po pár minutách dokončil svůj úkol. Rozhodl jsem se, že se zatím půjdu umýt, než přivezou naše objednané jídlo.

V koupelně jsem si ze sebe svlékl oblečení a vlezl do sprchového koutu, abych se po celém dni konečně umyl. Když jsem vlezl do sprchového koutu, zavřel za sebou průhledná dvířka. Kohoutek jsem zvedl nahoru a otočil ho mírně do leva, tak aby na mě netekla smutná voda. Pak už se mi dostavil příjemný pocit teplé vody, která mi stékala po mém celém těle. I přestože nebyl dnešní den nijak fyzicky náročný, cítil jsem se únavě. Hlavně mě z nějakého důvodu bolely nohy, a proto jsem si sedl na zem a opřel se o stěnu ve sprchovém koutě. Zavřel oči a užíval jsem si pocit teplé vody a zvuk kapek, které dopadaly na mé tělo a dlaždičky vedle mě.

〰〰〰〰 𝕗𝕝𝕒𝕤𝕙𝕓𝕒𝕔𝕜〰〰〰〰

Po celém těle jsem cítil, jak se rozléhá chlad, kvůli kterému se mi třáslo celé tělo. Pod sebou i na svém těle jsem cítil mokro a slyšel padat kapky vody. Kromě chladu na mém těle, jsem cítil palčivou bolest hlavy, která se každou chvilkou zvětšovala.

„Tae!" zašeptal potichu známý hlas a kapky vody přestaly dopadat na mé tělo.

Bolest mé hlavy neustávala. Cítil jsem, jak mě má hlava každou sekundou bolí víc a víc. Víčka očí jsem měl těžké, takže bylo skoro nemožné je zvednout.

„Tae! No tak, slyšíš mě!" ucítil jsem na svém těle cizí doteky.

Po chvilce jsem se opatrně pokusil otevřít svá těžká víčka. V první moment jsem měl všechno v mlze, ale mlha po chvilce mizela. Zato mě, ale oslnilo prudké světlo. Párkrát jsem musel zamrkat, abych si na světlo v místnosti zvykl.

Když jsem si na všechno to světlo v místnosti zvykl, před mou se zjevil Jung-Kookův ustaraný obličej. „Pane bože, už mi to víckrát nedělej!" oddechl si a přimáčkl se na mé tělo a pevně mě objal.

V tento moment mi došlo, že ani jeden z nás na sobě neměl tričko a já jsem na sobě neměl ani své kalhoty. „Promiň, ale musel jsem tě, aspoň částečně svléknou. Už jsem nevěděl, jak tě probrat, tak jsem tě vzal sem do sprchy." řekl, když si všiml mého nechápavého pohledu.

„Co se stalo?" zeptal jsem se ho, jelikož jsem si na nic nemohl vzpomenout.

„Někdo tě v baru omráčil," vysvětlil.

Po chvilce, co jsem se trochu víc zorientoval a rozkoukal, jsem si všiml, že má Jung-Kook pod okem velký a výrazný monokl. „Co se ti stalo?" ukázal jsem na jeho oko, aby pochopil mou otázku.

„Nic horšího než tobě," odpověděl vyhýbavě. Na jeho odpověď jsem naklonil hlavu na jednu stranu a tázavě nadzvedl obočí.

„Chtěl jsem tomu dotyčnému, co ti to provedl rozbít držku, ale byl silnější." konečně odpověděl na mou otázku a já zvedl svoji ruku, abych se ho mohl opatrně dotknout na poraněném místě. I přestože jsem se ho dotkl opatrně, Jung-Kook potichu sykl bolestí.

„Promiň," omluvil jsem se mu.

„To nic," řekl a trochu se pousmál.

Zadíval jsem se na jeho pohledný obličej, který se skláněj nad tím mým. Jeho čokoládové oči ustaraně prozkoumávaly každičkou část mého těla, jako by se bály, že se mé tělo roztříští na milión malých kousků.

Pohled z jeho očí mi sjel na jeho nadýchané a narůžovělé rty. Vypadali tak sladce. Měl jsem potřebu je ochutnat.

„Vážně promiň," omluvil jsem se mu znovu z ničeho nic, zato co jsem mu před chvilkou udělal.

„Nemusíš se víckrát omlouvat," odpověděl a podal mi ručník, který ležel vedle sprchy, abych se mohl osušit.

„Neomlouvám se za to, co jsem udělal, ale za to, co chci udělat," řekl jsem potichu a sklopil hlavu k svým rukám, s kterými jsem si nervózně hrál.

„A co chceš udělat?" zeptal se nechápavě.