Inconceivable / Vkook

•62•

Jung-Kook

Potom co na mě Lee na záchodě vytáhl pistoli a namířil s ní na mě, jsem vážně nečekal, že se tu objeví Tae-Hyung. Byl jsem víc než překvapený, když se objevil ve dveřích. Překvapený jsem nebyl jen já a Tae-hyung, ale i Lee, kterého Tae-Hyungův příchod překvapil i polekal. Lee na rozdíl ode mne pohotově jednal a mě ihned zpacifikoval tak, že jsem způsobenou bolestí dopadl na kolena k zemi, kde jsem se svíral bolestí v oblasti břicha, kam mě hlavní pistole zhurta udeřil. On mu zatím přikázal, aby vešel a zamkl dveře. Když tak učinil podle jeho dalších rozkazů si klekl na zem a ruce dal tak, aby na ně viděl. Chtěl jsem téhle příležitosti, kdy se Lee zabýval Tae-Hyungem využít, jenomže to se mi moc nepovedlo. A když jsem se po něm začal sápat, on mě od sebe silou odkopl tak, že jsem dopadl na zadek a hlavou se praštil o stěnu za mnou.

V prvních minutách jsem byl mimo a dokázal jsem jen vnímat tupou bolest v místě rány, která se rozšiřovala po celé hlavě. Kromě toho mi v ní nepříjemně tepalo. Naštěstí však tupá bolest pomalu ustávala a já jsem byl opět při smyslech. Postavil jsem se zpět na nohy a Leemu jednu pořádnou vrazil. Tím započala naše rvačka, kdy jsme tomu druhému nelítostně opláceli jeho údery. V prvních minutách naší rvačky jsem Leeho slušně zřídil, pak se však všechno obrátilo a po jeho úhybném manévru, který se mu na mě povedl udělat, mě Lee oplatil všechny mé předchozí rány a údery. Snažil jsem se jen tak nedat a Leemu se bránit. Což se mi i dařilo... tedy do momentu, kdy se mu mě povedlo jedním chvatem zpacifikovat na zem. Tak už jsem se nedokázal tolik ubránit a dostával jsem od Leeho pěkně na prdel. Netušil jsem, čím vším to bylo, jestli předtím užitým alkoholem nebo mou slabostí, ale Lee byl ve finále mnohem silnější než já.

Ke konci jsem už měl pocit, že mě každou další ranou úplně dodělá. Sotva jsem se mu bránil, a tak jsem téměř z posledních slov jsem křikl na Taeho: „Tae! Pistole!" a z posledních sil jsem se snažil Leemu ubránit. Pak však jeho údery přestaly a místností se rozléhalo jen ticho. A tak jsem otevřel víčka a pohlédl na Leeho, který už dávno nebyl nade mnou, ale stal na nohou a hleděl směrem na Tae-Hyunga. Ten držel v rukách pistoli a mířil s ní přímo na něj. Celý se třásl a po tvářích mu stékaly slzy. Tae-Hyung na něj upřeně hleděl a bez jediného mrknutí na něj dál mířil jeho vlastní pistolí. Ono ticho, které se rozléhalo po celé umývárně narušily zvuky zpoza dveří. Bylo to hlasité klepání a také vrzání kliky, kterou chtěl dotyčný na druhé straně otevřít dveře. Lee v ten moment vypadal mimo, a tak jsem se přes bolest těla chtěl zvednout a Leeho oddělat. On byl opět pohotový a nohou mě přirazil zpět k zemi, takže jsem bolestně zaúpěl. Bál jsem se, že se vrhne na Tae-Hyunga a ublíží mu, ale on se k Taemu otočil zády a přeběhl na druhou stranu umývárny.

Bylo tam pouze okno, a tak mi hned bylo jasné co, chce udělat. Jenomže než jsem se stihl ze země dostat do sedu natož na nohy, Lee okno otevřel a vyskočil ním ven. Byl pryč! Už opět se místností rozléhalo ticho, jen z venku otevřeným oknem pronikaly tlumené zvuky z ulice. Odvrátil jsem pohled od okna, kterým Lee utekl a zadíval jsem se na Taeho, který se slzami v očí držel pistoli namířenou na místo, kde ještě před chvílí stál Lee. „Tae?!" oslovil jsem ho se starostí nejen v hlase, ale i v srdci. Tak moc jsem se o něj celou dobu bál... On několikrát zamrkal, aby zahnal slzy a zahleděl se do mých očí. Já jsem si mezitím tiskl bolestně zranění na mé hlavně, které způsobovalo nepříjemné tepání v mé hlavě. Tae-Hyung se poplašně ohlížel kolem sebe jakoby něco hledal, spíš se však snažil zorientovat a pochopit co se stalo. Z jeho očí jsem totiž moc dobře dokázal vyčíst, jak moc je zmatený. „Tae!" oslovil jsem ho tentokrát mnohem důrazněji, abych upoutal jeho pozornost.

„Už je po všem, ano?" vysvětlil jsem mu, on však vypadal ještě víc zmateně. Slzy už mu opět smáčely tváře a mě se tak srdce sevřelo bolestí, ale i starostí. To že jsem na něj byl předtím naštvaný, šlo teď stranou, protože tahle situace mě donutila se o Taeho opět bát. A city k němu byly stále silné, a to ať jsem chtěl nebo ne. „Tae..." polekal se, když jsem se objevil přímo před ním. Nic neřekl, jen si rukávem utřel nové slzy a zahleděl se mi do očí, tak jako já jemu. V jeho očí jsem rozpoznal strach a obavy, jež sužovaly jeho tělo a mysl. Chytl jsem ho prsty za bradu donutil jsem ho, se mi znovu podívat do očí, které se už opět leskly slzami. „Všechno už je dobrý, ano?" šeptl jsem co nejtišeji, abych ho znovu nepolekal. On jen souhlasně přikývl a dál mi hleděl do očí, v kterých se mi tvořily slzy. „Lee utekl..." pokynul jsem směrem za sebe, kde bylo otevřené okno, kterým Lee utekl. „Tak se už neboj," dodal jsem ve snaze ho uklidnit.