Inconceivable / Vkook

•35•

Tae-Hyung

Ocitli jsme se v prostorné místnosti s velkými okny, které však byly zataženy tmavými závěsy, takže skrz ně nebylo vidět ven a ani do místnosti nepronikalo žádné světlo. Avšak úplná tma tu nebyla. Místnost totiž ozařoval velký skleněný lustr, který se zde v prázdné místnosti vyjímal. Krom skleněného lustru, toho už tu však moc nebylo. Bylo tu jen pár židlí, kruhový stůl, pohovka a několik papírových krabic, které byly řádně srovnané u bílé zdi vedle dveří. Jinak se zde v místnosti už nic víc nenacházelo. Proto místnost vypadala velmi prázdně a neobydleně. Tak jako Yoon-Gi jsem seděl na židli u jedné ze zdí a ruce jsem měl pevně svázané za zády opěradla a nohy zase k nohám židle. Snažil jsem se už sice několik minut dostat ze sevření provazu, ale bylo to marné. Byl až moc utažený. Bylo naprosto zbytečné se z provazu dostat, ale i tak jsem se stále snažil pomocí prstů ze sevření provazu dostat. V místnosti jsme nebyli sami. 

Dva muži, kteří nás násilím vytáhli z temné místnosti a přivázali k židlím, teď přecházeli potichu z jednoho rohu místnosti do druhého. Jeden z mužů ten, který byl o krapet vyšší než ten druhý, v ruce držel zbraň, kterou ani na malou chvilku nepustil z ruky. U druhého muže jsem si všiml vysílačky, do které občas něco nesrozumitelného zamumlal. Měl jsem z nich respekt, a proto jsem raději poslušně potichu seděl na místě a sledoval jejich činy. Ono mi vlastně ani nic jiného nezbývalo. Nechtěl jsem totiž dopadnout jako Yoon-Gi, který poté, co ho muži přivázali k židli, křičel nenávistná slova, kterými si od nich vysloužil pěsti do nosu a umlčení kusem látky, která mu znemožňovala, jakkoliv mluvit. Neměl jsem sebemenší tušení, proč nás Joong vytáhl z tmavé místnosti ven, ale moc dobře jsem tušil, že žádný pozitivní důvod k tomu rozhodně neměl. Nebo že by přeci jen už tohle vše chtěl ukončit a pustit nás? Hloupost! To by přeci neudělal. Však je to blázen, co se v tom snad i vyžívá. Hlavou se mi honilo nespočet všemožných scénářů, ale ani jeden z nich jsem si nechtěl připustit.

Od Yoon-Giho umlčení tu vládlo ticho, tedy až do té doby, než se do místnosti otevřely dveře, ve kterých se objevil Joong. Tentokrát však už vypadal upraveněji než před malou chvilkou v temné místnosti. Vlasy měl upravené a sčesané dozadu. Už na sobě neměl volné pohodlné oblečení, ale černou koženou bundu s košilí, kterou měl nedbale zapnutou. „Vypadněte odtud," přikázal mužům a ti ihned opustili místnost. My jsme tu s ním tím pádem zůstali úplně sami. Joong popadl jednu ze židlí, která byla přisunutá u stolu, a přenesl jí blíže k nám. Usadil se na ni a jednu nohu si přehodil přes tu druhou, jako nějaká slečinka. „Jung-Kookovi už moc času nezbývá," poznamenal, když se podíval na ciferník zlatých hodinek, které mu zdobily zápěstí levé ruky. „A jelikož mně už pomalu dochází veškerá trpělivost. Je načase přitvrdit," opět promluvil, když svůj pohled odlepil od svých hodinek. 

Neměl jsem vůbec tušení, co tím myslel, ale rozhodně to neznělo jako varianta, která by pro nás s Yoon-Gim měla být příznivá. Z jeho slov jsem začínal mít strach a obavy. Bál jsem se toho, co je všechno schopen udělat. Přeci jen už jsem měl tu možnost mít kvůli němu smrt před očima. Při pomyšlení na moment, kdy mi jeho ruka silně svírala mé hrdlo, se mi dostavil ten nepříjemný pocit dušení. A i přestože teď nikdo mé hrdlo nesvíral, měl jsem pocit, že opět nemohu dýchat. Hlasitě jsem se proto rozkašlal, čímž jsem si od Joonga vysloužil nenávistný pohled. „Víte, tohle není jen o tom, že jsem zasraný zmetek, co vás tu drží. Tady jde totiž o mnohem víc!" promluvil do ticha, které stále vládlo v místnosti. Mezitím, co jsme na Joonga oba dva jen tupě zírali, vytáhl si z kapsy od kalhot krabičku cigaret a jednu si pomocí zapalovače zapálil. „Hlavní důvod, proč tu jsi Tae, je vlastně vcelku jednoduchý. Jung-Kook s Ji-Minem, neboli tvým bývalým kamarádem, jak jsem teprve nedávno zjistil, se před nějakou dobou podíleli na určité akci."