Inconceivable / Vkook

•15•

Tae-Hyung

Ráno mě ze spánku vyrušil slabý hluk, který se rozléhal po celém pokoji. S tichým zamručením jsem se otočil na druhou stranu postele a otevřel své rozespalé oči. Až když jsem si promnul oči, viděl jsem na podlaze sedět Jung-Kooka vedle otevřeného kufru, ve kterém zřejmě něco hledal. „Ty už jsi vzhůru? Asi jsem tě probudil viď?" promluvil na mě, když jsem se zvedl a usadil na kraj postele. S tichým zamručením jsem si vzal z nočního stolku mobil a podíval se kolik je vlastně hodin. „To už je tolik?" řekl jsem udiveně, když jsem rozsvítil displej mobilu, který mi ukázal, že je skoro deset hodin. „Ano," uchechtl se mému podivení. „Nechtěl jsem tě budit a já stejně vstával před chvilkou, takže ani snídani bychom nestihli, kdybych tě zbudil," dodal a opět se na mě usmál. „Však to je stejně jedno, je sobota a já stejně nemám žádné plány," mávl jsem nad tím rukou, jelikož to bylo stejně jedno. Aspoň jsem se konečně po delší době pořádně vyspal.

„Žádné plány? Tak to abych to napravil," ušklíbl se na mě, když si ke mně přisedl na postel. Srdce mi poposkočilo, když se ke mně víc naklonil a zlehka mě dlaní pohladil po mé tváři, za kterou mě jemně chytl a přitáhl blíž k té své. A bez jakýchkoliv dalších slov přitiskl své rty na ty mé a začal mě něžně líbat. Po chvilce se od mne odtáhl a s jiskřičkami v očích na mě a úsměvem pohlédl. „Jestli máš hlad tak bychom si mohly dojít na nějaký brunch. Teda pokud máš zájem," navrhl hned poté, co se odtáhl od mých rtů. Jelikož jsem proti tomu nic neměl tak jsem souhlasně přikývl a začal pomalu stávat ze své postele, abych se trochu víc probral a také oblékl. V koupelně jsem provedl ranní hygienu a poté se přemístil ke skříni, kde jsem měl veškeré své oblečení. Chvilku jsem na všechno to oblečení ve skříni koukal a měl pocit, že v ní není žádné správné, které bych si měl vzít na sebe. Připadal jsem si už jako nějaká hysterická holka, co má neustále pocit, že nemá nic na sebe. Většinou jsem to moc často neřešil, ale teď, když jsem měl jít s Jung-Kookem na brunch, měl jsem pocit, že bych měl vypadat dobře.

Přeci jen jsem netušil, jestli tohle nemělo být naše rande nebo tak něco? Ale i kdyby ne, tak jsem chtěl před ním vypadat dobře. Když už jsem po pár minutách přeci jen něco vytáhl ze své skříně, prohlížel jsem se v našem zrcadle u dveří a snažil sám sebe přesvědčit, že mi to sluší, i když to bylo úplně zbytečné, protože jsem moc dobře věděl, že nejsem zas tak hezký a už vůbec ne jako Jung-Kookie. „Neboj, sluší ti to," řekl, když ke mně přišel a objal mě rukou kolem pasu, aby si mě za něj přitáhl blíž k sobě. Při jeho lichotce jsem zčervenal, a ještě víc jsem zčervenal, když jsem viděl, jak si nás s kousnutým rtem prohlíží v zrcadle. Když pak odtrhl pohled od zrcadla na mě, poupravil mi límec mého kabátu a zářivě se usmál. „Vážně ti to sluší Tae," nepřestal se na mě zářivě usmívat a letmo mě políbil na tvář.

Jung-Kook mě pak popadl za mou ruku, abychom konečně opustili náš pokoj a mohli se jít konečně někam najíst, protože jsme měli oba už opravdu velký hlad. Jelikož opět vybíral Jung-Kook kam se půjdeme najíst, nevěděl jsem, kam jdeme, a proto jsem šel společně s ním a nepouštěl jeho ruku, která mě svírala tu mojí. Cesta netrvala dlouho a za pár minut, jsme došli k nějaké malé kavárničce, která vypadala velice male, ale za to velmi útulně. Před vchodem Jung-Kook pustil mou ruku a otevřel mi dveře a pobídl mě, abych vešel dovnitř. Nad jeho milým gestem jsem se pousmál, jelikož to působilo opravdu mile. Když jsme se oba dva usadili na volná místa, objednali jsme si nadýchané lívance s javorovým sirupem a ovocem, které chutnaly opravdu dokonale, skoro jako od mé maminky. Kookie si ještě objednal kávu, ale tu já moc nemusím, a proto jsem si objednal pouze černý čaj.

Po celou dobu, co jsme byli v kavárničce, jsem s Jung-Kooka nemohl spustit oči a nezkoumat jeho roztomilou tvář, když jedl lívance. Srdce mi vždy udělalo několik kotrmelců, když odtrhl svůj pohled od svého jídla na mě a pousmál se. Neměl jsem sebemenší tušení, co se to se mnou poslední dny děje, ale v jeho blízké přítomnosti jsem si připadal opravdu dobře a šťastně, tak jako už dlouhou dobu ne. I poté co jsme dojedli lívance, jsme v kavárničce pořád seděli a povídali si, ale po chvilce jsme stejně poprosili servírku o zaplacení, abychom mohli odejít. A jelikož bylo venku opravdu hezky a svítilo sluníčko, procházeli jsme se městem a podzimním parkem. Když už nám venku začala být zima, vrátili jsme se zase zpět na naši kolej, kde jsme si společně zahráli na herní konzoly nějaké hry. „Hej! Proč jsem prohrál?!" vykřikl Jung-Kook, když skončila hra a na obrazovce se vedle našich jmen ukázalo naše skóre. „Promiň, ale holt jsem asi lepší," řekl jsem mu a poté se následně rozesmál, když se na mě smutně zamračil.

„Tak jestli chceš, tak si můžeme zahrát znovu," řekl jsem mu, aby už nebyl naštvaný i přestože jsem věděl, že to na mě jen hraje. „Stejně bys zase vyhrál. Nepůjdeme se radši už někam najíst?" zeptal se mě s úsměvem. „Už? Není ještě brzo?" řekl jsem, neboť bylo něco kolem čtvrté a na večeři bylo ještě brzy. „Myslím, že ne, protože ještě předtím někam půjdeme," „A kam?" zeptal jsem se ho nechápavě, jelikož jsme si dohodli jen společnou večeři. „Uvidíš, ale myslím, že se ti to bude líbit," věnoval mi milí úsměv, který jsem mu oplatil i přestože mě štvalo, to že nevím, co má za lubem. Ale i tak jsem byl rád, že můžu být v jeho blízké přítomnosti, ve které jsem se cítil tak moc dobře. Byl jsem však ovšem opravdu zvědavý, co za překvapení si pro mě připravil, a tak jsem byl napnutý jak dědovi kšandy. Byl jsem proto oblečený, co by dup, abychom mohly rychle vyrazit vstříc překvapení!