Inconceivable / Vkook

•5•

Tae-Hyung

„Yoon-Gi! Co to sakra děláš!" popadl jsem ho za paži a odtáhl ho dál od Jung-Kooka, který vypadal dost překvapeně a zmateně. „Co to do tebe zase ksakru vjelo?" přidržel jsem si Yoon-Giho, aby opět nešmátl po Jung-Kookovi „Nech mě být!" popadl drsně mou ruku a sundal si jí ze své hrudi. „Takhle jsi se nikdy nechoval, tak co to má být!" zvýšil jsem na něj hlas, jelikož mi s ním už docházela veškerá trpělivost. Nechápal jsem totiž nic z toho, co se právě stalo ani to, jak se choval. Nehorázně štvalo to, že s námi teď o ničem nemluvil a teď se choval ještě takto! Takhle jsem ho neznal. Byl jako někdo jiný. „Tae uklidni se!" popadl mě za rameno Nam-Joon a mírně mě odtáhl od Yoon-Giho. Nic jsem neřekl a otočil se směrem k Jung-Kookovi, abych zjistil, co mu Yoon-Gi udělal. „V pohodě?" zeptal jsem se ho a opatrně jsem se dotkl místa, kam ho udeřil. „Dobrý, můžu si za to sám. Zbytečně jsem ho vyprovokoval," dotkl se mé ruky, která ho stále starostlivě hladila po jeho tváři, a jemně se pousmál.

Jeho doteky na mé ruce mě znervózňovaly a přiváděly do rozpaků, hlavně když jsem si vzpomněl na včerejší noc. To už jsem měl tváře v ohni a srdce skoro v krku. Pečlivě jsem zkoumal jeho oči, které měl upřené do těch mých. Znervózňoval mě tak moc. Nebyl jsem schopný se na něj dívat, a proto jsem jemně ucukl a ruku z jeho tváře odstranil. „Emm...pr-romiň musím si ještě promluvit s Yoon-Gim," vykoktal jsem ze sebe a otočil jsem se směrem ke klukům, kteří už se rozešli společně s Yoon-Gim na pokoj. A tak jsem za nimi po poběhl, abych je dostihl. Cestou na pokoj nikdo neřekl ani slovo jen Yoon-Gi si něco sám pro sebe tiše mumlal. Ale když se zavřely dveře pokoje, nevydržel jsem to a na Yoon-Giho jsem vyjel. „Co to jako mělo být!? Proč se takhle chováš? Tak nám to ksakru řek-!" „Tae-Hyungu! To už přeháníš!" věnoval mi naštvaný pohled Nam-Joon, který celou situaci sledoval z vpovzdálí.

Yoon-Gi na mě jen tupě zíral a očima si prohlížel každičký kousek mého naštvaného výrazu. Odpovědi se mi však nedostalo. Naštvaně jsem se posadil na pohovku a promnul jsem si obličej. Snažil jsem se uklidnit, protože jsem byl vážně naštvaný. „Yoon-Gi však nám můžeš říct cokoliv, my to pochopíme," při sedl si k němu Ho-Seok a pohladil ho jemně po zádech. Jenže i jeho snaha byla marná, protože Yoon-Gi neřekl ani slovo. „Jestli si myslíš, že jsi tady jediný, koho kurva trápí Ji-Min, tak to jsi sakra na omylu. Tak tady ze sebe nedělej chudinku a mluv s námi. Však jsme tvoji přátelé!" křikl jsem na něj přes celý pokoj a Nam-Joon mi opět věnoval zlostný pohled. „No, co?" vyhrkl jsem na Nam-Joona, který mě neustále sledoval, jako bych byl snad já ten, co vlepil Jung-Kookovi. Na chvilku jsem se odmlčel a sledoval Yoon-Giho stále neměnící se výraz. Tak moc mě štvalo, že se mnou nemluvil. Ničilo mě to, jak ignoroval vše, co jsem říkal. Tak moc.

„Myslíš si, že mi taky nechybí? Jasně že sakra chybí! Vidím ho tady všude kolem!" rozmáchl jsem rukama a zhluboka jsem se nadechl, jelikož jsem cítil slzy v očích. „Vidím ho ve svém pokoji, jak leží na své posteli a směje se každé hlouposti, kterou mu říkám. Slyším ten jeho dokonalý smích a hlas," po tváři mi steklo pár slz, tak jako Ho-Seokovi s Nam-Joonem. „Jenže tohle všechno je jen v mé hlavě, protože realita je taková, že tu NENÍ!" zhroutil jsem se se slzami v očích, na postel a neubránil jsem se ze sebe vydat pár vzlyků. „Nám taky chybí Tae..." sevřel mě v objetí Ho-Seok a snažil se uklidnit mé roztřesené tělo. „Takhle to není, nemyslím si, že by vám taky nechyběl," promluvil z ničeho nic Yoon-Gi. Zvedl jsem ze země svůj pohled a zabodl jo přímo do něj. Stejně jak mně, tak i jemu po tvářích stékali slzy. „A jak to tedy je?" zeptal jsem se ho chraplavým hlasem a doufal jsem v odpověď, která mi vše vyjasnění. Jenže tomu tak nebylo. „Je to složité. Nepochopili byste to..."

„Však jsme tví přátelé," neubránil jsem se dalším slzám a dalším vzlykům, jelikož jsem už celé z téhle situace byl už opravdu zoufalý. „Tak mi aspoň řekni, co to mělo znamenat s tím Jung-Kookem?" popotáhl jsem a utřel jsem si slzy do rukávu. Yoon-Gi se na mě zahleděl smutným výrazem a nic neřekl. „Na tohle nemám!" řekl jsem důrazně a bez dalších slov jsem opustil jejich pokoj, jelikož jsem už mě Yoon-Gi opravdu už vytáčel a já už na to vše neměl energii ani sílu! Poté co jsem došel do svého pokoje, jsem sebou flákl jsem na postel. Zahleděl jsem se nad sebe na bílý strop a snažil se nemyslet na to, co se stalo. „Co se děje?" zeptal se Jung-Kook, když vyšel z koupelny a všiml mi mého nehybného těla. Jeho otázka mi však přišla dost stupidní, když moc dobře věděl, co se dole u jídelny stalo! „To bych taky rád věděl," zamumlal jsem potichu a zavřel oči, abych zahnal své slzy, které se při mých myšlenkách na hádku s Yoon-Gim, drali ven. Náhle jsem cítil jsem, jak se vedle mě matrace prohnula i to, jak se dotkl mé paže a jemně po ní přejel.

I přestože mě jeho doteky na mé kůži uklidňovaly, tak mě zároveň i znervózňovaly, proto jsem se jemně neubránil zachvět se. Ale i tak jsem si je od něj nechal líbit. Bylo to tak moc příjemné. „Jung-Kooku?" promluvil jsem na něj potichu, abych nenarušil tu atmosféru mezi námi. Jung-Kook jen zamručel a dál mě hladil po mé paži. „Co se stalo mezi tebou a Yoon-Gim?" zeptal jsem se ho, neboť jsem věřil, že mi aspoň on řekne něco víc. Jeho jemné hlazení přestalo, a to mě donutilo, se zvednou a posadit se vedle něj. „On ti to neřekl?" zeptal se mě udiveně a já jen zakroutil hlavou. Znovu se na mě podíval a prohrabal si své načechrané vlasy, jako by byl nervózní. „Víš, nevím, jestli je správné, abych ti to řekl zro-" „Jo máš pravdu. Zapomeň na to, že jsem se na něco ptal," mávl jsem nad tím rukou a snažil jsem se tvářit, že to chápu a že mě jeho odpověď neštve. Nešťastně jsem si povzdechl a vstal z postele, jelikož jsem si musel připravit věci na přednášku, která už začínala za malou chvilku.