Inconceivable / Vkook

•56•

Jung-Kook

Po sletu předchozích událostí jsem psychicky, ale vlastně i fyzicky vysílený ležel v posteli obklopený měkoučkou dekou a se zavřenýma očima jsem se snažil už na nic nemyslet. Opravdu jsem byl unavený a nejraději bych se už přenesl do říše snů. A i přestože má mysl byla už o něco klidnější než před malým okamžikem, z mého vnitřního klidu mě vyrušovala bolest mé ruky. Tedy přesně moje dlaň, kterou jsem si v koupelně o hloupý střep zrcadla poranil. Zprvu jsem měl sice dojem, že mě mé poranění ani tak tolik nebolí, jenomže teď když moji hlavu opustily některé myšlenky, jsem se víc dokázal soustředit na ono poranění. A tak bolest byla o mnoho intenzivnější. Nejhorší však přišlo, když jsem se s dlaní pokusil pohnout. To mým tělem projela taková bolest, že jsem měl co dělat, aby mi z očí nevytryskly slzy.

Opravdu to bolelo jako čert a já jsem moc dobře věděl, že bych si své poranění měl ošetřit, neboť by to celé mohlo být ještě horší, a to jsem opravdu nechtěl. Bohatě mi stačilo to, jak je to teď! O další potíže jsem opravdu zájem neměl, a tak jsem i přes svou vyčerpanost vstal z postele, rozsvítil jsem si lampičku, neboť bylo už šero a přešel jsem ke dveřím koupelny. Někde uvnitř totiž měla být lékárnička, kterou jsem chtěl využít na ošetření svého zranění. Jenomže to nebylo jen tak, jelikož v koupelně byl stále ten neskutečný nepořádek, co jsem tam při svém menším psychickém kolapsu udělal. Střepy ze zrcadla byly úplně všude, a to jak ty velké kusy, tak hlavně ty malinké, které byly tak desetkrát víc nebezpečnější. Nedalo se ale nic dělat a já jsem se začal i přesto po špičkách brodit mezi střepy. Připadal jsem si chvilkami jako baletka, avšak jako nemotorná baletka. Díky Bohu jen na chvilku, protože pak jsem se dostal k místu, kde nebyl žádný střep.

Stál jsem už zase normálně na nohách a svou neporaněnou rukou jsem se snažil natáhnout k lékárničce, která byla až úplně nahoře skříňky. Neštěstí nebyla až tak vysoko, abych na ni nedosáhl, takže jsem si už v mžiku namáčel kousek vaty dezinfekcí, s níž jsem si snažil vyčistit ránu. Jelikož byla rána vcelku hluboká, štípalo to víc, než když si člověk odře jen koleno. A tak jsem v některých chvílích k sobě tiskl víčka. Nebránil jsem se ani několika bolestným zasyčením. Ránu jsem si ale nedokázal dezinfikovat už déle, a tak jsem toho nechal. Pak už jsem si na ránu dál kousek gázy a celou ránu obmotal obvazem. S dlaní jsem se celou dobou snažil moc nehýbat, i když to bylo složité, jelikož po dezinfekci jsem měl pocit, že mě bolí ještě víc. Když jsem se pak vracel jako nemotorná baletka zpět do pokoje, tiše jsem doufal, že zítra na tom mé poranění bude líp. Přeci jen jsem moc dobře věděl, že ta rána je celkem hluboká.

Po akci s názvem Záchrana mé ruky jsem se odebral zpátky do své postele, kde jsem se příjemně uvelebil mezi polštáře a deku. Únava na mě už opět padala a oči se mi klížily čím dál tím víc. Ale hlavně jsem už chtěl, aby mé současné myšlenky nahradilo něco pěkného z říše snů. Mé myšlenky byly už opět k nevydržení. Z toho důvodu jsem v koupelně sáhl po prášku na spaní a také i současně po prášku na bolest. Doufal jsem tedy, že to byly ty správné prášky, neboť svými předchozími činy jsem v tom udělal hrozný bordel. Ale ať už to byly prášky na cokoliv, hodil jsem si je do úst a s trochou vody jsem je spolkl. Pak už jsem nic neřešil a hlavu jsem si položil na polštář. Lampičku vedle postele jsem zhasnul a vyčkával jsem na účinky prášků, které se po několika minutách dostavily a já začínal pociťovat ještě větší únavu, ale hlavně značně menší bolest dlaně. Pak už jsem se nestihl zamyslet nad ničím jiným a únava sebrala kontrolu nad celým mým tělem.

Během noci jsem se neprobudil ani jednou nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Takže jsem nejspíš musel spát opravdu tvrdě a prášek na spaní tak měl opravdu dobré účinky. Dokonce tak dobré, že jsem se probudil až druhý den v poledne. Sám jsem tomu moc nemohl uvěřit, když mi po probuzení pohled sjel na budík, kde obě ručičky ukazovaly na dvanáctku. Takhle dlouho jsem už pěkně dlouhou dobu nespal. Ještě aby jo, když se dělo to, co se v uplynulých týdnech a dnech dělo. Jenomže i přesto jak dlouho jsem dnes spal, jsem měl pocit, že jsem i tak unavený a nejspíš to nebylo z té fyzické stránky, ale právě z té psychické, které spánek nepomůže tolik jako té fyzické. A tak jsem se po probuzení neměl vůbec k ničemu. Byl jsem rád, když jsem se zmohl na to se otočit na druhý bok. Na nic víc jsem se ale nezmohl. Nechtělo se mi vůbec nic! Jen dál ležet ve vyhřáté posteli a koukat tupě do stropu, kde okrem dvou velkých stínu nebylo vůbec nic.