Inconceivable / Vkook

•14•

Tae-Hyung

Na svém těle jsem pocítil chlad, který mě probudil z mého spánku. Převrátil jsem se na druhou stranu postele a snažil se víc přikrýt dekou. Ale ani to nepomohlo, proto jsem si promnul oči a rozhlédl se pokoji. Do tmavého pokoje z otevřeného okna pronikalo měsíční světlo a chladný noční vzduch. Kromě otevřeného okna jsem zaznamenal slabý zvuk vzlykání, který se linul z druhé strany pokoje, kde spal Jung-Kook. Nejdřív jsem si myslel, že mě jen šálí sluch, protože přeci jen mi nešlo do sebe, že by Jung-Kook mohl plakat. Jenže čím déle jsem vzlykání slyšel, tím víc mi docházelo, že mě sluch nešálí a že je to opravdu skutečné. Zvedl jsem se z postele a potichu přešel k otevřenému oknu. Pohlédl jsem ven na měsíc a okno opatrně zavřel. Poté co jsem zavřel okno, jsem se otočil směrem k jeho posteli. Neviděl jsem jeho hlavu ani jinou část těla, protože byl celý zachumlaný pod dekou jako motýl v kukle.

Udělal jsem opatrně krok dopředu, abych ho neprobudil. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem se podívat víc zblízka. Ale najednou vzlykání přestalo a já se zarazil. Stál jsem s napřaženou nohou a rukou dopředu jako nějaká socha bojovníka. Po krátkém tichu začal opět vzlykat. Tentokrát byly ale vzlyky mnohem hlasitější, což ve mě z nějakého neznámého důvodu vyvolávalo starost a lítost. Dal jsem se opět do pohybu a přistoupil k jeho posteli. „Jung-Kookie?" zašeptal jsem potichu, když jsem se k němu nahnul blíž. Chvilku jsem váhal, jestli si mám k němu přisednout, ale i přes chvilku váhání, jsem tak nakonec učinil. Když se pode mnou matrace mírně prohnula, jeho vzlyky opět přestaly. Natáhl jsem ruku směrem k němu a jemně ho pohladil přes deku. „Co se děje?" zeptal jsem se ho a snažil jsem se z něj odkrýt deku, abych ho mohl vidět. Když jsem našel okraj jeho deky, pomalu jsem mu odkryl horní část těla. Byl schoulený v klubíčku tak, že měl hlavu skoro u kolen.

„Copak se děje?" položil jsem mu opět tu stejnou otázku a pohladil ho jemně po zádech, tak abych mu dal najevo, že tu není sám. V nočním světle, které pronikalo oknem do pokoje, jsem viděl, jak otevřel oči a jemně si je promnul. Pohlédl na mě a párkrát rychle za sebou na mě zamrkal. „Jdi pryč prosím," jemně zachraptěl a zabořil celý svůj obličej do matrace, tak aby mu do něj nebylo vidět. Opět se po pokoji rozezněly potiché tlumené vzlyky. „Nepůjdu. Vidím, že tě něco trápí," odpověděl jsem mu. Rukou jsem mu vjel do jeho tmavě hnědých vlasů a vlídně ho pohladil, aby jeho vzlyky ustaly. Jenže neustávaly. I přestože už nebyly tak hlasité, pořád jsem je slyšel a mé srdce z toho bylo zdrcené. Pokaždé když jsem zaslechl jeden z potichých vzlyků, píchlo mě u srdce. Byl jsem nešťastný, když jsem ho viděl v tomhle stavu, a proto jsem mu chtěl nějak pomoct. Jenže jsem moc nevěděl jak, a proto jsem ho opět několikrát pohladil po vlasech a dělal v nich prsty kolečka. 

Poté jsem mu rukou vjel až na jeho zátylek, kde jsem mu také prsty udělal kolečka. Při třetím kolečku jsem se zasekl a zadíval se na určité místo na jeho zátylku, kde jsem měl své prsty. Měl tak příjemně sametově jemnou kůži, že jsem nemohl odolat. Svým obličejem jsem se přiblížil k jeho krku a něžně ho políbil na jeho zátylek. Netušil jsem, proč jsem tak učinil, ale udělal jsem to i po druhé, čímž ustaly i jeho vzlyky. Mírně jsem se odtáhl, protože obrátil svůj obličej mým směrem tak, že se naše nosy skoro dotýkaly. Měsíční světlo se odráželo v jeho nádherných očích a dělalo je tak ještě více nádhernými. Po tvářích mu ztékalo pár slz, které jsem mu opatrně setřel. „Takhle ti to sluší víc," řekl jsem mu jako tehdy od mě, když jsem brečel já v parku za před barem.  A pozorně jsem pozoroval jeho roztomilý úsměv na tváři. Ruku mi položil na zátylek a pomalu si mě přitáhl blíž k sobě. „Vzpomněl sis?" oddychl si s úsměvem a zastrčil mi pár pramínků vlasů za mé ucho, když jsem mu souhlasně přitakal hlavou. Pohlédl mi opět do očí a dodal: „Tak udělej to stejné jako tuhle. Prosím." 

Vzpomněl jsem si na onen večer v koupelně a váhavě jsem se na něj zadíval. Ten večer mi to přišlo mnohem jednodušší a vlastně jsem nad tím ani tak nepřemýšlel. No ono se taky není co divit, když mé tělo ovládal alkohol. Ale teď jsem v sobě žádný alkohol neměl, což mi umožňovalo racionálně myslet i cítit veškeré emoce, kterých nebylo teď vůbec málo. Srdce mi tlouklo zběsile rychle a celý můj mozek byl zahlcen myšlenky jen na jednu osobu. Na osobu, která ležela pod mým tělem a okolo které se teď točil celý svět. Můj mozek nevnímal nic jiného, než jeho blízkost a jeho vyslovené přání. Motýlci v mém břiše začali splašeně poletovat, což mi vůbec nepomáhalo potlačit svou nervozitu a stud. Lehce jsem se k němu naklonil, a ještě, než jsem přitiskl své rty na ty jeho, pohlédl jsem do jeho čokoládových očí, v kterých se nacházely malé jiskřičky. „Prosím," špitl potichu a položil svoji ruku na mou tvář.

Jeho slovo mě donutilo udělat to, co jsem už dlouhou dobu chtěl, a hlavně bez přítomnosti alkoholu. Široce jsem se na něj usmál a přitiskl jsem své rty na ty jeho. Oproti minulému polibku mi Jung-Kook začal ihned oplácet mé polibky, což v mém těle způsobovalo explozi euforie a štěstí. Měl jsem pocit, jako bych znovu užil drogu, které jsem dlouho odolával. Chtěl jsem jeho rty víc a víc a přál jsem si, aby to už nikdy neskončilo. Když mě jemně kousl do spodního rtu, tlumeně jsem mu vzdychl do úst a následně jsem se na nedostatek kyslíku odtáhl. Na svých tvářích jsem cítil červenání, ale to kvůli tmě v pokoji vidět naštěstí nemohl. Pohladil mě něžně po tváři a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Nikdo z nás neříkal, jen jsme si koukali vzájemně do očí a vstřebávali své pocity. „Nepůjdeme už spát?" zeptal se po pár minutách, co jsme se na sebe jen mlčky dívali. „Zůstaň, ale tady se mnou," řekl, když jsem se zvedal k odchodu do své postele. Nic jsem nenamítal a lehl si na jeho nahou hruď. Nasál jsem jeho příjemnou vůni, která mě pomalu omamovala ke spánku.