Inconceivable / Vkook

•60•

Tae-Hyung

Vehnaly se mi další slzy do očí, když jsem z krabice vyndal rozbitý rámeček s fotkou nás dvou. Byla to fotka ze dne kdy mě Jung-Kooie vytáhl ven na procházku Seoulem a kdy jsme si vzájemně řekli, že se milujeme! Při pohledu na fotku, jsem si živě vybavil všechny detaily toho dne, a i náš polibek. O to víc mě bolelo uvědomění si toho, jak je to mezi námi teď. Srdce se mi nepříjemně svíralo a po tváři mi stékaly nové slzy. Když jsem pak fotku nás dvou položil stranou, pod střepy, jež vypadly z rámečku, ležel ještě jeden rámeček s fotkou. Už jsem však na ní nebyl já, ale Kookie s Ji-Minem. Srdce se mi sevřelo ještě vetší bolestí a slzy o to víc smáčely mé tváře. Fotka vypadala staře a ošuntělé. Dokonce na ní, podle přehybů, bylo poznat, že byla několikrát přeložena. Ji-Min se na ní zářivě usmíval a Kookie, který měl svoji ruku obmotanou kolem jeho krku se usmíval stejně zářivě jako Ji-Min. Hned na první pohled bylo vidět, jak z nich šíří čirá radost a o to víc mě bolelo to, že jsem dokázal Jung-Kooka osočit z jeho smrti! Už nějakou dobu jsem si myslel, že tomu tak určitě není, ale teď když jsem viděl jejich společnou fotku, uvědomil jsem si, že ho Kookie opravdu nezabil!

Ať už to bylo kdysi jakkoliv on to být nemohl! Teď už jsem skutečně věřil, že Jung-Kookie vrah není! Proč by jinak přinesli tyhle fotky?! Možná přeci jen si chtěl o všem promluvit a vysvětlit my vše... A to proto, že mu na mě stále záleží! Nebo jsem tak alespoň podle jeho dárku odhadoval, že ano. Sakra! Jsem takový debil! Proč jsem ho jen od sebe odehnal?! Vstal jsem na nohy a bezmyšlenkovitě jsem vyběhl před náš dům. Rozhlédl jsem se do všech stran, jako bych doufal, že tu někde Jung-Kook bude stát. Což bylo víc než naivní, protože od té doby, co jsem mu otevřel, uplynuly už dvě necelé hodiny. Stejně jsem se pozorně porozhlédl po okolí, ale nikde jsem to tu nezahlédl. Chtěl jsem se už vydat do centra Deagu, když jsem si uvědomil, že mám na sobě jen přehozenou bundu a ani u sebe nemám žádné své věci. V rukách jsem stále držel krabici, v níž byly rozbité rámečky s fotkami.

Vrátil jsem se proto zpět do domů a vyběhl jsem do schodech nahoru. Zapadl jsem do svého pokoje, kde jsem na postel položil krabici s dárkem. Hodil jsem na sebe něco lepšího a taky teplejšího, než jsem na sobě měl doposud. Kromě toho jsem popadl svoje věci, jako peněženku a klíče a už jsem zase běžel po schodech dolů, abych si mohl nazout boty a najít Jung-Kooka! Ne, že bych věděl, kde je, ale odhadoval jsem, že se vydal na nádraží. Když jsem však seběhl po schodech dolů zaslechl jsem hlas mé mámy. „Tae?! Tae!... volá ti tvůj kamarád!" ozvalo se z obýváku, a tak jsem místo nazutí si bot zpozorněl a nechápavě k sobě svraštil obočí. Kamarád? Koho tím myslí? Mohl by to být snad Jung-Kook? Hloupost! Ale proč by kdokoliv z mých kamarádů volal mé mámě? Vlastně jsem to vůbec nechápal, avšak po dalším máminým zavolání, jsem nakonec přišel do obýváku, kde stála má máma s telefonem v ruce. Aniž bych stihl něco říct, vrazila mi svůj mobil do ruky a s úsměvem odešla do kuchyně.

„Ano?" řekl jsem nejistě, když jsem si dal mámin telefon k uchu. „Tae? To jsem já Yoon-Gi," ozvalo se z mobilu a na mém obličeji se tak vytvořil překvapený výraz. Nějak jsem totiž nechápal, co ten sakra po mě chce a proč mi volá, nebo přesněji mé mámě. Pak mi však došlo, že moje máma se moc dobře zná s tou jeho, a tak mi hned bylo jasné, kde na ní vzal číslo. Taky mi došlo i to, proč volá mé mámě a ne mně. Já jsem totiž svůj mobil ztratil! Co mi však bylo méně jasné, bylo to proč my sakra volá! „Proč mi voláš?" otázal jsem se ho a čekal, co za odpověď z něho vypadne. „Chtěl jsem se ujistit, zda jsi v pohod-" „Jsem v pohodě," odsekl jsem a nad jeho starostlivostí, jsem protočil očima. „Jestli si myslíš, že tímhle si to u mě napravíš tak se sakra pleteš, Yoon-Gi!" řek jsem mu narovinu, neboť jsem nechtěl poslouchat jeho hloupé kecy. „Ale já jse-" „Nezajímají mě tvoje kecy! Ve všem jsi mi lhal, tak mi prosím tě už nevolej a ani mi nelez na oči, dík!" už opět jsem ho to nenechal doříct a skočil jsem mu do řeči. Už jsem se nadechl, že mu něco řekl, když mi pohled spadl na hodiny.